Slávka Křemenáková

Malé vzpomínání

Třicet let je dlouhá doba a každý rok, který mi daroval čas letní školy staré hudby, byl jedinečný. Vybavují se mi spíše okruhy rozvzpomínání. Jsou to víceméně jen záblesky, které mi vytanou, řekne-li se Valtice a také jsem naposledy na celou školu přijela v roce 2012 – od té doby se jistě zase mnohé změnilo.

Nejprve bych měla zmínit, jak všecko začalo, vzpomenout rok 1984, kdy prof. Miroslav Venhoda sháněl dobrovolníky pro naplnění ideje vrátit hudbu do rodin, oživit nejstarších hudební památky, jako např. gregoriánský chorál, hudbu arménskou atd. První setkání, které se v Kroměříži v roce 1985 podařilo uspořádat, začalo tuto ideu naplňovat. Prof. Venhoda přizval výborné lektory i hudební vědce z tehdejšího Československa i ze zahraničí, aby mu pomáhali v realizaci jeho představ a aby vše bylo na profesionální úrovni – ale na to jistě vzpomenou povolanější.

Mohla bych vzpomenout na to, jak nás z Kroměříže vykázali právě pro ten gregoriánský chorál a pro zpěv „podezřelých“ písní, linoucích se z oken školy, kde byly jednotlivé třídy pod plakáty: „Nevěrec ovládá svět“ anebo „Náboženství je opium lidstva“, či proto, že nápadně mnoho frekventantů kursů chodilo do kostela.

Po čtyřech „kroměřížských“ letech se letní školy ujaly Valtice; první ročník se tam uskutečnil v roce 1989, ale pozor, to byl teprve červenec 1989, to znamená, že hranice byly stále ještě “zadrátované“. Místní potřebovali mít propustky, pokud chtěli jít do vlastního vinohradu v hraničním pásmu. Když se studenti letní školy chtěli třeba jen projít, ocitli se po pár krocích v hraničním prostoru, strážci pořádku projevili svou bdělost a provinilci byli eskortováni do školy, kde byli ubytováni, s dotazem, zda jsou skutečně těmi, za které se vydávají. Život ve městě po setmění žádný, stavby omšelé, nejzachovalejší stavbou byl kupodivu kostel na náměstí. Světla ze strážních věží na hranicích osvětlovala okolí, ozýval se štěkot psů…

V roce 1990 se už mnohé proměnilo, hranice byla zrušena, hraniční silnice byla volně přístupná. Postupně i město začalo po všech stránkách ožívat. Důležité však je, že od počátku bylo město našim aktivitám příznivě nakloněno a pomoci nám nebyl problém. Snažili se najít pro nás prostory k ubytování, pro výuku i pro veřejná večerní vystoupení.

Zde bych ráda vzpomněla, co se dělo, než se sjeli první účastníci. Ve Zpravodaji České hudební společnosti se poštou musely členům odeslat přihlášky. Ty si účastníci vyplnili, poštou zaslali zpět a dobrovolníci vedení paní dr. Mílou Ruzhovou vypočítali, kolik budou platit. Pak se sledovalo na výpisech, kdo má zaplaceno a pokud ne, tak se přihlášení telefonicky upomínali, zda jejich přihláška platí. Nebyly mobily, e-maily…a každý dle žádosti obdržel malé kartičky na každé jedno denní jídlo samostatně – až posléze, a to je snad jeden z mála podnětů, který se mi podařil, jsem vymyslela stravenky tak, aby se vše vešlo na jednu A4. Těsně před samotnou školou opět dobrovolníci, zpravidla Václava Cibulcová a já, vedeny zmíněnou dr. Ruzhovou (jezdily také její vnučky atd.), jsme o dva až tři dny dříve jely vše připravit. Ve Valticích jsme se postupně zastavovaly v železničním učilišti kvůli ubytování v žákovském domově, poté jsme na náměstí navštívily radnici, faru, ředitele hudební a základní školy kvůli domluvě ohledně nástrojů a počtu požadovaných tříd a končily jsme ve vinařské škole, kde na nás už venku čekali „místní“, aby i s nimi bylo domluveno ubytování, počty tříd….

Odpoledne a večer se vybraly třídy tak, aby se vzájemně nerušily, a označily jsme je ručně malovanými cedulemi. Nikdo by nevěřil, kolik drobné práce bylo třeba udělat, aby v sobotu mohli v poledne začít přijíždět účastníci…

O ubytování jsem se už zmínila, zprvu bylo v učilištích, v Besedním domě, ve věži zámku, ve stanech na hřišti nebo v tělocvičnách; posléze přišly další možnosti, včetně penzionů…. S Václavou Cibulcovou jsme zpravidla ubytovávaly v železničním učilišti – tam byly „velkoobjemové“ pokoje; nejmenší pro čtyři osoby (později bylo dosaženo nejmenšího pokoje pro dva). A když bylo více účastníků, ochotně byla přidána lůžka do tříd ve škole. Někteří účastníci přijížděli ve velkých skupinách a těm naopak velké místnosti, kde mohli i cvičit, vyhovovaly. Tehdy nebyly pravidelné služby recepce v ubytovnách; a tak se stalo, že jsme třeba právě s Václavou držely každý den služby a dveře ubytovny ve vinařském učilišti zamykaly, až když se vrátili všichni z vinných sklípků…

Všechno se tehdy dělalo „na koleně“ a všechno se řešilo svépomocí. Nebyly počítače, tiskárny, mobilní telefony – telefonní automaty byly na náměstí anebo v hale vinařské školy. Oznámení se psala ručně na nástěnky, taktéž plakáty na večerní koncerty. A pokud někdo chtěl noty, musel si je přepsat, anebo později při možnosti kopírek, okopírovat….

Technický pokrok ale šel rychlými kroky dopředu. Zpočátku jsme díky vinařské škole získali přístup na internet, teď už jsou vybaveni mobilními telefony všichni a notebook je samozřejmostí. Pro nás bylo zjevení, když lektor hry na viola da gamba Richard Boothby měl notebook s programem na psaní not.

Zvláštní charakter měl ročník 1997. Když jsme dojeli do Valtic, bylo jako obvykle horko a pak konečně trochu sprchlo – všichni se radovali, že jsme přivezli déšť. Jenže co se dělo pak, bylo jak z filmových hororů – pršelo několik dnů, řeky se rozvodnily a Moravu zachvátila potopa. Hynuli lidé, zvířata, krajina se měnila na jezera, nejezdily vlaky, pod vodou byla jeden den i dálnice. Nikdo nevěděl, kdy a jak to skončí. Valtice zůstaly díky své poloze ušetřeny – atmosféra se ale změnila, všichni lidé, naši i cizinci si neštěstí uvědomili a byli vděční, že jsou na ostrově klidu a míru, že mají suché postele a stravu těla i ducha. Nakonec se projevila i solidarita s postiženými a byla vytvořena finanční sbírka. Také valtičtí se zachovali šlechetně a nabídli postiženým ubytování zdarma.

Vzpomínám také na Michaela „Mišu“ Scheera, stavitele nádherných cembal, který několik let po sobě přivážel plný přívěs svých nástrojů, dal je škole k dispozici a sám dělal i servis; vše dělal zadarmo, posléze snad za nějakou nevelkou odměnu. Když přijel poprvé – to byly ještě přípravné dny před zahájením školy, uspořádal prof. Přikryl v jídelně vinařské školy koncert „jen pro zvané“, kde nám Míša na tyto nástroje zahrál. (A kuriozita – když jsme ho jednou prosili, aby cosi zahrál v taneční třídě, řekl, že neumí noty… vše hrál podle sluchu.)

Krásná byla také ad hoc vzniklá uskupení, kdy se dohodlo několik instrumentalistů a ve volných chvílích vesele „listařili“, pokud k tomu našli volné místo. Někdy se libé zvuky ozývaly i z prostorných předsíní toalet. Notového materiálu bylo vždy dostatek, všichni přivezli všechno, co měli doma pěkného a dali to v plen. A tak jsem si i sama zahrála skladby pro dva ansámbly – čtyři zobcové flétny a čtyři gamby…. Nezapomenutelný zážitek.

A co teprve závěrečné koncerty – zpočátku byl jen jeden v sobotu a většinou byl bezbřehý, končil téměř za rozbřesku – zvláště když přijel natáčet rozhlas a po každém i krátkém „kousku“ se musely přestavovat mikrofony. Až později se ustavily dva závěrečné koncerty v pátek a v sobotu.

Asi bych se měla pozdržet také u tanečních tříd; dokonce jsem do nich několik let docházela a posléze, vždy ještě s několika dobrovolníky, chodila hrát „k tanci“. Zpočátku taneční třída vlastně nebyla samostatnou třídou; výuka u prof. Kröschlové měla být pro všechny, měla být jakýmsi doplňkem pro instrumentalisty, aby, pokud hrají nějaký tanec anebo skladbu s tanečními prvky, měli představu, jak tanec vypadá, jaká má tempa apod. Někteří účastníci chodili víceméně pravidelně, avšak ostatní jen když jim zbyl čas. Až postupem času se ustavila taneční třída v pravém smyslu toho slova. Později bylo zájemců o tanec tolik, že se počet tříd musel navýšit. Dvakrát až třikrát se v průběhu letní školy uskutečňovala tzv. taneční odpoledne v konírně zámku, kam mohli chodit všichni (včetně dětí) a vždy se našlo pár ochotných hudebníků, kteří přišli pro radost zahrát. Takováto dobrovolná uskupení přišla doprovázet i závěrečné vstoupení taneční třídy.

A nakonec radost asi největší, když na přehlídkách a festivalech slyším jména těch, kteří na letní školu přijížděli už jako děti, pak mladí muzikanti a nyní jsou sólisty, dirigenty, členy anebo dokonce vedoucími renomovaných hudebních ansámblů.

A pak samozřejmě víno a podmanivé moravské písničky…

Slávka Křemenáková 2018