Přistupuji ke stromu.
Ne jako k symbolu.
Ne jako k bytosti, od které něco žádám.
Jen jako k živému organismu,
který je zde.
Stejně obyčejně jako já.
Strom stojí.
Já přicházím.
Mezi námi ještě není nic zvláštního.
Jen prostor.
Vzduch.
Země.
Dva živé uzly,
každý ve svém těle.
Než se přiblížím,
odkládám část svého držení.
Ne proto, abych se otevřel.
Ne proto, abych něco cítil.
Jen aby moje tělo
nemuselo přijít jako nárok.
Váha klesá dolů.
Pánev se vrací k zemi.
Chodidla přestávají stát na povrchu světa.
Tělo se skrze sebe
dotýká hlouběji.
Pod námi je táž Země.
Ne moje.
Ne jeho.
Společná Matka.
Skrze ni
se moje tělo obrací ke stromu
bez žádosti.
Bez výkladu.
Bez potřeby odezvy.
Nabízím pole.
Ne ze srdce jako emoce.
Ne z hlavy jako záměr.
Z těla,
které přestává držet hranici
jako obranu.
A čekám.
Ne na znamení.
Ne na odpověď.
Ne na potvrzení,
že se něco stalo.
Čekám tak,
aby strom nemusel odpovědět.
Někdy pole zůstane zavřené.
A to je celé.
Strom zůstává stromem.
Já zůstávám člověkem.
Země nás oba nese.
A někdy
se prostor mezi námi
začne naplňovat.
Ne zprávou.
Ne pocitem.
Ne významem.
Spíš tichou souvislostí
dvou živých organismů,
které se nemusí bránit
jeden druhému.
Pak stojím.
Celým tělem.
Bez nároku.
Bez interpretace.
Bez potřeby vědět,
co se právě děje.
Strom je zde.
Já jsem zde.
Země je pod námi.
A v tom stačí
spočívat.