Bosá chodidla stojí
na šířku pánve.
Paty přijímají tlak.
Body pod palci
vnímají Zemi.
Malíkové hrany dosedají.
Prstce spočívají
v kontaktu se zemí.
Klenba se nevyrábí.
Vzniká.
Levé chodidlo
se vyklenuje
proti pravému.
Dvě chodidla.
Jedna kopule.
Jeden velký prostor
zastřešený chodidly.
Se Zemí nejsme spojeni
jen body,
na kterých stojíme.
Mezi chodidly
a Zemí
se otevírá pulsující sdílené pole.
Jemně pulzuje.
Chodidla se opírají
do Země.
Země odpovídá.
Společná vlna
se mezi nimi pohybuje.
Chodidla a Země
hnětou jedno tělo.
Jsme ponořeni
do společné hmoty.
Do tohoto spojení
se opírají nohy.
Z jejich opření
povstává pánev.
Levá noha
vnímá Zemi
vlastním pulsem.
Oživuje
levou polovinu pánve.
Ženské spojení
se Zemí.
Pravá noha
odpovídá jinak.
V jejím opření
se probouzí
mužský oheň.
Dva proudy
oživují jednu pánev
společným tancem.
Pánev je nese.
V hloubce pánve
se probouzejí
dva psoasy.
Jako dva živí hadi.
Levý.
Pravý.
Každý zná
svou cestu.
Od hlubin kyčlí
skrze pánev.
Podél bederní páteře.
K bránici.
Jejich pohyb
pokračuje vzhůru.
Nevystupují přímo.
Nevytvářejí sloup.
Vlní se.
Obtáčejí
prostor osy.
Každý vlastním rytmem.
Tančí spolu.
Z jejich společného tance
se skládá
osa jednání.
Jejich tanec
se dotýká
zadní srdeční brány.
Dva živí hadi
přinášejí k srdci
oheň pánve.
Perikard přijímá
jejich teplo.
Srdce dostává
zadní oporu.
Dostává půdu,
do které může dosednout.
Už nemusí viset
v přední straně hrudníku.
Má pánev.
Má dva psoasy.
Má zadní bránu.
Má Zemi.
Kostrč si vzpomíná
na svou dávnou oháňku.
Nejdřív tak nízko,
aby se mohla dotknout Země.
Její špička
jemně zametá Zemi.
Doprava.
Doleva.
Ohmatává prostor
za tělem.
Potom pokračuje hlouběji.
Pod chodidla.
Pod kameny.
Pod kořeny.
Pod vrstvy země.
Až ke středu Země.
Konec oháňky
se kolem živého středu Země
ovine.
Jako chápavý ocas.
Jako výhonek fazole,
který nalezl oporu.
Levá noha.
Pravá noha.
Oháňka.
Tři živá spojení.
Dvě chodidla
se opírají do Země.
Oháňka se jí
jemně přidržuje.
Země nese tělo vzhůru.
Oháňka drží
spojení dolů.
Páteř vyrůstá
bez odtržení.
Vztyčená.
Ukotvená.
Pánev zůstává dole.
Srdce zůstává v těle.
Hlava nemusí
spojení vytvářet.
Spojení je přítomné.
A potom
se něco změní.
Společná kopule
už nejen nese.
Rezonuje.
Nejdřív téměř neznatelně.
Společná membrána
mezi chodidly a Zemí
sama pulsuje a zní.
Jemná fyzická rezonance
prochází chodidly.
Vstupuje do nohou.
Přechází pánví.
Rozeznívá
její dvě strany.
Dotýká se psoasů.
Dva hadi
ji přijímají.
Nesou její jemné chvění
skrze pánev
k zadní straně srdce.
Tělo se rozeznívá
skrze fasciální kontinuum.
Ne silně.
Ne nápadně.
Tak jemně,
že mysl přichází později.
Perikard odpovídá.
Jeho membrána
se ladí.
V jejím jemném chvění
se objevuje píseň,
kterou tělo nevytvořilo.
Hluboko pod námi
má Země své srdce.
Tak jako my
má svůj srdeční obal.
Moje srdce
zůstává mým srdcem.
Srdce Země
zůstává v Zemi.
Nesplývají.
Každé spočívá
ve vlastním těle.
Jejich obaly
však rozpoznávají
stejnou základní vibraci.
Dva perikardy.
Dvě srdce.
Jedna píseň.
Píseň Matky Země.
Tělo ji přijímá
vlastní hmotou.
Chodidla ji přijímají.
Kopule se v ní rozeznívá.
Pánev ji nese.
Psoasy ji vedou.
Zadní srdeční brána
jí dává prostor.
Perikard ji zpívá
beze slov.
Země pode mnou.
Země kolem mne.
Země v živé membráně
mého těla.
Já v jejím poli.
Ona v mé rezonanci.
Jejich obaly však znají
jednu píseň.
A v této písni
spočívám
v Srdci Země.