Vzpomínky na Valtice
Zúčastnil jsem se cca 25 prvních ročníků Valtic a předtím ještě posledního ročníku kroměřížského, kde se letní škola staré hudby odehrávala, než ji odtamtud komunisti vyhnali. Je tedy nač vzpomínat.
Moje nejsilnější vzpomínka na Valtice není překvapivě ani hudební ani vinná, ale zato je to ta úplně první. Je to pohled na valtické náměstí, kamž jsem dorazil od nádraží roku 1989. Odrbané budovy, všude jen písek – žádné kostky jako dnes, prostě pohled, jaký známe z jugoslávských válečných filmů. Tehdy jsem si pomyslel: odsud museli teprve před pěti minutami odejet Němci.
Druhá výrazná vzpomínka se jmenuje James Griffeth. Pro mě jako pro kůrovce, tedy kostelního zpěváka, ten člověk znamenal doslova otevírání horizontů. Slyšet krásný měkký tenor, kultivovaný profesionálním angažmá ve Westminster Cathedral, poprvé si u něj zazpívat Henryho Purcella atd. atd., to byly zážitky, které můj rozhled i hudební život skutečně formovaly.
Nemaje sólový hlas jsem toho nejvíc odzpíval ve sborech Roberta Huga a Helmuta Frankeho. Poznávání všemožného repertoáru a dvou zcela odlišných sbormistrovských stylů mě také zásadně obohatily.
Vzpomínky se týkají i sklípků. Uzavřenost valtických rodáků, která se jen postupně a jen velmi omezeně měnila, měla od počátku jedinou výjimku jménem pan Kazík. O víně mluvit nebudu, ale o zpěvu. V prvních letech se ve sklípku zpívalo, ale postupně to upadalo. Je to velká škoda a asi to souvisí se znalostí lidových písní.
Ve Valticích jsem poznal spoustu skvělých lidí. Postupně se mnou začali jezdit lidi ze sboru od Panny Marie Sněžné v Praze, který jsem tehdy vedl. A nepřeháním, že od konce jedněch Valtic jsem se těšíval už na ty další. O to méně mě těší, že pracovní povinnosti mi nedovolily zúčastnit se posledních čtyř či pěti ročníků. Ale sleduji, že kurzy se dál vyvíjejí a mění, a to je dobře. Přeji vděčně těm, kdo je organizují, aby pokračovali s neutuchajícím elánem s vědomím, že to fakt má smysl a stojí to za to.
Pavel Svoboda 2018