Jana Semerádová

Vzpomínka na kurzy ve Valticích

Na kurzy staré hudby jsem začala s maminkou jezdit jako malé dítě, tehdy ještě do Kroměříže, kde jsem zažila legendárního Miroslava Venhodu. Je neuvěřitelné, jak hluboko do paměti se zapíšou některé momenty jako třeba ranní rozezpívání s Miroslavem Venhodou, ansámblový zpěv s Bohuslavem Korejsem, koncerty středověké kapely v zámecké zahradě, koncerty účastníků a taneční odpoledne s Evou Kröschlovou a Jiřinou Rákosníkovou či přednášky Jaromíra Černého, ale hlavně nezaměnitelná atmosféra, která na kurzech panovala.

Do Valtic na Mezinárodní letní školu staré hudby jsme pak jezdili od jejího začátku každý rok s celou rodinou. A červencové Valtice byly klíčové i pro moji budoucí hudební cestu: potkala jsem se tam s Nancy Hadden, Ulrike Engelke a dalšími skvělými muzikanty, kteří mne, konzervatoristku a vášnivou „moderní flétnistku“, přesvědčili, že dřevěná flétna je prostě geniální – byl to především Robert Hugo, který mne pak pozval k muzicírování se svým souborem Cappella Regia, či Daniel Deuter, se kterým se na pódiích potkávám dodnes. A tak láska k provozování barokní hudby na historické nástroje a ke všemu, co k tomu patří – barokní tanec, divadlo, výtvarné umění – přerostla v celoživotní partnerství.

Nezapomenutelné byly odpolední dětské orchestry s Lubomírem Novákem – jeho nadšení bylo obrovské, dokázal rozproudit i „nejstrnulejšího“ muzikanta. A večerní koncerty v konírně? Objevování „staronové“ hudby, nakažlivé muzikantství lektorů, děti, lezoucí do žlabů, ve kterých pak některé z nich, včetně mého malého bratra Vojtěcha, usnuly… Taneční odpoledne, diskutování na zahradě vinařské školy, setkávání po koncertech v proslulých sklípcích, bez toho si Valtice nikdo nedokázal představit.

Když jsem pak po letech vystupovala s naším souborem Collegium Marianum v zámecké konírně a bylo na mně, abych nás uvedla, chtěla jsem vzletně vyzdvihnout jedinečnost těchto kurzů slovy: „Není to tak dávno, co jsem jezdila jako frekventantka do Valtic nasávat barokní atmosféru…“. Už jsem to ovšem nedořekla, protože Marek Špelina propukl v hurónský smích. Copak mu asi přišlo na mých slovech tak směšné…?

Jana Semerádová 2018