Ještě se nemluví.
Druhý člověk teprve přijde.
Hlava už ví,
co by měla říct.
Oči hledají kontakt.
Krk připravuje hlas.
Čelist drží první větu.
Obličej už ví,
jak se má tvářit.
Tělo je ještě před řečí.
Sedací kosti se dotýkají židle.
Chodidla se dotýkají země.
Pánev nemusí být připravená.
Stačí,
že má kde být.
Hovor nemusí začínat shora.
Nemusí ho nést oči.
Nemusí ho držet krk.
Chodidla zůstávají dole.
Sed zůstává pod tělem.
Pánev se pomalu stává oporou hovoru.
Není potřeba něco cítit.
Není potřeba se uklidnit.
Není potřeba být připravený.
Stačí malá chvíle,
ve které organismus zjistí,
že může mluvit ze spodní opory.
Ticho se nevyplňuje.
Ticho drží práh.
Oči mohou na okamžik změknout.
Krk může přestat nést celý kontakt.
Dech může pokračovat bez úpravy.
Váha může být o něco víc dole.
Pak přicházejí první věty.
Ne jako výkon.
Ne jako odpověď na tlak.
Ne jako snaha být jasný,
milý,
přesný,
zajímavý
nebo v pořádku.
Jen jako řeč,
která má odkud přijít.
Člověk mluví.
A někde pod slovy
zůstává sed.
Chodidla.
Pánev.
Prostor.
Hovor se pak nemusí odehrávat
jen v hlavě.
Může mít tělo.