Michaela a David Freemanovi

Málokomu vděčí stará hudba v Čechách a na Moravě tolik, co Michaele a Davidovi Freemanovým.

Jednou jsem se Michaely ptal, jak se to přihodilo, že se stala muzikoložkou. Odpověď byla zdánlivě prozaická: „…No, já měla především strašně ráda hudbu…“. Ať už se tato informace jeví jako sebe banálnější, jen málokdy se lze u někoho (i muzikologů!) setkat s tak zanícenou láskou k hudbě, opeře či hudební historii, jako tomu bylo u Michaely. Nemohla si nechat ujít jediné představení, které ji zajímalo. Byla kvůli němu ochotná cestovat přes celou republiku i do zahraničí a po jeho skončení hned zase zpátky. Uměla vždy hned vyjádřit, nakolik jí hudba a výkony účinkujících oslovily, nebo naopak byla schopna zcela bez servítků vyklopit svůj kritický názor…

Michaela se v mládí učila hrát na klasickou kytaru, později se naučila i na zobcovou flétnu a po setkání s Davidem čas od času hrávala na sopránovou gambu. Kdykoliv se hrály gambové consorty, rezervovala si Michaela part cantu firmu ve fantasiích „In nomine“, a to s náležitou přednáškou o tom, proč je „In nomine“ part z celého consortu ten nejobtížnější.

Michaela absolvovala muzikologii v Praze a v roce 1974 obhájila svoji disertaci „Vztah slova a hudby v lyrických částech jevištních děl a kupletech Františka Škroupa“. Zakotvila nejdříve v nakladatelství Supraphon (1972–75), poté na dlouhá léta v hudebním oddělení Národního muzea, dnešním Českém muzeu hudby (1975–87). Stala se zanícenou organizátorkou koncertů a festivalů. V 90. letech byla hudební kurátorkou na Pražském Hradě (1992–93), v letech 2003 až 2015 vytvářela dramaturgii Haydnových hudebních slavností, byla členkou umělecké rady Pražského jara, spoluzakladatelkou České Händelovy společnosti a České společnosti Josepha Haydna (mezi jiným…).

Jejím celoživotním muzikologickým zájmem byly vodoznaky na hudebninách a na toto téma zorganizovala roku 1984 konferenci přímo při papírně ve Velkých Losinách. Je ale asi zbytečné vyjmenovávat všechny její muzikologické aktivity a výsledky právě zde. Zájemci najdou její profesní životopis v Českém hudebním slovníku i jinde.

Když se ke konci 80. let se seznámila se svým nastávajícím manželem Davidem, čekala je léta neúnavné spolupráce na poli muzikologie, propagace staré hudby, organizace koncertů i vzdělávacích projektů, zejména poté, co natrvalo s Davidem přesídlili z Anglie do Čech.

David Freeman se narodil do londýnské hudební rodiny. Otec byl učitelem hudby, hrál na klavír a housle, ale amatérsky vyráběl např. bambusové flétny, což ho též muselo později inspirovat k jeho celoživotním hudebně tvůrčím činnostem. Když byl David malý kluk, dali ho rodiče učit na zobcovou flétnu. V patnácti začal studovat klarinet u Bernarda Waltona (1917 – 1972), významného britského klarinetisty a člena Londýnské filharmonie. Ještě po Waltonově smrti používal řadu cenných klarinetů zapůjčených od Waltonovy vdovy. Hrával v Southgate Orchestra a během civilní vojenské služby se uplatnil v Central Band of the Royal Air Force. Po vojně se usídlil v městečku Ware, hrabství Hertfordshire. Při plném úvazku režiséra dabingu v BBC udržoval ansámbl The Music for Fun Trio, které dalo základ společenství Modi Gaudio Consort. Inspirován osobnostmi, jako byl například britský historik a popularizátor staré hudby David Munrow (1942 – 1976), začal budovat rozsáhlou sbírku zejména dechových nástrojů a vystupoval nejen po Hertfordshiru, ale i v celé Anglii, aby seznamoval veřejnost s repertoárem a zvukem všech možných (ba i nemožných) hudebních nástrojů od středověku po raný novověk. S Modi Gaudio Consortem prováděli nejen starou hudbu, ale i novodobá díla napsaná pro consort starých nástrojů (jedním z autorů byl např. Graham Williams).

Řadu dechových nástrojů vyrobila společnost Historical Instruments of Musick a tři členové Modi Gaudio Consortu, včetně Davida, si postavili vlastní cembalo. David, který si v té době pěstoval mohutný plnovous, rád dával k dobru, že podmínkou členství v Modi Gaudio Consortu je právě plnovous a konstrukce vlastního cembala.

David se též věnoval jachtingu. Svou plachetnici si přivezl i do Čech a mnozí si ji pamatují zaparkovanou dlouhá léta v jejich garáži.

David a Michaela se seznámili v Čechách, a jak oba rádi zdůrazňovali, svedla je dohromady stará hudba. Potkali se na jednom hudebním dýchánku u architekta Daniela Špičky, který má za manželku Angličanku, a sám hrál na gambu, což ho přirozeně vedlo k pořádání renesančních consortů.

Krátkou dobu spolu David a Michaela žili ve Stevenage. David pokračoval ve své práci v BBC a Michaela se věnovala bádání o českých hudebnících v Anglii, zejména pak osobnosti Antonína Kammela, jehož korespondenci později vydala spolu s Evou Mikanovou. David s Michaelou posléze natrvalo zakotvili v Čechách, nejdříve v Praze, později si koupili řadový domek v Kamenném Přívoze, který svoji dispozicí mírně odkazoval na anglický životní styl. Stěhování z Anglie do Čech nebylo samozřejmě snadné, obnášelo množství knih a not (200 krabic), sbírku hudebních nástrojů, motocykl BMW i Davidovu plachetnici …

Ještě na počátku 90. let byla historicky poučená interpretace v českých zemích v plenkách. Freemanovi se zasloužili nejen o vzrůst zájmu široké veřejnosti, ale mnozí dnes významní hudebníci vděčí ve svých počátcích za první impulsy právě Freemanovým. Za mnohé například Jana Semerádová, první hodiny gamby absolvoval u Davida i Petr Wagner a další.

Michaela s Davidem připravovali festival Slavnosti staré hudby (1991 – 1994), organizovali kurzy stavby hudebních nástrojů, aby se i místní výrobci seznámili s tehdy aktuálními postupy. Do Čech tak zavítal např. výrobce viol da gamba Michael Plant a spolu s českými účastníky kurzu postavili sopránovou a basovou gambu, které jsou dnes součástí půjčovního fondu hudebních nástrojů.

V současnosti se víceméně daří pokračovat v tom, co Freemanovi začali: Mezinárodní letní škola staré hudby ve Valticích pokračuje v mezinárodních rozměrech a kvalitativně je na evropské úrovni. České země přímo oplývají festivaly a koncertními řadami, zaměřenými na starou hudbu, kde je stylová interpretace již naprostou samozřejmostí. Muzikologický výzkum, který Michaela započala, má pokračovatele u nás i v zahraničí. Podařilo se udržet v provozu i sbírku hudebních nástrojů, které jsou stále k dispozici zájemcům o pronájem.

O obsahu fondu dosud koluje řada mýtů a nejasností. Pokud jde o mýty, fond neobsahuje žádné originální historické nástroje a jen několik málo dechových nástrojů by v současnosti vyhovovalo profesionální interpretační praxi. Pro seznamování začátečníků s historicky poučenou interpretaci jde však o nedocenitelný zdroj prvotní zkušenosti s těmito nástroji a jedinečnou příležitost s hrou na tyto nástroje doopravdy začít. (Nutno zmínit, že již ke konci Davidova života byly nezvěstné dvě blíže nespecifikované šestistrunné basové gamby „tmavého laku“, které se původním držitelům ztratily z dohledu vinou nezodpovědného poskytování dalším vypůjčitelům. Předmětem četných diskusí byl „kit“ na anglický varhanní positiv, přišedší kdysi přímo z Anglie, který se dlouhou dobu nacházel u Jiřího Vykoukala. V roce 2013 byl „kit“ převzat a zdokumentován, jedná se ovšem o zoufale nekompletní řadu několika torzovitých dřevěných varhanních píšťal. Ještě méně víme o rozestavěném virginalu. Po Michaelině smrti zůstala prozatím nezvěstná i jedna žlutá kopie šestisborové renesanční loutny. Za jakékoliv zprávy o těchto nástrojích budeme vděčni.)

Sbírku nástrojů předala současným správcům sama Michaela rok po Davidově smrti. Obsahuje pět viol da gamba, které poskytuje k půjčení Jakub Michl, tři loutny z fondu obhospodařuje nově vzniklá Česká loutnová společnost a o nejrozsáhlejší sekci dechových nástrojů se stará Marek Columby.

Mé nejstarší osobní vzpomínky se pojí s Davidem, a to přirozeně skrze violu da gamba. Řada z nás gambistů, kteří jsme pravidelně jezdívali do Kamenného Přívozu, abychom si s Davidem zahráli consorty (pamatuji si zejména Pavla Drbala, Miloše Štípla, Daniela Špičku, Víta Janatu, čas od času byla podnětem k setkání i zahraniční návštěva; David hrával též se členy Svobodného hudebního bratrstva a mnoha dalšími), se důvěrněji znala spíše s ním, než s Michaelou, která většinou zůstávala stranou našeho „consortování“ a byla-li dotázána na jakékoliv téma, zavedla většinou řeč na své oblíbené kočky. O jejím soukromém životě jsme věděli jen velmi málo; vždyť sama Michaela uchovávala soukromí sebe i své rodiny stranou nejen veřejnosti, ale i svých blízkých přátel. Blíže jsem poznal Michaelu teprve až po Davidově odchodu v roce 2009. K vzájemnému porozumění přispěl nejen Davidův odkaz a pokračování consortů v Davidově stylu u nás doma, ale zejména naše společné muzikologické zájmy. V tomto ohledu jsem Michaele vděčen za její mentorování, inspiraci i pomoc v mém studiu a výzkumu.

Svébytným odrazem Michaelina myšlenkového světa jsou její pohádky a krátké příběhy. Psala je paralelně v češtině i angličtině. Posílala jednotlivé příběhy individuálně těm, koho se týkaly a koho oslovovaly. Odkrývají krajinu, ve které se proplétá operní tematika, hudební dějiny a muzikologická témata v netušených souvislostech, zejména se světem koček, vyprávěný s vhledem, jakoby právě kočičí svět byl Michaele bližší, než skutečnost lidí. Kočky Michaelu provázely životem až do úplného konce.

23. června 2016 se od Husova sboru v Jílovém vzdalovalo pohřební auto s otevřenými zadními dveřmi, aby se pozůstalí a přátelé ještě naposled mohli pohledem s Michaelou rozloučit. (Někteří si vzpomněli na totožnou scénu na tomtéž místě, s týmž zřízencem pohřební služby o sedm let dříve na Davidově pohřbu.) Tentokrát ale do ní z ničeho nic vstoupila nenápadně „in medias res“ velká zrzavá kočka s hnědýma očima. Zhodnotila situaci, olízla si kožich a nezúčastněně prošla davem. Na okraji cesty se dlouze ohlédla za mizejícím pohřebním vozem a než si jí stačil někdo všimnout, zmizela v trávě…

Jakub Michl 2018