Podmínky

V praxi se nedělá výsledek.

Výsledek je příliš daleko.

Tělo ho nezná.

Organismus neví, kam má dojít.

Ví jen, jak je právě teď uspořádaný.

Proto se v praxi nedělá změna.

Vytvářejí se podmínky.

Tělo se usadí.

Ne proto, aby bylo klidné.

Aby mělo odkud být.

Oči přestávají nést místnost.

Přestávají držet svět pohromadě.

Nemusí hlídat, zda se něco děje.

Orientace měkne.

Prostor už nemusí být úkol.

Váha se vrací dolů.

Ne silou.

Ne správně.

Jen přestává zůstávat nahoře.

Postupně se objevují místa, která pracovala za celý organismus.

Čelist.

Krk.

Hrudník.

Oči.

Břicho.

Místa, která dlouho držela svět.

Nejsou opravována.

Jsou rozpoznána.

A ponechána.

Potřeba sledovat prožitek se začíná vzdalovat.

Tělo už nemusí kontrolovat, zda postupuje.

Nemusí potvrzovat změnu.

Nemusí hledat důkaz.

Čas přestane být protivníkem.

Není kam spěchat.

Není co dohánět.

Organismus se nepřeskupuje na povel.

Potřebuje čas stejně přirozeně, jako voda potřebuje spád.

A tak se čeká.

Ne pasivně.

Pozorně.

Jemně.

Bez nároku.

Někdy se pak stane něco velmi obyčejného.

Dech projde o trochu dál.

Pánev přijme víc váhy.

Oči se rozšíří.

Hrudník přestane držet.

Tělo se samo pohne směrem, který nikdo nevymýšlel.

A pod tím vším

se hluboko v pánvi začíná ozývat

jemná organická pulsace.

Ne jako technika.

Ne jako pohyb, který někdo dělá.

Spíš jako tiché vnitřní vlnění života.

Pánevní medúza.

Měkká.

Nenápadná.

Organismická.

Místo, kde tělo

znovu nachází svůj vlastní puls.

Někde uvnitř tohoto pulsu

se začne objevovat

živá odpověď organismu.

Ne jako výsledek.

Ne jako úspěch.

Spíše jako připomenutí.

Že pod vším držením

tu celou dobu bylo něco,

co ví.

A co se umí organizovat samo.

Když mu v tom nic nepřekáží.