Jaroslav Přikryl

Vzpomínky na prof. Jaroslava Přikryla

Osobnost pana profesora Přikryla nelze zachytit pár řádky a nepřísluší mi ani hodnotit jeho význam jako hudebního polyglota a propagátora. Tohle je připomínka spíše osobní.

Seznámili jsme se na Valticích v roce 1996. Bylo to poprvé, kdy jsem se jako školní dítě dostal mezi profesionály staré hudby a byl jsem tím nadšený. Chodil jsem po známých trasách z Vinařské na zámek, ze zámku do základní školy a sledoval jmenovky, které měli na sobě lektoři. Pan profesor – elegantně oblečený, růžolící kulatý pán, se vždycky mile usmíval, a tak jsem si jednou dodal odvahy a zeptal se ho: „Pane, vy jste Čechoameričan?“ Rozesmálo ho to a vysvětlil mi, že vlaječky na jeho jmenovce pouze znamenají, že umí anglicky. Od té doby jsme se na Valticích zdvořile zdravili. Pravidelně navštěvoval koncerty našich ansámblů renesančních fléten, často přišel říci nějakou dobrou radu nebo pochválit. Věděl jsem o něm jenom to, že je cembalista a předseda SSH. Poutavě uváděl večerní koncerty v zámecké konírně a zajímavě komentoval historické a interpretační zvláštnosti daných skladeb.

Když jsem po maturitě nastoupil na Pražskou konzervatoř, potkal jsem jej ve 3. patře, kde učil dějiny hudby a pedagogiku. Dali jsme se blíže do hovoru. Říkal jsem mu, že bych se rád více naučil o historických partiturách a generálbasu. Bohužel takový předmět oficiálně neexistoval. Pana profesora můj zájem ale zaujal a nabídl mi, že bych k němu mohl chodit v rámci obligátního cembala, které také učil. Dostal jsem se tak do malého království cembal v učebně Pálffyho paláce. Všude byla spousta reprintů starých not a pojednání, které jsem si četl a potom jsme o nich diskutovali. Živě si pamatuji na Matthesonovu Školu generálbasu, kterou jsem za tu dobu přehrál několikrát celou. Běda, když jsem někdy vytvořil chybný spoj akordů, to bylo snad to nejhorší, co ho mohlo pana profesora rozpálit takřka do běla.

Po hodinách jsme často zůstávali déle a pan profesor vyprávěl o již nežijících pionýrech staré hudby u nás – o Miroslavu Venhodovi, Ladislavu Vachulkovi nebo Milanu Munclingerovi, o své cestě ke staré hudbě, jak se coby gymnazista dostal na konzervatoř do cembalové třídy prof. Oldřicha Kredby. Každou vzpomínku doplňoval osobními detaily, znal své souputníky opravdu dobře a rád komentoval jejich lidské vlastnosti. Po letech si uvědomuji, že se nám tím snažil také předat určitý kritický pohled na lidi a společnost. Mnoho věci ho v životě zklamalo a jak říkal – málokdy se věci odehrávaly podle jeho představ.

Jeho cembalovou kariéru výrazně brzdil komunistický režim. Často se rozčiloval nad těmi, kdo se dobrovolně s komunisty zapletli a zneužívali své postavení. Hovořil například o množství historických nástrojů rozprodaných v té době za směšnou cenu do zahraničí, o ukradených a zničených vzácných rukopisech a tiscích. Věděl o mnoha lidech, kteří spolupracovali s StB a sledoval po sametové revoluci dokumentační materiály. Těžce nesl, že nebyli potrestáni, nebo byli někteří dokonce vyznamenáni.

Trápily ho další nepravosti a možná i proto se mu rozvinula silná cukrovka. Vzpomínám si, že jsme jednou šli Valdštejnskou ulicí a před Poslaneckou sněmovnou nasedal do limuzíny jeden nechvalně známý poslanec. Pan profesor se rozzuřil, nemilosrdně se do politika pustil, vynadal mu tak, že se dotyčný nezmohl ani na slovo, rychle zmizel v autě a odjel.

Měl velké pochopení pro mladé lidi, vážil si snahy a píle, uměl rozpoznat talent a ocenit ho. Rád s námi žertoval v našem jazyce a oblíbeným studentům někdy zavolal čistě ze zvědavosti, jak se jim vede a co dělají. Po celou konzervatoř mi byl nakloněn, a když jsem se hlásil na pražskou Akademii, vyjednal mi lekci u legendárního Františka Vajnara.

Pro zdravotní komplikace a únavu dlouho zvažoval odchod z vedoucí funkce SSH, zároveň však chtěl výbor společnosti celkově omladit o generaci, která zažila postupně se proměňující tvar Mezinárodní letní školy staré hudby v devadesátých letech. Nominoval proto do výboru pár mladých lidí včetně mě. Přibližně půl roku poté skutečně z funkce odstoupil. Ani já jsem tam ale dlouho nezůstal, protože jsem se chtěl věnovat vlastním projektům.

Ačkoli již nebyl členem výboru, jezdil na kursy i nadále, vyučoval generálbas a až do smrti zůstal profesorem Pražské konzervatoře. Natáčel cykly hudebních pořadů pro rozhlas, kde svým charakteristicky modulovaným hlasem uváděl dosud zcela neznámá díla a skladatele. Pozoroval jsem na něm, zvlášť v pozdním věku, že Letní školu považoval za své dítě a celý rok na ní střádal energii. V červenci přijížděl do Valtic plný síly a elánu, proseděl s námi nad vínkem mnohdy až do rána a druhý den opět nanovo.

Jeho smrt v roce 2009 nás velmi zasáhla. Ztratili jsme pedagoga a podporovatele mladých generací, uzavřela se jedna kapitola valtické Letní školy.

Jan Bubák 2018