Dagmar Zárubová

(1949 – 2014)

Houslistka, pedagožka, profesorka konzervatoře v Teplicích (1977 – 1990) a v Praze (1990 – 2013). Ve Valticích působila v letech 1988 – 2010.

Darinu (jak ji mile oslovoval snad každý, kdo ji osobně lépe znal) lze považovat za jednu z průkopnických osobností hnutí historicky poučené interpretace staré hudby v naší zemi. Její aktivní zájem o starou hudbu sahá až na přelom 70. – 80. let minulého století, kdy učila na konzervatoři v Teplicích. Mám dodnes v paměti, s jakou vehemencí vymáhala (jinak to nešlo) pro své žactvo na tehdejším vedení školy povolení k výjezdům do Blankenburgu im Harz, kam sama pravidelně jezdila a kde vystupovala po boku Siegfrieda Panka, Eduarda Melkuse a – kromě jiných samozřejmě – cembalisty Rudolfa Zelenky, s nímž své nadšení pro starou hudbu v nelehkých dobách sdílela. (V době nejneprostupnější železné opony byla Mekkou nepočetných českých nadšenců pro starou hudbu tehdejší NDR, která byla přeci jen v mnoha ohledech dále než ČSSR – poznámka pro mladé). V rozhlasovém archivu lze nalézt řadu Darininých nahrávek houslových sonát J. V. Stamice, Františka Bendy, G. Ph. Telemanna, H. I. F. Bibera, pořízených právě s Rudolfem Zelenkou převážně právě v 80. a na počátku 90. let.

Za svého učitele Darina považovala Eduarda Melkuse, houslistu a vídeňského profesora, jehož hrou i muzikologickou erudicí se inspirovala. Odtud vítr vanul, když jsme jako její žáci dostávali už tehdy počátkem let osmdesátých jinak běžně zcela nedostupné instrukce jak frázovat, artikulovat a zdobit Händela, Telemanna, Bacha, jak zacházet s vibratem a smyky v Mozartovi či Beethovenovi. Kdo studoval u Dariny, nikdy nehrál předromantickou hudbu tak, jak to bývalo tehdy obecným zvykem, a to dlouho před tím, než do Čech pronikly nahrávky slavných souborů ze západu. Její žáci tak byli připraveni a motivováni. Jakmile pukly ledy, získali téměř okamžitě angažmá v obou souborech Pavla Klikara a rychle vyrůstali v tahouny dalších souborů, které po revoluci vznikaly.

V Teplicích měla lví podíl na vytváření podhoubí, z něhož vzešel později soubor Musica Florea. Svého druhu disidentská pozice, kterou Darina v Teplicích zaujímala, jí předurčovala být v úzkém kruhu kolem M. Venhody, společně s T. Volkem, manžely Freemanovými, J. Přikrylem a dalšími, kteří zakládali valtickou letní školu a určovali od prvních let její směřování. Ve Valticích učila dlouhých dvacet let, od počátku až do roku 2010.

Ačkoliv se s Darinou, někdejší vítězkou Kocianovy i Beethovenovy houslové soutěže, vzhledem k míře jejího talentu hráčsky velmi počítalo (na konzervatoři studovala u M. Morenové, na AMU u J. Vlacha, I. Štrause a J. Nováka), její kariéra se od konce 70. let stáčela k pedagogice. Její senzitivní povaha, oslabená navíc mnohou nepřízní osudu (smrt matky v dospívání a posléze i bratra o několik let později), ji nepředurčovala k tvrdému konkurenčnímu boji o podium. Ke kantořině však hluboce inklinovala a zcela se s ní identifikovala. V letech 1977–1990 učila na konzervatoři v Teplicích, od roku 1990 působila téměř celé čtvrtstoletí na konzervatoři v Praze.

Jako učitelka bývala Darina nesmírně obětavá, svým žákům dávala doslova všechno, často na úkor vlastního hraní, osobních potřeb i zdraví. Sama výrazná individualita, měla dar rozpoznat byť jen závan talentu u svých studentů. Osobitým a nenapodobitelným způsobem jej pak dokázala u žáka podpořit a rozvinout. Její pedagogický přístup lze popsat jako bezprostředně emocionální, extrovertní a intuitivní. Nevyžívala se v průpravných cvičeních a nedůvěřovala příliš racionálně propracovaným metodikám. Měla sklon redukovat technická cvičení do minimalistických kondenzátů, aby zabírala co nejméně času. Tak jí to vštípil její první učitel, prof. Jan Čermák, na něhož velmi často vzpomínala. Pokud jde o starou hudbu, nezáleželo jí mnoho na tom, hraje-li člověk na „barokní“ nebo „moderní“ housle. Bývalo jí to i vytýkáno, ale právě díky schopnosti kompromisu byla schopná vést po desetiletí (a nikoliv zcela neúspěšně) boj s větrnými mlýny pražské konzervatoře. Oč jí však v prvé řadě šlo, bylo vytříbit u žáků jejich rozlišovací schopnosti, smysl pro hudební styl a estetiku té které doby. V uměleckých nárocích byla naopak velmi nekompromisní. Nestrpěla interpretační stereotyp, výrazová klišé, ignoraci detailu, fetišismus rychlého tempa („aby to nebylo jenom rychle“, říkávala) jakožto náhražky hudebního nápadu. Žáci se jí mohli i obávat – neváhala na ně vyvinout tlak, uplatnit pevnou, velitelskou vůli a „žáka nepustit“, dokud nezahrál alespoň obstojně. Nehleděla při tom na čas ani vynaloženou energii. Řada studentů pak ovšem dosáhla na výsledky, na něž před začátkem studia nemohla ani pomyslet.

Ačkoliv měla Darina hluboce prožité znalosti a vhledy do výtvarného umění, literatury i divadla, svůj kulturní záběr nikdy nedávala na odiv. Téměř se jí tak podařilo utajit výtvarný talent, který mohl dost možná vážně konkurovat tomu hudebnímu. Zůstal po ní sešitek s ilustracemi ruských pohádek. Ilustrací je kolem dvaceti. Každá je podepsána a datována. Všechny vznikly v dubnu 1962, tedy když bylo Darině dvanáct. Každý dubnový den jedna ilustrace, den po dni, po několik týdnů – a to bylo v době, kdy v houslích sklízela vavříny... Alespoň in memoriam, na rozlučkovém koncertě, jsme mohli tyto mistrovské kresby ukázat a později je rozšířit formou kalendáře pro blízké známé. Věřím, že je oceníte i nyní.

Jan Siřínek (student Dagmar Zárubové 1978 – 1986 v Teplicích a pak často ve Valticích)