Irmtraud Hubatschek

Valtice – už 28 let! Vzpomínky z prvních let

Na začátku byla...radost a obava.

Radost, že mě pozvali, abych učila barokní cello na tak nádherném místě, potkávala zajímavé mladé lidi a mohla se s nimi podělit o svou lásku k baroknímu cellu, mohla si zahrát komorní hudbu, navázat nova přátelství...

Ale také obava, jestli jsem ten správný člověk, který má učit na tak prestižní letní škole, jestli budu umět odpovídat na všechny otázky svých studentů, jestli nebudeme mít jazykové problémy, jestli... A také obavy “politické”, které si už dnes málokdo umí představit. Přejezd hranic byl tehdy u mě každoročně spojený se strachem. Podmračené pohledy českých (československých) pohraničníků a celníků, jejich tváře bez emocí, jejich otázky a celý jejich přístup mi připadal tak “nehumánní” – samozřejmě my na západě jsme nebyli na něco takového zvyklí a proti takovému chování jsme nebyli “očkovaní”. Jen jedna vtipná příhoda pro ilustraci: v roce 1991 jsem na cestě z Prahy o půlnoci přejížděla hranice do Německa. Musela jsem vybalit cello a v malé místnosti na celnici hrát, abych dokázala, že jsem cellistka a že nepašuju nástroj ze země! Bach i tam zněl velmi dobře a docela změnil výraz pohraničního úředníka, který se pak usmíval.

První příjezd do Valtic byl pro mě jako sen, jako zjevení, něco, co jsem (podvědomě) vždycky hledala – těžko popsat pocity z toho prvního léta. (Ve skutečnosti šlo o sotva týden, ale emočně zabral tolik prostoru!) Především lidé: v žádné ze čtyř zemí, kde jsem předtím žila, jsem takový typ společnosti nepoznala. To, co jsem tu našla, mě velmi překvapilo. Střední generaci tak ponořenou do hudby a kultury vůbec, velmi dobře informovanou, s vysokou úrovní “art de vivre”. Ti lidé museli v uplynulých desetiletích zažít tvrdý trénink. Učili se tvořit nádherné věci z mála, improvizovat, stále věci vylepšovat, radovat se z opravdu dobrých věcí a okamžiků pospolitosti. Vzpomínám si, jak na mě působila zdvořilost všude kolem; ne nějak formální nebo oficiální, ale srdečná, všudypřítomná a prostá.

A pak mladí lidé, kteří na mě stejně silně zapůsobili! Začnu zase u jejich zdvořilosti k učiteli. Nikdy předtím jsem nezažila tak snadný kontakt se studenty. Vůbec jsem nemusela používat žádný autoritativní přístup, všechno šlo hladce, s úctou. Ano, úcta je to klíčové slovo. Také mě překvapilo, jak dobře byli připraveni (tedy většina z nich 😉) na kurs. Celkově jsem v pak v České republice zaznamenala vysokou technickou úroveň, kterou jsme pak nazývali “ruskou školou”, technickou úroveň vyšší, než jaká byla v Rakousku nebo ve Francii. Studenti byli vybaveni daleko zdravější a nekonfliktní technikou.

Divila jsem se, jak se jim mohlo dařit uchránit nástroje v ohavných staromódních cellových obalech; ani jeden tehdy neměl pevné pouzdro. Stále vzpomínám na dívenku z Brna, která pak za pár let přijela nejen se svou babičkou, jako obyčejně, ale také s tmavomodrým cellovým pouzdrem (které má i dnes po 25 letech!). A nesmíme zapomenout na notové pulty “českého typu”, které bylo třeba přenášet za spodní část, protože jinak po cestě vrchní část vypadla. Trvalo mi roky, než jsem si na to zvykla. A teď už se vytrácejí... Studenti měli většinou pěkné nástroje, jednou nebo dvakrát se mi stalo, že jsem jim jejich cello nebo kontrabas vyloženě záviděla. Zjevně existovaly v zemi výborné zdroje starých nástrojů.

Edice, se kterými studenti přicházeli, byly ale občas víc než dobrodružné: fotokopie starých ruských vydání, zanesené množstvím starých přepisů, poznámek a doporučení, někdy dokonce původně psané pro hoboj a vůbec ne pro cello... tehdy jsme spotřebovali spoustu bilé korekční vodičky... zvlášť než byla ve vinařské škole k dispozici kopírka. Ostatně, umíte si přestavit, že i sekretariát školy se tehdy musel obejít bez kopírky, tudíž i bez tiskárny, bez mobilů, o emailu nemluvě 😉? Milá paní Ruzhová a Pilková všechno psaly na starém psacím stroji a pak se vydaly hledat osobu, která dokument potřebovala... Ale všechno bylo dobře zorganizováno a fungovalo! Zvláštní drahokam skrýval sekretariát v osobě talentované kaligrafistky. Tato dáma (Slávka Křemenáková) vytvářela nejenom krásné cedule se jménem učitele na každou třídu (jednu mám stále schovanou), ale představte si, že na velikánský kus papíru, který se umísťoval na vrata konírny, denně psala i programy koncertů. Žádné malé programy se tehdy netiskly!

A na tomhle místě chci zavzpomínat na pár lidí z raných valtických let: první dvě jsou už dříve zmíněné paní Ruzhová a paní Pilková ze sekretariátu letní školy. Jedna s krátkými zrzavými vlasy, druhá s klasickým uzlem, obě velmi elegantní, usměvavé a schopné dámy. Spolupracovat s nimi byla radost. Dále to bylo setkání s uměleckým ředitelem Prof. Jaroslavem Přikrylem. Za usměvavou a dobráckou tváří skrývaly hluboké znalosti a byl jednou z osobností, která se zasloužila o znovuzrození staré hudby, zvláště cembalové, v této zemi. Délka každodenních (!) schůzí lektorů pod jeho vedením byla legendární...

Po mnoho let hrála klíčovou roli v mé třídě tlumočnice paní Smetáčková z Prahy. Nejdřív jsem netušila, o koho jde. Jen jsem byla ráda, že jí nezáleželo na tom, jestli jsem učila anglicky, německy či francouzsky, podle toho odkud byli studenti. Od první chvíle jsme si dobře rozuměly, měly jsme podobný smysl pro humor a rády si popovídaly i po vyučování. Postupně jsem se dozvěděla, že je vdova po slavném českém dirigentovi Václavu Smetáčkovi a že doprovázela svého manžela na cestách po celém světě. Později jsem měla tu čest stát se její blízkou přítelkyní, dovolila mi, abych jí říkala “babi Míla” a často jsem bývala hostem u ní v Praze.

Samotné Valtice mě okouzlily od prvního dne. Nemohla jsem odolat pocitu, že mě “stroj času” přenesl o 100 let zpět do světa mé milované babičky, která vyrostla nějakých 100 km odtamtud v Dolním Rakousku (kam Valtice patřily do roku 1918). Objevování malého (tehdy dost ospalého) městečka bylo pro mě velmi emocionálním dobrodružstvím. Byla to jedinečná šance vrátit se v čase do rodinné historie. Možná si říkáte, kde se vzalo to jméno “Hubatschek”. S tou částí rodiny – dědeček pocházel z Tlumačova nedaleko Kroměříže – se ale vazby zpřetrhaly. Dědeček žil od roku 1899 v Rakousku a zemřel zde už v roce 1945. Shodou okolností jsem se nedávno dozvěděla, že rok chodil do školy ve Valticích, kde jeho otec pracoval jako železniční úředník.

Valtice byly pro mě snové i po jiné stránce: tolik neporušené architektury! Samozřejmě mnoho domů čekalo na renovaci, ale nebezpečí, že by byla přehnaná, bylo ještě dost vzdálené. Během let se to ovšem změnilo – k dobrému, ale došlo i ke ztrátám. Tehdy měly domky veselé předzahrádky, dnes většinou jen nudný trávník. V červenci to byla úplná květinová symfonie. Sladce voňavé vysoké bílé lilie, ovšem “vypůjčené” ze zahrádek, jsme často dostávali od studentů na konci koncertů.

Valtický zámek. Byl to stejný zámek jako dnes a přece jiný. Leckde opadávala barva a někde i omítka. Byl jako pohádkový z dávných časů. Turistů přicházelo málo, až v roce 1993 se nám poprvé podařila oficiální prohlídka interiéru s průvodcem. Ale rok před tím nám noční prohlídku zprostředkoval tehdejší vedoucí restaurátorů, přítel jednoho z účastníků letní školy. Jedné noci nám dovolil přelézat a podlézat dřevěná lešení v tehdy nepřístupné jízdárně. Byla tma, nikdo samozřejmě neměl mobil, takže jediná cesta, jak pocítit (z galerie) velikost prostoru, byla hudba – mí moravští přátelé začali zpívat. Jen ozvěna nám napovídala, jak ohromný to musí být sál...to je jedna z mých nejvzácnějších vzpomínek.

Zámecký park. Ne tak udržovaný jako je dnes, ale divoký, všude vysoká tráva, roky trvalo, než jsem ho prozkoumala celý. Uchovával si tajemství své velikosti, protože jen v sobotu odpoledne jsem měla chvíli času, když už bylo po vyučování, zkouškách a třídních koncertech.

Ach ano, vyučování a zkoušky... my jsme opravdu nedbali na čas. Tehdy jsme my lektoři museli hrát pět koncertů za týden – každý večer kromě dvou závěrečných studentských. Zkoušky byly ale velký problém! Takže jsem se několikrát octla na pódiu, aniž bych si předtím kdy skladbu přehrála se všemi ostatními. Jedna zkouška s houslistou, jedna se zpěvačkou – a dej to pak všecko dohromady na “živém” koncertě! Jeden rok jsem měla 17 studentů. Tehdy bylo pro české studenty z finančních důvodů obtížné dostat se na kurs barokního cella v cizině. Vzala jsem je všechny, a tak jsem zažila báječný, ale víc než akrobatický týden – a spala jsem opravdu hodně málo!

Když už se zmiňuju o spaní... nejen tehdy, ale vůbec je ve Valticích spánek vzácnost. Ale tehdy se navíc na noc zamykala brána vinařské školy, už si přesně nepamatuju v kolik hodin. A nebyla tam žádná služba, která by nám odemkla... Takže jeden večer, kdy jsme se zdrželi v kterémsi sklípku, skončil nezapomenutelnou akrobacií. Nám mladším se jakž takž podařilo přelézt branku vedle hlavní brány, ale co s Jamesem Griffettem, britským kolegou zpěvákem, šedesátníkem, slušně řečeno kulaťoučkým, po těch mnoha malých ale zrádných sklenkách chutného valtického? Nějak jsme ho nakonec přes ten plot dostali…

Angličané a Američané. Ráda vzpomínám na chvíle se americkou lektorkou barokních houslí Sonyou Monosoff. Před společným odjezdem do Vídně, Salzburgu nebo Innsbrucku jsme vždycky pozvaly dvě moravské rodiny i s dětmi do dobré restaurace jako poděkování za zvláštní dar překrásných večerů s moravskou a lašskou lidovou hudbou, kterým nás obdařily. Byl to i počátek celoživotního přátelství! Pomohli mi také objevit kouzlo kontrabasu, takže mívám každoročně tu čest zahrát si ve Zlatých Horách na tradičním plese s cimbálovkou Rochus!

Rok 1993 bylo moje valtické “absolutorium”: vracela jsem se ze sklípku v hanebnou hodinu zpívajíc a výskajíc a nečekala jsem, že celé vedení letní školy bude sedět na schodech internátu... Pozdě, když jsem zahnula za roh, přímo jim do náruče. Následující ráno jsem zaznamenala několik pobavených pohledů, ale zdálo se mi, že i několik souhlasných přikývnutí...!

Vinařská škola. Zajímavé bylo pozorovat, jak se postupně modernizuje, jen ten šedý a drsný toaletní papír zůstával. Ale každý rok také nějaká změna – vesměs k lepšímu (kromě úžasného starého povlečení, které vyměnili za modernější, méně “bio”). V koupelnách pákové baterie, sprchy mají dobře fungující zasouvací dveře, v pokojích jsou nové poličky, nové závěsy, vstoupily tam barvy! Mně osobně vždycky vyhovovala kuchyně. Nejím moc maso, ale tady je opravdu umějí připravit, stejně jako různé polévky a všechny druhy knedlíků. Někdy nastávala i překvapení: okurkový salát plovoucí ve sladké vodě, nudle už ne jako pasta, ale...co? Jak řekl jeden italský zpěvák: “Stačí nemyslet si, že by to měla být pasta a je to ok”

Mí studenti. Skvělá banda každý rok! S několika málo z prvních let jsem ještě v kontaktu. Některým bylo 6, 7 let, někteří přijížděli s rodiči nebo prarodiči. Pak tu byli náctiletí, mladí studenti nebo učitelé a starší amatérští hudebníci. Většina z České republiky nebo okolních zemí, ale občas i Španělé, Francouzi, Angličané, dokonce i jeden Australan. Mnohé si dobře pamatuju, obzvlášť mě zaujala Lenka, úplně nevidomá dívka, která studovala zvláštní konzervatoř v Praze a přijela několikrát. Nejen že všechny skladby znala zpaměti, ale musela si zapamatovat i všechno, co jsem jí při lekcích říkala...

Některé věci byly v té době rozkošně neformální. Vzpomínám si na rodinu, která přijela se dvěma talentovanými dětmi v ohromném neuvěřitelně starém kampingovém voze, se kterým směli parkovat na školním dvoře pod velkým stromem. Ráno jste mohli vidět rozespalé malé studenty sedět na spacáku pod stromem a snídat! Nebo jeden lektor bydlel ve starém kampingovém voze u základní školy pod obrovským ořechem. Přijel se svou přítelkyní – to bylo mé jediné setkání s Magdalenou Koženou!

V těch prvních letech měl člověk ještě opravdový pocit vzdálenosti – nejen 600 nebo 700 kilometrů – ale v mysli. Než jsem se vydala k českým hranicím, rozloučila jsem se s partnerem, rodinou a některými přáteli, protože jsem věděla, že na 8 až 9 dnů budu mimo dosah a nebudu s nimi moci komunikovat. To bylo ještě před érou mobilních telefonů (svůj první jsem měla v roce 1996) a jestli najdu telefon, ze kterého bych mohla volat do zahraničí, bylo víc než nejisté – nemluvě o té hromadě mincí, kterou bych musela mít! Později to usnadnily telefonní karty. Pak na konci kursu jsme se já a moji studenti rozcházeli do dvou různých světů (zas jen v našich hlavách), abychom se znovu setkali zas až za rok. (Jen asi dvakrát nebo třikrát jsem dostala pozvání na krátké zimní kursy v Praze.) Jak těžké bylo říkat “příští rok” – těžké pro jazyk i srdce!

Mé vzpomínky na Valtice by ale nebyly úplné, kdybych nevzpomněla jeden fantastický rys: nazývejte to schopností či důmyslem vedení letní školy, ale neznám a nikdy jsem neslyšela o jiné letní škole, kam lidé jezdí po generace! A kdybych to neviděla na vlastní oči, těžko bych uvěřila, že lidé, co přijeli před čtvrtstoletím jako účastníci, nejen že později přivedli své děti, ale nyní – i svá vnoučata! To je něco, čemu říkám úspěšný příběh – nebo více modernějším termínem „umělecká udržitelnost“ 😉!

Cítím se tak šťastná a poctěná, že jsem součástí valtické letní školy po celých 28 let – skoro polovinu svého života! Jsem tu takříkajíc “nejstarší” lektor – a přeju valtické letní škole světlou, zářivou a šťastnou budoucnost!

Irmtraud Hubatschek

Valtice – už 28 let! My memories from the early years.

In the beginning was… joy AND fear.

Joy from being invited to teach the baroque cello in such a wonderful place, meeting interesting young people, share my love for baroque cello with others, play chamber music together, make new friends…

Fear out of concern if I was the right person to teach at such a prestigious summer school, if I would be able to answer all the questions of my students, if there would’nt be any language problems, if… And also a “political” fear, which many people today cannot even imagine anymore: crossing the border was for me, at that time, every year connected with fear. The grim faces of the Czech border officers and douane staff, their emotionless faces, their questions, their whole attitude seemed so “inhuman” to me – sure, in our “western” society we were not used and not vaccinated against those odd behaviours… Just for the anecdote: in 1991, coming from Prague, I crossed the border at midnight into Germany. And I found myself obliged to get the cello out, in the tiny little border control room, and to play, in order to prove that I was a cellist and didn’t smuggle the cello out of the country! Bach sounded very well even there, and the border officer was completely changed and smiling afterwards!

Arriving in Valtice for the first time was like a dream, a revelation, something I (unconsciously) always had been seeking for – hard to describe my feelings of that first summer there (in fact, it is hardly more than a week, but takes so much emotional space!). First of all, the people: from the four other countries I had lived in before, I didn’t know this type of society. What I found here was so surprising for me: an elderly generation, so immersed into music and culture in general, very knowledgeable and with a very high level of “art de vivre”. The training in former decades must have been very hard: making wonderful things out of not much, to improvise, constantly trying to make things better, and enjoying the really good things and moments of togetherness. I remember I was so impressed by the all-surrounding politeness: not a formal and official politeness, but one from the heart, being there at every moment, in the humblest gestures.

And then the young people: I was equally impressed! To start with, also by their politeness towards the teacher. Never ever I experienced such an easy contact with students, it was completely unnecessary to be authoritarian, things went smoothly and nicely, full of respect. Yes, respect is the key word. Then I was surprised how well prepared they were (most of them 😉) for the course. In general, I remarked a very high technical level, what we then used to call “Russian school” was equally present in the Czech Republic. The technical level was higher there than in Austria or France, students came with a much healthier and crisis-proof technique.

In a different way I was impressed how well they managed to protect their instruments with the oddest old cello bags: not one, at that time, had a cello case. I will always remember the young girl from Brno who, a few years later, not only came with her granny as usual, but with a brand-new light blue-turquoise cello case (one, that she still has today, 25 years later!). Not to forget the “Czech style” of music stands: the ones that you have to grab in their lower half, otherwise you’ll loose the upper half en route! It took me years to get used to this. And now they tend to disappear… Student’s instruments were usually very nice, once or twice it happened that I envied a student for his or her cello, or later, for his double-bass… Visibly, there were wonderful resources of old instruments in the country.

The editions students came with were sometimes more than an adventure: photocopies of old Russian editions, over and over edited with the oddest slurs, annotations and recommendations, may be not even written for cello, but for oboe… I think we used a lot of whitener those days… particularly before there was a copy machine available at the wine school. Oh yes, also the bureau of the summer school functioned without photocopy machine, without computer and therefore printer, even without mobile phones, not to mention email… can you imagine 😉? Lovely Mrs. Ruzhová and Mrs. Pilková typed everything on an old writing machine, and then went personally to look for the person that needed the document… But everything was well organized and functioned! And, they had a rare gem at the bureau: a talented calligraphist (Slávka Křemenáková). This lady not only had created lovely big panels with the name of the teacher for the door of each classroom (I still have one of those artworks today!), but, imagine! she wrote for every evening the concert program on a huge white paper that got pinned at the door of the Stables. There were no individual programs!

Now I want to remember a few of the people from the first years in Valtice: the first two persons I met there were the above mentioned Mrs. Ruzhová and Mrs. Pilková from the bureau of the summer school. One with short red hair, the other one with a classical dutt, both of them very elegant, smiling and efficient ladies in their office. It was a pleasure to work with them! Next, I met the artistic leader of the summer school, Prof. Jaroslav Prikryl. Behind his smiling face of bonhomie, he hid a good amount of knowledge and was one of the personalities who have marked the revival of early music, in particular the harpsichord, in this country. The length of the daily (!) meetings of teachers was legendary…

The real key-role for me played my translator during the class over so many years, Mrs. Smetáčková, from Prague too. First, I had no idea who she was. I only was very surprised and pleased that it made no difference to her, whether I taught in English, German or French during the class, depending on the students from abroad. And from the beginning, we had a very nice complicity, shared the same sense of humour and enjoyed talking to each other, also after class. Only by bits and pieces I learned who she was: the widow of legendary Czech conductor Václav Smetáček. So, she had travelled extensively throughout the whole world, accompanying her husband during his long stays at different opera houses of the world. Later on, I had the immense privilege to become close friends with her, being allowed to call her “my Oma Mila” and be often her guest in Prague.

Valtice itself has charmed me from the first day on: I couldn’t help feeling that I was in a sort of “time machine” and dove back into the world of my beloved grandmother, who had grown up some 100 km from here, in Lower Austria (where to Valtice had belonged until 1918), some 100 years before. Discovering the small (and then rather sleepy) town was therefore highly emotional for me, a sort of adventure: to be given this unique chance to go back in time and personal family history. You might wonder where the name “Hubatschek” comes from – well, not really so far from Valtice either. But with this part of my family, my grandfather from Tlumacov near Kromerziz, the bonds had been completely broken - he had lived since 1899 in Austria and has died there already in 1945. Nice little coincidence that I have discovered only very recently: he had been for one year at the zakladny skola in Valtice, since his father worked for the railway office.

Also, in another way Valtice was a dream for me: so much of such unspoilt architecture! Of course, many houses needed renovation, but the danger of overdoing it was still quite far away. Of course, this has changed over the years – for the best and also some losses: what a joy were the little front-gardens of houses (today mostly a very boring lawn) at that time! In July a symphony of flowers, the sweet fragrance of white lilies filled some lanes. And, I’ll never forget those same long white lilies that students gave us teachers quite often at the end of a concert – of course, they had “borrowed” them from those front gardens…!

The castle of Valtice. Yes, it was the same castle like today – and not the same. Painting and even mortar fell off the walls before restauration. It was like a castle in a fairytale, from a long long time ago. Tourists were few, we managed in 1994 for the first time to get a guided tour inside. But in 1993, we had an inofficial tour by night – with the chief restaurator of that time, who was a close friend of a participant of the summer course. One night, he let us, crowling over and under wooden constructions of the renovation work, in the then officially inaccessible riding hall. It was dark, no one had a mobile phone of course, and the only way to feel the size and extension of that hall (we arrived on the balcony) was – music: my moravian friends began to sing. We could guess from the echo how huge this hall must be… and this moment is one of my most awesome memories.

The park of the castle: not as maintained as today, but wild. High grass everywhere, and I never managed timewise to explore it fully – for years, it has kept its mystery for me how large it is, since I usually had only Saturday afternoon a bit of free time, when the lessons, rehearsals and classroom concerts were over. Oh yes, lessons and rehearsals… we really didn’t count our time. At that period, we teachers had to play not less than five concerts during the week – every night apart from the two student concerts at the end of the week. But rehearsals were the huge problem! So I found myself several times on stage, without ever having played this piece of music with all the others. One rehearsal with the violinist, one with the singer – and then put it all together “live” at the concert! One year, I had 17 students. At that time, it was still difficult, moneywise, for students to travel abroad for a baroque cello course. So, I wanted to take them all – and I had a great, but more than acrobatic week – and very very little sleep!

Speaking of sleep… not only in that year, sleep was always a rare item during the Valtice week. But, in those times, the gates of the wine school were closed quite early, I don’t remember what time. And there was no guard who would open them for us… So I remember one evening, when we had stayed a bit longer somewhere in a wine cellar – this evening ended in a memorable acrobacy: we young teachers managed somehow to get over the high fence at the entrance besides the main gate – but what to do with James, our British singer colleague in his late sixties, round to say the least, after so many of those small, but treacherous glasses of tasty Valtice wine? We somehow did it, to get him over the fence…

Speaking of English and American: with joy I remember those moments spent with the American baroque violin teacher Sonya. Before leaving at the end of the week together to Vienna, Salzburg or Innsbruck, we always invited two Moravian families, who came there with their musician children, into a good Valtice restaurant to thank them for a most special treat they gave us every year: wonderful evenings with traditional Moravian and Wallachian music. What a precious gift they were for us! They brought some life-long friendships too. And they made me discover the double bass some years ago: today I have the joy and honour to play every year in Zlaté Horý the traditional “ples” with the Rochus Cymbal Music!

In 1993 I remember that I got my “Valtice graduation”: coming back from a wine cellar at a very odd hour, singing and giggling, I didn’t expect that the whole staff of the summer school would sit on the stairs at the entrance hall… Too late, when I turned around the corner, I run straight into them. The next morning, I got some amused looks, but it seemed to me that there were also approving nods…!

Speaking of the wine school: it was interesting to observe the development towards modern times: only the grey, tick and hard toilet paper was maintained for so many years. Otherwise, every year something had changed – mostly for the better (except for the fantastic old bed linen, replaced by some modern fabric less “bio”): the bathrooms got tiles, the showers got sliding doors and functioned without problem, new shelves were placed in the room, new curtains, colours came in! Personally, I had always liked the canteen: of course, I am not used to eat so much meat, but they really know how to prepare it, as well as soups and all kinds of dumplings. Sometimes there were a few surprises: the cucumber salad swimming in sugar water, or the noodles being not anymore pasta, but… what? As an Italian singer has put it: “Just don’t think that it should be pasta, eat it, and then it’s ok!”

My students: a lovely batch every year! With quite a few of them, of those early years, I am still in contact today. Some were children, 6, 7 years old, some of them came with their parents or grand-parents, then there were teenagers, young adult students, or teachers themselves, and senior amateur musicians. Most of them from the Czech Republic and the neighbouring countries, but sometimes a Spanish, French, English or even Australian student. Many of them I remember, I was particularly impressed by the blind Lenka, who came for several years: completely blind, she was educated at a specialized conservatory in Prague and not only she knew the music by heart, but also had to remember everything that I told her during class.

Some things were deliciously informal at that time: I remember a family who, with their two talented little cellist kids came in an incredibly old camping car and was allowed to park it inside the school premises, under a huge tree. In the morning you could see the little students sitting on their sleeping bag under the tree, the eyes hardly open, having breakfast! Or one of the teachers stayed in an old camping car parked next to the ground school on the main square of Valtice, under a huge chestnut tree. He came with his girlfriend of that time – this was my only encounter with Magda Kozena!

In those early years, you could still feel a certain distance – not just 600 or 700 km – but the distance in the minds: Before crossing the border into the Czech republic, I said good bye to my partner, family and some friends, knowing that for 8 or 9 days I would be unreachable and unable to communicate with them: it was before the era of mobile phones (I got mine in 1996), and finding a phone where I could make a call abroad, was more than unsure – not to mention the huge amount of coins that I would have to have! Some time later, phone cards made this a lot easier. And then at the end of the course: my students and me, we would go into two different worlds (in the head again!), and normally would see each other only a year after (twice or three times I got invited for a winter course in Prague). How difficult it was to say “Pristy rok” – difficult for the tongue, and for the heart!

But my memories of early years in Valtice would be incomplete without mentioning one fantastic feature: call it the ability, skill or ingenuity of the direction of the summer school – but I don’t know of or have ever heard of any other summer school where people come generation after generation! And, if I hadn’t seen it myself, I hardly would believe it that people who came as participants themselves a quarter of a century ago, not only later brought their children with them, but now come again – with their grandchildren! This is what I call a success story – or in even more modern terms “artistic sustainability” 😉!

I feel very happy and honoured to be part of the Valtice summer school for 28 years now – that is quasi half of my lifetime! So to speak I am the “oldest” teacher there now – and I wish the Valtice summer school a bright, radiant and happy future!

Irmtraud Hubatschek