Sedací kosti přijímají váhu.
Chodidla jsou na zemi.
Pánev dole
vyplňuje svůj objem.
Je v ní plnost,
která vyvěrá sama ze sebe.
Je v ní tichá voda.
Ne myšlenka na vodu.
Voda v tkáni.
Voda v pohybu,
který se ještě nestal pohybem.
Někdy se v té vodní hlubině,
až hluboko u dna pánve,
objeví spontánní puls.
Jako nasátí.
Nebo polknutí.
Měkké stažení.
Jemné rozvinutí.
Puls,
který nic nechce.
Tak se ohlašuje medúza.
Ne jako obraz.
Jako způsob vědomí.
Organismus si vzpomíná
na život před tvarem,
před vůlí,
před směrem.
Na vodu.
Na mělké šelfové moře.
Na pravidelný příboj.
Na prvotní organismus,
který se učil být jedním tělem
mezi příchodem
a odchodem vlny.
Vlna přicházela.
Vlna odcházela.
Tělo nebylo oddělené
od toho,
co jím pohybovalo.
Jediné oceánské vědomí
prostupuje organismus i vodu
sdílenou vlnou.
Vlna není venku.
Vlna je tělem.
Medúza pulsuje v pánvi.
Je v pulsu,
který se stáhne
a znovu rozvine.
Je v tichém vědomí tkáně,
že tlak může přijít
a odejít.
Že vlna může projít.
Že tělo nemusí řídit život,
aby k němu patřilo.
Dech se nemusí vést.
Krk nemusí vědět,
co se děje.
Hrudník nemusí nést hladinu.
Pánev dole
přijímá vlnu
do své vlastní vody.
Jemně.
Bez ukázky.
Bez významu.
Medúza pulsuje.
Organismus znovu patří
k oceánu,
k zemi,
k prvotnímu pulsu života.
A v tomto pulsu
se tělo učí znovu nést
ne tím, že se zpevní,
ale tím,
že se stává propustným
pro Zdroj.