Miroslav Venhoda

Venhoda aneb Život hrou

Přišel telegram: „prijedte do bratislavy v sobotu vlakem v 7h15. pak po sipkach.“ Nepodepsaný odesílatel (profesor Miroslav Venhoda telegramy nepodepisoval a vysvětloval, že takhle mají větší šanci být doručeny).

Bylo to roku 1984 a nejednalo se o školní výlet, nýbrž o zasedání Společnosti pro starou hudbu (SSH) při České hudební společnosti s jejím slovenským protějškem. To byla oficiální verze. Ta neoficiální vedla po šipkách k domku Jána Albrechta (zakladatele ansámblu Musica Aeterna) a do jeho neuvěřitelné zahrady uprostřed Bratislavy. V této zahradě se ale přece jen diskutovalo - a to o plánech SSH a tenkrát hlavně o organizaci akce Kroměříž 1985. Miroslav Venhoda, mimo to, že byl skvělý hudebník z rodu českých kantorů, patřil k výjimečnému druhu člověka hravého. Tvořivost mu byla nadevše. Nikdy s ním nic neproběhlo dvakrát stejným způsobem. Pokaždé se vymyslilo něco nového (jeho občas zcela vyčerpaní spolupracovníci by o tom zcela jistě ještě dnes dovedli barvitě vyprávět). To ale neznamená, že nestál oběma nohama pevně na zemské kůře. Právě naopak. Když v roce 1986 navštívil středisko pro starou hudbu v harzském Blankenburgu (Kultur- und Forschungsstätte Michaelstein) - mimochodem jediné dostupné v tehdejším „ost-bloku“, kam jezdili jak nadšení studenti (my), tak renomovaní muzikologové a interpreti pražské a brněnské školy - jedna z prvních frází, které na místě pronesl, zněla: “A víte, zdá se mi, že to tady má na starosti STASI”. Nevěřili jsme mu - až do chvíle, kdy se v roce 1990 potvrdilo, že měl pravdu.

Stůl pracovní

Ten stůl byl imposantní - dlouhý, pevný, asi dubový, takový festovní stůl, který musí vydržet vše. Ale měl jednu zvláštnost - jeho povrch byl zvlněný, nerovný, zdálky se zdál jakoby živý. Zblízka pak vypadal tak trochu jako plněná palačinka nebo, chcete-li, jako víceposchoďový dort. To proto, že profesor Venhoda byl svým způsobem velmi dobře organizovaný člověk s osvědčenými pracovními postupy: veškeré důležité (nebo jiné) denní informace se zásadně zapisovaly na malé kousky papíru (jízdenky, útržky novin, ubrousků, účtenek, koncertních programů, vstupenek atd.), které pak putovaly do kapes. Kapsy se pak každý večer zbavily svého obsahu na právě nejvyšší patro povrchu stolu. Ve chvíli, kdy celá plocha stolu byla pokryta obsahem každodenních kapes, přetáhl se přes ní pruh balicího papíru, aby se tak vytvořila nová, čistá odkládací plocha pro další kapesní informace. Jakmile navýšené vrstvy dosáhly počtu čtyř poschodí, přízemí bylo smeteno s povrchu stolního, jako už “stejně nepotřebné”, do vedle připraveného koše.

Stůl restaurační (hospodský)

Když bylo potřeba domluvit organizaci “výletu za hudbou” (koncept přemístění hudebních nadšenců všech kategorií do nějakého historicky zajímavého prostoru, kde pak byly společně hrány skladby - povětšinou kánony s možností diminucí - dostupné pro všechny řečené kategorie), či jiné aktivity SSH, pracovními stoly byly velmi často stoly restaurační (hospodské). Pan profesor Venhoda vybíral přednostně ty, které měly papírové ubrusy, na které se dalo psát. Občas se totiž stalo, že celá organizační schůzka proběhla v úplném tichu (opravdu nevím, jestli to bylo z objektivních důvodů, nebo to byla jen záminka pro novou prima legrační hru, nebo obojí...) a veškerá komunikace proběhla formou otázek a odpovědí, notových příkladů, obrázků a kresbiček načmáraných na papírový ubrus některé nádražní restaurace. Ubrus byl pak sebrán, důležité informace odtrhnuty (některé putovaly do venhodovských kapes) a zbytek pak měl být doma spálen.

Kroměříž

Jedním z vysněných cílů Miroslava Venhody bylo uspořádat velké a poučné setkání všech těch, co se zajímají o “starou hudbu” nehledě na věk, úroveň, národnost, povolání nebo na to, zda účastník je amatér či profesionál. Jeho krédem bylo právě společné muzicírování hudebních nadšenců a hudebníků z povolání - ať už interpretačně či pedagogicky činných nebo studujících - protože byl přesvědčen, že obě tyto skupiny mají jedna druhé co dát a “pošoupnout” jedna druhou dál na jejich cestách směrem k Parnassu. S neuvěřitelnou energií, odhodláním, přesvědčením a jiskrou v oku se pustil do práce a zrodila se (s pomocí úžasných pomocníků-spolupracovníků-spolunadšenců a spolumuzikantů) první “velká” Kroměříž 1985 s mezinárodní účastí známých lektorů - interpretů, muzikologů a stavitelů hudebních nástrojů. K obrovské radosti a spokojenosti Miroslava Venhody se stal jeho sen skutečností.

Po malé Kroměříži 1986 (bez mezinárodní účasti), byla připravena druhá “velká” Kroměříž 1987. Pak na jaře pan profesor Venhoda odešel. Ale to co stačil připravit a postavit na startovní dráhu se rozjelo. Tak jak to tenkrát řekl: “Podívejte, na poprvé je to veliká věc a zdá se, že se podařila, ale jestli se opravdu podařila, to uvidíme, až když se podaří i napodruhé - no, to teprve potom se ta mašinka doopravdy rozjede a pojede dál, dál a dál...” Směrem po šipkách, které kdysi nakreslil do budoucna profesor Miroslav Venhoda.

Tamara Franzová 2018