Někdy krk nedrží jen hlavu.
Drží místnost.
Drží pohled.
Drží hlas.
Drží směr.
Drží výdech.
Drží bdělost celého organismu.
Oči se dívají
a krk nese jejich napětí.
Jazyk ví,
co má přijít dál,
a krk drží jeho směr.
Hrudník nestihl vydechnout,
a krk dokončuje výdech za něj.
Pánev není dostupná,
a krk zůstává nahoře
jako poslední sloup opory.
Tak vzniká stažení,
které vypadá jako problém krku.
Jenže krk pouze ukazuje,
kolik věcí se v těle nemá kam usadit.
Oči mohou na chvíli přestat nést místnost.
Nemusí hledat bod.
Nemusí potvrzovat prostor.
Nemusí držet svět pohromadě.
Jazyk může být bez úkolu.
Nemusí připravovat odpověď.
Nemusí držet směr.
Nemusí říkat,
co bude dál.
Jedna ruka může spočinout
pod krční jamkou.
Druhá na spodním břiše
nebo na pánvi.
Nevytváří se spojení.
Jen se ukáže,
že horní vstup
a dolní opora
patří do jednoho těla.
Výdech odejde.
Ne hlubší.
Ne delší.
Jen odejde.
Krk nemusí výdech dokončovat
za celý organismus.
Hlava se může pohnout
jen o nepatrný kousek.
Ne do protažení.
Ne do práce.
Jen tak,
aby se ukázalo,
zda ještě musí držet.
Někdy změkne místo pod ušima.
Někdy prostor kolem jugula.
Někdy se ozve hrudník.
Někdy pánev dosedne
dřív než krk povolí.
Krk se neuvolňuje tím,
že se přesvědčí.
Povoluje,
když oči,
jazyk,
hrudník
a pánev
znovu najdou svou část práce.
Pak krk zůstává krkem.
Ne strážcem světa.
Ne sloupem orientace.
Ne posledním místem,
které drží tělo pohromadě.
Jen průchodem
mezi hlavou,
hrudníkem
a zbytkem organismu.