Podnebí v Benátské laguně je nadmíru přívětivé. Ve vrcholném létě, když se v Římě nedá dýchat, vane zde příjemný vánek a teploty nepřesahují třicítku. Staří Římané to dobře věděli, a jen co stabilizovali severní hranici říše, začali v této oblasti budovat letní sídla. Nejvyhlášenějším letoviskem byla Aquiela, časem se však stavební aktivita císařského Říma soustředila na ostrovy v laguně a Torcello si vybudovalo obzvláštní přízeň. V dobách, kdy laguna poskytovala ochranu před nájezdy Attilovými, byl největší zájem uprchlíků opět o Torcello. Vrtat se na Torcellu delší dobu v zemi a nenarazit na nějakou památku z 1. tisíciletí bylo před nějakými sto lety téměř nemožné. Ale ještě dnes nebylo vše vyzvednuto z půdního, mnohdy však již bahenního pokryvu. Torcello, to jsou náramné dějiny a nejen římské, ale především jsou dějinami raně středověkými, kdy na ostrově žily desítky tisíc obyvatel a třeba v takovém Cannaregiu se poflakovalo jen několik rodin rybářů. Nicméně ukořistěné ostatky evangelisty Marka ztěžkly při transportu jinde, protože světec spal jinde, když se mu zjevil anděl Páně, aby mu oznámil, kde mu lidstvo vystaví ten největší pomník. A tak se dnes i milióny turistů vyloďují jinde, asi pět kilometrů jižněji a návštěva Torcella je již jenom jakýmsi doplňkem vícedenní turistiky. Interval lodního spojení je hodinový a málokterý návštěvník považuje tuto dobu jako nedostatečnou k důkladnému prozkoumání ostrova. Nejdříve se vydá podél kanálu směrem k mohutné zvonici. Je to totiž jediné, co je zdáli vidět a jdou tam i zástupy ostatních lidí. Vyfotí si most přes kanál, o kterém si přečetl, že se mu říká ďábelský, čert ví proč, nakoukne na ceny v restauraci Locanda Cipriani a rychle pokračuje ke konci cesty, to jest na jakési nádvoří před portálem do kostelů Santa Fosca a Santa Maria Assunta. Je tu také možnost navštívit muzeum římské mozaiky a je možné vystoupat po schůdkách do prvního patra sympaticky neudržovaného domečku a navštívit malé muzeum památek na doby římské. Tímto počinem zpravidla překvapí pořadatelskou službu, a tak se na vás krátce přijde někdo podívat, jestli tam neděláte nějaké vylomeniny a když zjistí, že žádná alotria neprovozujete, zpravidla zase odejde. Ve Spojených státech by taková sbírka byla perlou honosné muzejní budovy, ale to je na Itálii to krásné, že na vás historie pokukuje mezi trním a kopřivami.
Kdo se rozhodne prohlédnout si římské mozaiky, stráví značnou část času pochopením systému platby za vstupné. Trochu to připomíná sovětské samoobsluhy, kde jste museli nejdříve u pokladny zaplatit to, co by jste asi tak chtěli, a pak si to teprve zkusili v regálu najít. Možná je to proto, aby ta hodina do příjezdu další lodi rychleji utekla, i když vyfocení celé rodiny na kamenném křesle na nádvoří také nějaký čas zabere. Křeslu se totiž říká křeslo Attilovo.
Na Torcellu se dá příjemně poflakovat, velmi dobře i když velmi draho najíst, ale především, především se dá na Torcellu žasnout, obdivovat, divit se, polykat naprázdno a přemýšlet a znovu přemýšlet o čemkoli nadzemském a nemateriálním To když se, ať už cíleně, nebo nějakou šťastnou záměnou vstupenek, ocitneme v prostorách stavení, které patří k mohutné zvonici a které zdáli vypadá jako neomítnutý silážní sklad. To když vstoupíme do románského chrámu Santa Maria Assunta.
Cesta od přístaviště k perle ostrova. Před námi ďáblův most, kousek vedle Locanda Cipriani s vyhlášenou kuchyní a zahrádkou s vůní rozmarýny a levandule. Rok tam pobýval a tvořil Ernst Hemingway.
Vpravo kostel Santa Fosca vlevo Santa Maria Assunta. Kousek vedle Attilovo křeslo, na kterém mocný Hun nikdy neseděl a nízká budova vlevo je malé muzeum s nálezy z dob římských.
Venkovní výstava stop antiky a raného křesťanství. Je to hezké a příjemné místo. Trochu mi tu chybí Svatý Jeroným se lvem.
Výhled na lagunu ze schůdků do muzea římského osídlení. Nebýt komárů mohl by nějak tak vypadat ráj.
Bazilika Santa Maria Assunta
Prostor je určitě ten největší dojem. A prostor prostý. Obrovská stodola s náboženským obsahem. Dřevěný strop nesený neomítnutými zdmi, stojícími nad mramorovými sloupy. Kdyby krov začínal těsně nad těmi sloupy jednalo by se o mohutnou stavbu, ale naše zraky míří po desítkách metrů zdiva výš a výše. Stěny jsou spojeny trámy, k nimž si nedokážeme představit mateřský strom. A na jednom z nich hromada kamení a z ní veliký kříž s Vykupitelem. Za ukřižovaným Ježíšem v mohutném výklenku v mozaikovém provedení Panna Marie s Ježíškem dítětem. Ikonostas jakoby vypůjčený z pravoslavných chrámů. Kněžiště připomíná upravenou jeskyni s těmi největšími svícemi a svícny, které si lze představit.
Je to nádherné, prosté, starobylé a je to nepopsatelné. Není snadné se zbavit dojmu, že zde nejsme poprvé, že jsme zde již byli mnohokráte, ve snách nebo v minulých životech. A je tomu skutečně tak. Ty obrovské trámy, ten vysoký dřevěný strop, ty plochy cihel a kamenů, to je přeci pohled malého dítěte ve velké stodole. Tak jsou vnímány dětskou duší tajemné prostory, kde se pod senem nachází tajuplné předměty jako starý secí stroj nebo truhly s rezavým nářadím. Ten mocný dojem chrámu je umocňován vzpomínkami na dětství. Ne nadarmo se románským stavbám přezdívalo malované stodoly.
Před vstupem do chrámu nelze přehlédnout obrázky s přeškrtnutým fotoaparátem. Ono vlastně kostel uvnitř fotografovat ani dost dobře nelze. Přemýšlet o tom, co a jak zabrat je jistě na újmu vnímání celého toho velkolepého a výjimečného prostoru. Přiblížíme si alespoň vzpomínky snímky profesionálními, které prostor zabírají z vysokých posic, takových, ve kterých se běžný návštěvník stejně nemůže vyskytnout. Pochází z průvodce zakoupeného na místě a vydaného v edici Assozziacione di sant Apollonia. Mozaiku a její spodní část pak podrobně přibližuje záběr z Wikimedia Commons.
Chrám vznešené prostoty
Svatyně všech svatých nejsvětější
Poslední soud
Strašidelná mozaika
Mozaika Poslední soud je pouze částí původního záměru, ozdobit mozaikovými scénami veškeré vnitřní prostory. Je moc dobře, že stěny zůstaly bez ozdob, neboť tak chrám získává na své prosté vznešenosti. Mozaika na zadní stěně působí dostatečně velkolepě a na celé zdi nenajdeme místo prázdné. Obraz se táhne až k vrcholu střechy a tak celé výtvarné dílo má tvar domečku, jakoby z nějakého naivního obrázku. Při podrobnějším studiu scény však do smíchu nebude ani materialistům. Prostí věřící museli z chrámu odcházet s hrůzou a děsem v očích, neb jak praví Písmo, kdo je bez viny, ať hodí kamenem.
Na první pohled lze rozeznat dva samostatné celky. První jsou scény ve čtyřech pásmech nad sebou a spojuje je očividně jediný rukopis. Tato část mozaiky je nejstarší a autora bychom dnes hledali jako jehlu v kupce sena, má se zato, že by se mělo jednat o nějakého mistra nejspíše z Ravenny.
Druhý celek pak poctivě dotahuje motiv Posledního soudu až ke stropu a mělo by se snad jednat o řeckou práci. Ale jen Pán Bůh to ví přesně, stejně jako to, co je napsáno v Knize posledního soudu.
Horní část z 12.stoletíZačněme popis od stropu dolů, to jest nejdříve tou údajně řeckou prací. Je o poznání modřejší než spodní část, ale převaha zlaté nakonec stejně vše zahaluje jediným tónem. Těsně pod stropem vidíme ukřižovaného Ježíše. Krev mu tryská ze všech ran a to z každého zasaženého otvoru rovnoměrnými proudy. Co se tryskající krve týče, vypadá mozaikový obraz spíše jako mozaikový výkres. Ale věřící si jasně uvědomuje Kristovo utrpení a to je to nejdůležitější. Po pravici ukřižovaného stojí Bohorodička a na synovo utrpení poukazuje bez zbytečných emocí, nalevo stojí Jan Křtitel a vypadá to, že se všemu jakoby podivuje. Scéna působí klidně a mírně, prostě konstatování toho, co se stalo.
Ale pozor. Pod Kristem ukřižovaným stojí Kristus vítězný. A to už není konstatování toho, co se stalo a my s tím stejně již nic nenaděláme, to je již popis toho, co se teprve stane!! Vítězící Kristus drží v levé ruce kříž, pravou rukou pak z náručí věčné smrti vytahuje Adama. Ďáblovi stojí na hlavě, po stranách archandělové Michael a Gabriel a zástupy vzkříšených praotců a církevních potentátů. Jakoby Kristus na Kříži přibitý a Kristus s křížem v ruce nebyl jeden a tentýž člověk, dost možná ani autoři nebyli jedni a titíž. Nejstrašidelnější ze všeho je však nápis u vítězného kříže - HANAG. To není žádné mírumilovné INRI nebo IHS. To je strašlivý HANAG o kterém nikdo pořádně neví co to je. Zní to jako nějaká hebrejská akciová společnost, všude přítomná a všechno sledující, jako znak nějakého strašného, neznámého a nepředvídatelného práva. O HANAGu je třeba mluvit jen šeptem a s lidmi nejbližšími, děti by o HANAGu neměli mluvit vůbec a o HANAGu by se nemělo mluvit nikdy před dětmi. Den HANAG bude strašlivý.
Spodní část z 10. - 11.století
Horní pás spodní mozaiky, odspodu čtvrtý, zaujme Kristem na soudní stolici. Ježíš vypadá trochu jako na houpačce a již z něj nejde takový strach jako když pracoval pro HANAG. Jeho lidská podstata je znázorněna pobytem v tělese mandlového tvaru, ze kterého však nevytéká voda plodová, ale voda ohnivá, kapalina spravedlivosti, která se podle zákonů rovnováhy rozlévá jen v jedné časti, na obraze v pravé. Její proud mohutní a v nižších částech žhne dechem spravedlnosti. Vedle Ježíše opět Panna Marie a Svatý Jan Křtitel a ještě spousty apoštolů a vůbec postav zbožných, ale zraky divákovy stejně již nezadržitelně sklouzávají dolů napravo. Den HANAG přece jenom nadešel.
Příprava na poslední soud vyžaduje především obžalované. Ti zemřeli většinou již dávno a je třeba je přivést k životu. Například v levé části mozaiky se tak děje pomocí andělů, pískajících na šalmaje takové zvuky, že nejen že se nebožtíci ve svých rubáších a mumiích začínají vrtět jako hmyz v kuklách, ale i saň, šelmy a slon vyvrhují ze svých útrob lidská těla, která kdysi sežraly. V raně středověké Evropě se toho o výlučné býložravosti slonů zřejmě ještě moc nevědělo. Je třeba si především říci, že ještě není všechno vyhráno, ten soud se teprve schází a vědí tam všechno. V mozaice uprostřed stojí trůn a na něm leží kniha, která bude otevřena právě v okamžik posledního soudu. To znamená co nevidět. Ta kniha se nedá ukrást ani zfalšovat. Leží tam také všechny nástroje Kristova utrpení aby si lotři uvědomili kvůli jakému dobytku se Ježíš obětoval. Adam a Eva mají již vzkříšení z mrtvých za sebou a zoufale prosí o smilování.
Dolní dvě pásma mozaiky jsou již rozdělena reálnými dveřmi chrámu se zlověstným černým závěsem. Nade dveřmi Panna Marie oznamuje, že je už vše rozhodnuto, a to nanejvýš spravedlivě. Nad ní andělé váží duše. V levé části jsou spravedliví a slušně oblečení. Tato část u všech Posledních soudů patří tradičně mezi nejméně zajímavé. Pozornost divákovu významně přitahuje pravá část mozaiky, kterou již zcela zalila ohnivá řeka. Dobře vyškolení a nekompromisní andělé ženou hříšníky do plamenných vln, kde se jich zmocňují nečistí démoni. Na klíně Lucifera sedí jeho synek Antikrist a je znát, že mu tatínek vybral výbornou zábavu. Schopnost hltat veliké kusy lidí projevují i opěradla čertovského trůnu. Hlavy hříšníků mají bohatě zdobené čepce a drahé náušnice. Jedná se totiž o hříšnickou skupinu - lakomci a nadutí šmejdi. Lakomost je tedy projevena bohatstvím, ale co lakomci vypadající chudě a otrhaně? Že by tito ještě neexistovali?
Ty co u soudu uspěli, čeká život věčný a blažený, ke kterým vedou dveře do ráje. U rajské brány v levé části mozaiky stojí Svatý Petr a Dismas, to je ten polepšený Kristův kamarád z popraviště. Opět nás ale více zaujme pravá část. Zatracení jsou rozděleni do šesti kategorií.
Slizcí a nechutní oplzlíci se evidentně smaží, naopak poživačným a děsně rozežraným je děsná zima. Jak je zlostníkům a vzteklounům nelze v pravé horní části dost dobře rozeznat, ale určitě to nebude nic moc. V lebkách závistivců se čile pohybují červi, to je vlastně jenom opakování situace před zmrtvýchvstáním. Lakomce a mamonáře už známe ze scény o patro výše. A líně se povalující umrlčí lebky a hnáty, to jsou lenoši a vůbec živly práce se štítící. Těch naše doba připravuje dostatek. Ale do předchozích kategorií připravujeme také bohatý materiál.