Podnebí v Benátské laguně je nadmíru přívětivé. Ve vrcholném létě, když se v Římě nedá dýchat, vane zde příjemný vánek a teploty nepřesahují třicítku. Staří Římané to dobře věděli, a jen co stabilizovali severní hranici říše, začali v této oblasti budovat letní sídla. Nejvyhlášenějším letoviskem byla Aquiela, časem se však stavební aktivita císařského Říma soustředila na ostrovy v laguně a Torcello si vybudovalo obzvláštní přízeň. V dobách, kdy laguna poskytovala ochranu před nájezdy Attilovými, byl největší zájem uprchlíků opět o Torcello. Vrtat se na Torcellu delší dobu v zemi a nenarazit na nějakou památku z 1. tisíciletí bylo před nějakými sto lety téměř nemožné. Ale ještě dnes nebylo vše vyzvednuto z půdního, mnohdy však již bahenního pokryvu. Torcello, to jsou náramné dějiny a nejen římské, ale především jsou dějinami raně středověkými, kdy na ostrově žily desítky tisíc obyvatel a třeba v takovém Cannaregiu se poflakovalo jen několik rodin rybářů. Nicméně ukořistěné ostatky evangelisty Marka ztěžkly při transportu jinde, protože světec spal jinde, když se mu zjevil anděl Páně, aby mu oznámil, kde mu lidstvo vystaví ten největší pomník. A tak se dnes i milióny turistů vyloďují jinde, asi pět kilometrů jižněji a návštěva Torcella je již jenom jakýmsi doplňkem vícedenní turistiky. Interval lodního spojení je hodinový a málokterý návštěvník považuje tuto dobu jako nedostatečnou k důkladnému prozkoumání ostrova. Nejdříve se vydá podél kanálu směrem k mohutné zvonici. Je to totiž jediné, co je zdáli vidět a jdou tam i zástupy ostatních lidí. Vyfotí si most přes kanál, o kterém si přečetl, že se mu říká ďábelský, čert ví proč, nakoukne na ceny v restauraci Locanda Cipriani a rychle pokračuje ke konci cesty, to jest na jakési nádvoří před portálem do kostelů Santa Fosca a Santa Maria Assunta. Je tu také možnost navštívit muzeum římské mozaiky a je možné vystoupat po schůdkách do prvního patra sympaticky neudržovaného domečku a navštívit malé muzeum památek na doby římské. Tímto počinem zpravidla překvapí pořadatelskou službu, a tak se na vás krátce přijde někdo podívat, jestli tam neděláte nějaké vylomeniny a když zjistí, že žádná alotria neprovozujete, zpravidla zase odejde. Ve Spojených státech by taková sbírka byla perlou honosné muzejní budovy, ale to je na Itálii to krásné, že na vás historie pokukuje mezi trním a kopřivami.

Kdo se rozhodne prohlédnout si římské mozaiky, stráví značnou část času pochopením systému platby za vstupné. Trochu to připomíná sovětské samoobsluhy, kde jste museli nejdříve u pokladny zaplatit to, co by jste asi tak chtěli, a pak si to teprve zkusili v regálu najít. Možná je to proto, aby ta hodina do příjezdu další lodi rychleji utekla, i když vyfocení celé rodiny na kamenném křesle na nádvoří také nějaký čas zabere. Křeslu se totiž říká křeslo Attilovo.

Na Torcellu se dá příjemně poflakovat, velmi dobře i když velmi draho najíst, ale především, především se dá na Torcellu žasnout, obdivovat, divit se, polykat naprázdno a přemýšlet a znovu přemýšlet o čemkoli nadzemském a nemateriálním To když se, ať už cíleně, nebo nějakou šťastnou záměnou vstupenek, ocitneme v prostorách stavení, které patří k mohutné zvonici a které zdáli vypadá jako neomítnutý silážní sklad. To když vstoupíme do románského chrámu Santa Maria Assunta.

Cesta od přístaviště k perle ostrova. Před námi ďáblův most, kousek vedle Locanda Cipriani s vyhlášenou kuchyní a zahrádkou s vůní rozmarýny a levandule. Rok tam pobýval a tvořil Ernst Hemingway.

Vpravo kostel Santa Fosca vlevo Santa Maria Assunta. Kousek vedle Attilovo křeslo, na kterém mocný Hun nikdy neseděl a nízká budova vlevo je malé muzeum s nálezy z dob římských.

Venkovní výstava stop antiky a raného křesťanství. Je to hezké a příjemné místo. Trochu mi tu chybí Svatý Jeroným se lvem.