Mezi nejbohatší církevní řády patří tzv. řády žebravé. Je to zajímavé a je to tak. Žít z darů vystrašených hříšníků bylo velice výnosné, strach z božího soudu dodával do kasiček Dominikánů a Františkánů prostředky tak rychle, že již ve 13. století vyrostly ze země obrovské stavby, nezaostávající v rozměrech za státním kostelem San Marco. Ve čtvrti San Polo se začal tyčit do výše františkánský kostel Santa Maria Assunta, známý dnes pod zkratkou Frari a na druhém břehu v Castellu rostl do ještě větší výše kostel dominikánské konkurence San Giovanni e Polo, neboli San Zanipolo. V 16. století však do soutěže s božími stánky žebravých řádů vstupují ještě další dva finančně úspěšné náboženské komunity. Jsou to Jezuité se svými agresivními finančními injekcemi (nejprve z Říma, později z plantáží) a nejstarší mnišský řád, Benediktýni. Jezuité neměli v Benátkách nikdy na růžích příliš ustláno a museli se spokojit s neatraktivním pozemkem na severu Cannaregia (viz. I Gesuiti). Benediktýni na tom s přidělováním lokality byli o mnoho lépe. Dokonce tak dobře, že všechna ostatní společenství mohla jen blednout závistí. Dokonce tak výtečně, že dnes není možné navštívit Benátky a neshlédnout skvělý benediktýnský kostel, klášter a přilehlou zvonici. Benediktýnská stavba je dominantou nesčetných olejomaleb i skic. Vrátit se z návštěvy Benátek beze snímku benediktýnského kláštera není prakticky možné. A jak Benediktýni ke svému štěstí vlastně přišli?

To bylo takhle. V 16. století bylo již kolem Canal Grande obsazeno. Kdo chtěl začít něco pořádného budovat, musel se již spokojit s pozemky za průlivem Giudecca ve stejnojmenné více méně chudobné čtvrti. Velmi zabahněný pozemek s nepříliš stálým podložím přímo naproti náměstí Svatého Marka pak byl jednou z možností. Chtělo to velkolepý projekt, chtělo to aby nedošly peníze, chtělo to aby už skončily ty nejstrašnější morové epidemie, chtělo toho spoustu, ale věc se podařila. Jakoby to chtěl i snad někdo mocnější, než sám člověk, jakoby sám osud vyžadoval, aby tam co dnes stojí klášter Svatého Jiří, stál klášter Svatého Jiří. A tak tu je. Chiesa di San Giorggio Maggiore s elegantními tvary, světlými prostory a bělostnou fasádou.

V době prvních projektových úvah působil v Benátkách Andrea Palladio, architekt, který si vzpomněl na průčelí antických chrámů a vrátil architekturu opět mezi sloupy, zakončené skosenou střechou. Vždyť antické chrámy nejsou ničím jiným, než kamenné kopie dřevěných srubů, budované z nejlogičtějšího materiálu, to jest pomocí otesaných kmenů. Zvláštní, že tak jednoduchá úvaha o tvaru je dnes považována za vynález benátského architekta a veškerému sloupoví s trojúhelníkovou nástavbou se říká palladiánství. Zní to asi lépe, místo „jihočeské selské baroko“ říkat „charakteristický duch Maura Codussiho“ nebo místo nad sloupy s arkýřem žasnout nad neodolatelnou příchutí palladiovskou. A tak si zapamatujme jméno Andrea Palladio, to až se budeme někdy ve společnosti chtít blýsknout. A nebo až navštívíme břehy průlivu Giudecca, to je také palladiánství jako hrom.

Ale benátské palladiánství není jenom hra na projekty, jak ji v Čechách známe u dnešního tunelování státní kasy, benediktýnské palladiánství je především soulad návrhu s manuální dřinou, harmonie ducha a fyzické síly, reprezentované masou bělostného istrijského vápence.

V interiéru, mimořádně světlém a vzdušném,najdeme slavná plátna Tintorettova: Sbírání many, Poslední večeře Páně a Svatba kananejská (tu pak může posoudit se svatbou Bartolomea Letteriniho na Muranu a rozhodnout se pak jak to asi v té Káni tenkrát bylo). O zohavenou dračí mrtvolu si přímo říká každý svatojiřský objekt a tak nás nepřekvapí, že se na vnitřní výzdobě podílel i známý drakobijce Vittore Carpaccio.

Snímek benediktýnského kláštera z Benátek lze bez postav turistů učinit pouze v časných ranních hodinách. A nebo mít pekelné štěstí na okamžik. Toto je ten druhý případ. Do snímaného prostoru se z obou stran hrnou stovky lidských postav.