Murano

Jedním z největších ostrovů v Benátské laguně je Murano. Je tak veliký, že si může dovolit kanál, který si nijak nezadá se samotným Canal Grande. Je z Benátek zřetelně vidět nejen díky své velikosti, ale i pro svou vzdálenost. Však leží hnedle nějakých 500 metrů za ostrovem San Michele. Díky těmto vlastnostem patří mezi ostrovy nejnavštěvovanější, nicméně i tak zůstává místem dost poklidným. V historii laguny hrálo Murano vždy významné role. Jak bývá na ostrovech zvykem, bylo i Murano osídleno dříve než dnešní Benátky. Největší význam však získalo jako vězení "know how". Významným obchodním artiklem Benátek bylo po dlouhá staletí sklo. A základem obchodního úspěchu je monopol. Původní technologie, dovlečené z orientu, byl střeženy jako ten nejnebezpečnější vězeň právě na tomto ostrově. A pro nás je důležité, že ani pod pohrůžkami strašlivých trestů se tajemství výroby skla na ostrově nepodařilo uvěznit trvale, a že další domov našel tento materiál právě v Čechách. Sklárny jsou na Muranu dosud a není jich tu málo. Procházka nitrem ostrova je procházkou mezi sklářskými dílnami a v některých uličkách cítíme dech sklářských pecí na každém kroku.

Kromě sklářů vyskytovali se na ostrově i významní umělci. Paolo Veronese se tu dokonce malířem vyučil, a to v dnes již nepraktikujícím kostelu Santa Maria degli Angeli. Funkční kostely tu najdeme dva. A oba jsou nádherné. Návštěva jen jednoho z nich učiní návštěvu Murana skvělým zážitkem. A naše kroky pomalu a jistě vedly ke kostelu Svatého Petra Mučedníka.

Procházka uličkami muránskými na mnoha místech připomíná spíše Slezsko než Perlu na Laguně. Zpět k vizuálnímu standardu je to však vždy jen několik minut chůze.

Murano 2

Tady to už standard je. Kanál, mostek, náměstíčko. Most se jmenuje Ponte di San Pietro Martire, náměstíčko má Petra Mučedníka také v názvu a myslím, že i ta věžička s hodinami. Možná hodiny jsou také hodiny Svatého Petra Mučedníka. O svatém Petru Mučedníkovi si povíme více v závěru tohoto vzpomínání.

Murano 22

Pohled přes kanál od stěny kostela Svatého Petra Mučedníka míří na sympatické nábřeží a vyvolává příjemnou atmosféru orientální. A také vidíme restauraci.

A už čekáme na jídlo. Podíváme-li se na druhý břeh na stěnu kostela San Pietro Martire, nechce se ani věřit, jaká nádhera se skrývá uvnitř. A pozdní oběd zde byla také docela nádhera

Murano 31

Podloubím za restaurací vede nábřeží kanálu, mířícího přímo ke hřbitovu San Michelle. Říkejme mu Kanál Svatého Petra Mučedníka.

Murano Palazzo Mula

A opouštíme Murano. V pohledu z hlavního kanálu se ocitá Palazzo di Mula, největší a nejkrásnější palác na ostrově. V pozadí zvonice kostela San Pietro Martire.

Murano 32

Kanál Svatého Petra Mučedníka rozděluje jižní muránský ostrov na východní a západní část. Pohled na vyústění do hlavního kanálu.

Vaporettová pouť od kostela Svatého Petra Mučedníka zpět do Benátek vede hlavním muránským kanálem. Plavba tak umožní uvědomit si nejen velikost ostrova, ale i pozici základních bodů. Snímků zajímavých míst se dá udělat mnoho. Zavzpomínat na ostrov Murano můžeme prohlídkou Pikáskovy galerie v albu Picassa.

Naše procházka vedla jižní částí ostrova a tak se naše kroky pohybovaly kolem kostela Svatého Petra Mučedníka. Druhý farní kostel na Muranu jsme tak nenavštívili, ale popíšeme si ho zde pro přípravu na další návštěvu Benátek.

Kostel Santi Maria e Donato

To je nádherný kousek jakoby z klasické pohádky románsko-byzatské. Světlá cihlička, bílé sloupy, zábradlíčka jako krajky a uvnitř lustry s barevnými skly jako v ortodoxním kostele, mozaiky a hlavně, mozaiková Bohorodička ve zlacené klenbě, která jakoby z oka vypadla klenbám v samotném chrámu San Marco. Snímky nepřikládáme, neboť jsme Muranu věnovali jen osnovu odpolední procházky. Rozhodně bude však základním bodem příští návštěvy Murana. Podíváme-li se na úvodní snímek, vidíme v levé části most, který tam vede. A kostel Santa Maria degli Angeli, ten máme zhruba za zády.

Své jméno po svatém Donátovi získal kostel proto, že v něm jsou umístěny ostatky svatého Donáta z Arezza. Na to pozor, svatých Donátů je totiž víc, takže:

Svatý Donát z Arezza

Jedná se o mučedníka ze 4.století, z doby, kdy v Římě bylo křesťanství již náboženstvím dostatečně protěžovaným. O návrat k antickým tradicím se pokusil císař Julián Apostata, neboli Julián odpadlík. Rozuměj odpadlík od křesťanství. A právě toto odpadlictví přineslo Donátovi smrt z rukou kata. Třebaže byl Julián původně v hodinách náboženství Donátovým spolužákem. Prostě Julián se dal na odpadlictví a Donát ne. A tak se stal Donát z Arezza svatým a "Julián palivem pro věčný oheň pekelný." Tak to jen tak ve zkratce o svatém Donátovi, pohřbeném na Muránu, neplést prosím z jinými svatými Donáty, a už vůbec ne se San Donato Milanese (to je město a okres v Lombardii).

Chiesa di San Pietro Martire - Kostel Svatého Petra Mučedníka

Zpočátku jsme název kostela překládali jako kostel utrpení svatého Petra, a mysleli jsme samozřejmě onoho Petra, na němž Kristus vystavěl církev jako na pevné skále . Čili Petra Apošola. Jenže! Ono martire neznamená utrpení, to je martirio. Martire je mučedník nebo mučednice. Tak jaký je to tedy kostel, ten San Pietro Martire? Podívejme se na obraz, který se jmenuje vražda svatého Petra Mučedníka, namaloval jej Giovanni Bellini a nevisí kupodivu nikde v Benátkách, ale v Londýně. Tento je v inventáři Courtauld Institute a pochází z roku nejspíše 1509. Autor byl se svým dílem tak spokojený, že ho namaloval za nějaké dva roky znova. A ten druhý obraz visí opět v Londýně, v Národní galerii, pár stovek metrů od obrazu prvního. Liší se jen trochu jiným lesíkem a krajinou v pozadí, je celkově zelenější, ale ústřední scéna je navlas stejná. Člověk s oduševnělou tváří a nožem v hlavě klesá k zemi a ukrutný mordýř mu zasazuje smrtelnou ránu nožem do srdce. Znalci vědí, že oběť ještě píše krví do písku slova o Bohu a pravdě. V pravé části scény je bodným nástrojem napaden muž se svatozáří. Ti ukrutníci se nazývají kathariáni a ten člověk s nožem v hlavě se zatím jmenuje Petr z Verony a za necelý rok se bude jmenovat Svatý Petr Mučedník.

Svatý Petr Mučedník (roz. Pietro Rosini) patřil mezi ten typ lidí, kteří se rodičům příliš nevyvedli (podobně jako svatý Pavel Apoštol nebo Giordano Bruno). Pocházel totiž z rodiny kathariánů a rodiče ho dali na kathariána vyučit. Od slova katharián pochází německé der Katzer a české kacíř. Nu a milý Petr Rosini, vyučený kacířem, se stal svatým patronem inkvizitorů. Stalo se to totiž takhle. Koncem 12. a začátkem 13. století se v severní Itálii a jižní Francii rozmohla neřest posuzovat vlastním rozumem počínání církevních autorit. Lidé se prostě ve větší míře naučili číst a psát a nedělalo to dobrotu. Dneska je už všechno zase v pořádko, lid sedí u televize a nechá si do hlavy vtlouct všechno potřebné, ale tehdy ruku v ruce s chudobou se šířilo čtení a psaní, po krajině se rozléhala kázání o chudobě prvotní církve a v Římě z toho naskakovala husí kůže. A tehdy na stolici svatého Petra Apoštola zjistili, že Petr z Verony je mladý a nadějný kazatel, že umí strhnout na svá kázání pozornost a že už mu chybí jenom ta správná římská výchova. A té se mu dostalo natolik, že se z mladého kathariána stal zanícený římský katolík. Skamarádil se s Domenigem de Guzman pozdějším svatým Dominikem a spolu založili žebravý řád Dominikánů. Žebravý proto, aby svou původní nemajetností získával přízeň nemajetných. Řím vsadil na dobrého koně a obliba kazatele Petra z Verony rostla. Přestože původní představy o šíření pravé víry se opíraly o účinek argumentace, neobešlo se občas přesvědčování bez zápachu krve nebo spáleného lidského masa. Hranice s kacíří začaly plápolat a my v Čechách o tom víme své. Prostě bez přehmatů se politika neobejde, to budí reakci na protistraně a už je z toho ozbrojené přepadení Dominkánů katharskými, a to nedaleko Milána 6.dubna L.P.1252.

Křesťanství jako takové bylo již v Evropě trvale ubytováno a týrání světců starověkými neznabohy již pozbývalo politického účinku. Nyní bylo třeba mučedníků pravé víry zamordovaných krutými kacíři. Petr z Verony s atributem sekery v hlavě a s nožem v hrudi, jako oběť heretiků, přibyl do historie církve v pravý čas. Od jeho smrti po svatořečení uběhl necelý rok, čímž se Svatý Petr Mučedník stal v rychlosti kanonizace nepřekonaným favoritem v celých dějinách katolické církve. S ubývající hegemonii římské církve klesal i význam Petra Mučedníka a v době ekumenického hnutí již pro patrona inkvizitorů nebylo místo v církevním kalendáři. Ze seznamu kalendářních světců byl vyřazen v roce 1967 jako nepříliš povědomý.

Vnitřek kostela

Interiér kostela nijak nepřipomíná tmářství inkvizice, ba právě naopak jedná se o prostory neobyčejně sympatické a světlé. Jakoby jsme se ocitli uvnitř polárkového dortu s jehož čokoládovým vzorkováním si dal cukrář mimořádnou práci. A vše kryto prostým dřevěným stropem se suky a třískami.

Murano San Pietro Martire

Stěny kněžiště jsou bohatě vyplněny barokními olejomalbami.

Autorem velkolepých pláten je Bartolomeo Letterini (1669 - 1748). Díla zobrazují dva Ježíšovy zázraky, vlevo rozmnožení chlebů a ryb , vpravo proměna vody ve víno, čili Svatba kananejská.

Rozhodne stojí za to zmínit se na tomto místě nejen o obrazech v presbyteriu, ale i o tvůrci těchto velkolepých pláten. Nuže.

Bartolomeo Letterini (1669-1748)

Rozmnožení chlebů a ryb

Bartolomeo Letterini

Svatba v Káni

Bartolomeo Letterini se narodil v Benátkách a vyučil se malířskému řemeslu v dílně svého otce Augustina Letteriniho. Benátky téměř nikdy neopustil, zřejmě nejdále se dostal do Bergama, kde také najdeme jeho díla. Kromě velkolepých pláten v San Pietro Martire visí na Muranu jeho obraz i v Santi Maria e Donato. Jeho dílem je i bohatá fresková výzdoba paláce Zenobio na Dorsoduru. Do vrcholu jeho uměleckého života časově spadá popularita čerstvě kanonizovaného a Benátčany vřele přijímaného Svatého Jana Nepomuckého. Dvě jeho zobrazení slavného českého světce najdeme asi padesát metrů od sebe v Cannaregiu. Je to Ukřižování v oltáři pravé lodi kostela Svatého Jana Zlatoústého a Panna Marie a Jan Nepomucký na oltáři kostela San Canziano. V knize mrtvých v San Canziano také na straně 125 nalezneme jméno Bartolomeo Letterini a datum 27. prosince 1748.

Barokní barevnost a plnotvarost v kombinaci s prostým dřevěným stropem vytváří jedinečný dojem a připomíná poněkud románské principy zdobených stodol.

Strop a trámy v čelní části.

Strop v zadní části. Absence varhan prokazuje důstojné stáří stavby.

Kateřina ze Sieny je jedna z mnoha svatých Dominikánů, kteří zdobí freskovou výzdobu. S dalších jsou to například Jordán ze Saska, Vincent z Vicenzy, Tomáš Akvinský, Albert Veliký ....

Elegantní kombinace dřeva a kamene. Na stěnách díla významných mistrů. Na snímku dva kousky od Paola Veroneseho a kousek ze Snímání s Kříže od Gregoria Porty.

Podívejme se na jednotlivé obrazy podrobněji. Nejdříve na díla, visící na levé zdi kostela.

Paolo Veronese svatý Jeroným

Paolo Veronese Svatý Jeroným v Poušti Svatý Jeroným se s modlitbami toulal v pustinách a mimochodem se skamarádil se lvem, kterému vytrhl trn z tlapy. To ví každé malé dítě. Věděl to i Paolo Veronese a na lva nezapomněl. Na rozdíl od svých starších vlámských a německých kolegů musel lva někde vidět a povedl se mu. Lva oceníme především ve srovnání se "žaludským esem" van den Weydena. V zobrazení velkých koček je vrcholná renesance rozhodně pokrokem, v zobrazení světců již méně. Málokterý svatý se totiž věnoval kulturistice.

Paolo Veronese svatá Agáta

Paolo Veronese Svatá Agáta ve vězení Na obraze navštívil svatý Pavel spolu s kolegou andělem svatou Agátu ve vězení. Apoštol Pavel drží v rukou klíče, je to docela logické, měl s římskými žaláři bohaté zkušenosti. Jestli Agátu nabádá k útěku nebo naopak jí upevňuje ve víře, že pro víru je třeba si i nechat uřezat prsa, nevíme. Každopádně je dobře, že Agátu vidíme ještě nezohavenou, do tak hezkého kostela jako je San Pietro Martire na Muranu žádný sadismus nepatří. Stačí když víme jak to dopadlo.

Gregorio Porta

Gregorio Porta (1520-1573) Snímání s kříže Renesanční malíř Gregorio Porta se tímto rozměrným plátnem vytáhl. Postavy jsou jako živé, svatá panna Marie je přirozeně nervově zhroucená, mužské postavy nejsou zbytečně přesvalené, ale co je nejsympatičtější, to je světlost barev. Je možné, že by se v 16. století malíři obešli bez olovnaté běloby, nebo plátno mistrovsky prosvětlil restaurátor? Ostatní obrazy v levé části kostela jsou umístěny v neobvyklých a charakteristických rámech (zřejmě společný původ z kostela Santa Maria degli Angeli). Naopak Portovo dílo je vystaveno zcela bez rámu a sluší mu to!

Gregorio Lazzarini Murano

Gregorio Lazzarini či Francesco Salviati (1655 -1730) Svatý Ignác a Ježíš Gregorio Lazzarini byl Muráňan jako poleno. Po mamince dokonce pocházel z rodiny da Mula, takže neměl potíže s nedostatkem zakázek, nebo alespoň nebyl tak úplně "z ulice". Pracoval v dílně kostela dei Angeli, to byla vlastně na Muránu základní malířská škola (vždyť se tam učil i Paolo Veronese). Na obraze pomáhá svatý Ignác Ježíši s kříže, asistuje zřejmě Jan Křtitel. Některým scénám náboženských maleb je prostě těžké porozumět. Andílci vpravo dole mají obličeje krajských tajemníků strany a jsou podobné Ignácovi.

Na zdi protější uvidíme Ježíšův křest od Tintoretta-vysoké plátno bez rámu a na bočním oltáři obraz od Palma Giovane (svatý Mikuláš, svatý Karel Boromejsjký a svatá Lucie, jak ti tři se sešli?). Mezi nimi spatříme obraz, považovaný za nejcennější ze sbírky kostela San Pietro Martire. Podívejme se něj!

Giovanni Bellini : Dóže Agostino Barbarigo na návštěvě u Panny Marie

Vláda Agostina Barbariga spadá časově do života Giovanniho Belliniho. A na obraze je to znát. S otcovskou něhou představuje Svatý evangelista Marek presidenta republiky jednak Bohorodičce, jednak Barbarigovu jmenovci, svatému Augustýnovi. Pannu Marii dóže až zas tak nezajímá a poněkud nedůvěřivě se na politika a vojevůdce dívá i malý Ježíšek. On ostatně Agostino Barbarigo vůbec významně dost klečel, kolem tří set let klečel na orloji na náměstí San Marco. Byl to vlastně poměrně dost klečící dóže. Jestli se omlouval za vojenské neúspěchy na pevnině nebo u Lepanta, nebo za nějaké politické přehmaty nevíme, jisté je však to, že tento obraz musel jít příšerně na nervy v Římě. Vždyť tento Belliniho kousek je vlastně něco jako soukromé svatořečení benátské politiky. Benátky musely lézt Římu hrozně krkem.

Jediný kostel a takhle se rozepsat. Při příští návštěvě Murana se sem určitě vrátíme, je to nádherná galerie, a to ještě pěkné kousky visí na zadní zdi a spousta je k vidění v sakristii.