Den někdy neskončí tím,
že se zavře notebook.
Ani tím,
že skončí hovor.
Ani tím,
že člověk přijde domů.
Tělo stále nese otisk.
Oči drží poslední obrazy.
Čelist drží odpovědi,
které nebyly vysloveny.
Jazyk zůstává připravený.
Krk ještě nese směr.
Hrudník drží tempo,
které už není potřeba.
Pánev sedí,
ale den do ní ještě nedosedl.
Chodidla se dotýkají země.
Sedací kosti se dotýkají židle.
Záda jsou přítomná.
Dech přichází.
Nic se nemusí dokončit.
Den nemusí být vysvětlen.
Nemusí být zhodnocen.
Nemusí být odložen správně.
Stačí,
když tělo přestává držet jeho tvar.
Oči znovu obsáhnou celou místnost.
Jazyk se vrací do úst.
Čelist pouští nevyslovené odpovědi.
Hrudník už nemusí nést závěr.
Břicho dostává prostor.
Váha se vrací dolů.
Ne jako úleva.
Jako skutečnost.
Tady je židle.
Tady jsou chodidla.
Tady je pánev.
Tady je tělo,
které už nemusí držet celý uplynulý den.
Konec dne je chvíle,
kdy tělo přestává držet den
a začíná znovu nést sebe.