San Michele
Nedaleko severního břehu Benátek leží ostrov San Michele, obehnán cihlovým zdivem, s kresbou výklenků a portálů z bílého kamene. Vypadá jako nějaká obora nebo stálé výstaviště vzrostlých konifer. Městská lodní doprava na toto místo rozhodně nezapomíná, ale cestujících vystupuje na zastávce San Michele dost málo. Často jsou to místní lidé, nezřídka s konvičkami nebo květinami. Ostrov San Michele slouží již dvě stě let jako místo posledního odpočinku obyvatelům Benátek i těm, jejichž životní pouť v Benátkách skončila.
Hřbitovní ostrov San Michele je lahodnou směsicí starých dřevin, architektury kostela a kaplí, zídek a altánků, a mezí vším kříže, jména,letopočty..... a hlavně, hlavně je v této ušlechtilé zahradě klid. Stojí za to zde z lodě vystoupit a projít se, zavzpomínat třeba na vlastní mrtvé a popřemýšlet o skutečných hodnotách. Popřemýšlet o tom, jak nevstoupit do té strašidelné fronty strašidelně hloupých a strašidelně zbytečných životů, které běží všude kolem nás.
V místech, kde se dnes můžeme procházet mezi náhrobky se nalézaly ostrovy dva, oddělené úzkým kanálem. Ten blíže městu se jmenoval San Cristoforo della Pace, což je něco jako ostrov Požehnání Míru Svatým Kryštofem. Dříve byl však tento ostrůvek dost pustý a život, byť nepříliš rušný život v modlitbách tzv kamelduenských mnichů tepal pouze na vzdálenějším ostrůvku San Michele. A stejnojmenný kostel sem vyjel koncem 15. století navrhnout slavný Mauro Codussi. Byla to jeho první významná stavba, musel se potýkat s technickými problémy nestabilního podloží, ale výsledek tu stojí dodnes v převeliké kráse. Průčelí kostela asi nemůže být codussiovštější. Za nějakých padesát let ke kostelu přibyla ještě kaple Emiliova neboli Capella Emiliana, šestiboká, zdobená stavba s kopulí, která svou bělobou z istrijského vápence soutěží s bělobou istrijského vápence z fasády kostela. Obě stavby nejen že jsou pěkně běloučké, ony jsou také zhruba stejně rozměrné a z dálky či z menšího úhlu vypadají jako jediný celek. Sympatický kousek renesančního stavitelství odrážející se v hladině laguny.
Kostel kamelduenských mnichů spolu s kaplí senátora Emilia si žily čtvrt století klidným životem. Až přišel Napoleon a děly se věci. Mnoho krásných staveb Napoleonovým urbanistickým zásahům podlehlo, zejména v Cannaregiu a Castellu, náš ostrůvek se však díky imperátorovi stal slavným. Kostel San Michele na ostrově San Michele se začal honosit jednou z nejznámějších márnic na světě. Napoleon, který dokázal zlikvidovat celou starou Paříž, si ani v Benátkách nedělal starosti s památkáři. Ostrov San Michele však na císařově rozhodnutí, vybudovat pro Benátky mimo město jediný centrální hřbitov, rozhodně vydělal a nutno dodat, že na tomto rozhodnutí vydělali i hygienici.
Zasypáním kanálu mezi ostrovy San Michele a San Cristoforo vznikl ostrov jediný a dostal jméno po tom obývanějším a zastavěném. Svatého Kryštofa a jeho mír však připomíná mohutná kaple San Cristoforo, která je také jednou z ústředních staveb dnešního hřbitova.
Dnes již hřbitov San Michele kapacitně nepostačuje, mrtví jsou zde pouze použiti jako zdroj dusíku pro starobylé stromy a po dvanácti letech jsou ostatky vykopány a umístěny v urnách v místní kostnici. Proti pohřbívání do země protestuje již mnoho let mnoho lidí, organizují se protestní plavby žehových aktivistů, pravda je, že urna jest o mnoho menší rakve. Ovšem zase taková rakev na palubě pohřební gondoly, mířící za mlhy k ostrovu San Michele, to je pastva pro oči melancholika. Každopádně údělu pohřebnictví se ostrov nevzdává, ba právě naopak. V nejbližších letech by měla hřbitovní plocha narůst zhruba o třetinu, a to navezením nového obdélníkového ostrova, odděleného úzkým kanálem od jihovýchodní zdi. Pohled od moře tak získá zcela jiný charakter. Soutěž o projekt vyhrát britský architekt David Chipperfield a tak se necháme překvapit, známe veřejné soutěže, mohl by to být dost velký protekční hnus. Uvidíme. Snad si Italové nenechají lagunu zohavit.
Tak, a nyní už nějaké ty snímky. Nejdříve si dáme malou procházku podél zdí.
Pohled od jihozápadu je pohledem z břehů Cannaregia. Vidíme honosný vstupní portál, který je malým přístavištěm pro soukromou lodní dopravu. Vaporettem musíme doleva za roh, směrem ke kostelu San Michele.
Pohled ze severovýchodu podél zdi severozápadní míří přímo na Santa Maria Assunta u Jezuitů.
Pohled na severovýchodní hradbu vypadá trochu jako pohled do ohrazené obory. Zeleň vytváří především stromy v tzv. řecké části.
Pohled od stanice Vaporetta na Cannaregiu před kostelem San Francesco della Vignola. Hradba hřbitova přechází do pozadí ostrova Murano. V nejbližších letech stane se tento pohled historickým neboť hřbitov bude rozšířen právě v této části.
Kostel San Michele a Capella Emiliana
Ranně renesanční průčelí a středně renesanční kaple.Je tu značný rozdíl mezi zdobností.
Z tohoto úhlu dokonalý stavební celek. Škoda toho ocelového hrazení, jinak by to bylo jako šlehačkový dortík.
Neomítnuté těleso stavby v zádi přechází ve slavnou márnici.
Renesanční nádvoří trochu jako v Opočně.
Domeček v pozadí bude možná quasicodussiáček z19.století.
Místo odpočinku vyššího kléru hnedle při vstupu do nádvoří.
Na jednom ze sloupů klášterního nádvoří jsme našli vyrytý nápis. Bádání, vyvolané zvědavostí nás postavilo před tři základní legendy.
Legenda číslo 1 Ve třicátých letech 19. století se v celé severní Itálii rozhořel podzemní odboj proti Habsburské nadvládě. V Benátkách a v Padově působila skupina Pace-Avanti-Dolore-Brutto a zkratka organizace PADB děsila a přiváděla k zuřivosti rakouskou tajnou policii. Na hlavu legendárního velitele Francesca Bortoluzziho byla vypsána odměna 1000 dukátů. Skutečné plné jméno není dosud známo, jisté je, že se narodil jako poslední ze sedmi dětí v malé vesničce Bormio v Alpách a byl křtěný jako Francesco Bartolomeo. Bartoloměj se v benátském dialektu řekne Borto a Luzzi je zkratka lucifera. Přezdívka Bortoluzzi se objevuje v hojném počtu i v lidových zpěvnících a anarchista Bortoluzzi získával mocné sympatie většiny obyvatel. Dokonce i v řadách katolické církve, o čemž svědčí jeho úkryt v klášteře na ostrově San Michele v letech 1839-1840. Když 25. listopadu 1840 ostrov opouštěl, vyryl do jednoho ze sloupů klášterního nádvoří své indicie. Bortoluzzi byl zastřelen o rok později v Mantově a jeho značka na ostrově byla objevena až v době samostatného italského státu. Každý italský vlastenec se u tohoto sloupu zastaví a smekne.
Legenda číslo 2 Značka 25xc V 840 je evidenční číslo sloupu v pomocném kamenickém skladu v Padově (PADB) a Francesco Bortoluzzi je jméno kameníka na výstupní kontrole.
Legenda číslo 3 Jedná se o cenný doklad lidového vandalství z 1. poloviny 19. století.
Kaple San Cristoforo
Návrat gotiky do 19. století je prý dílem hnidopicha Ruskina. V Praze jí cítíme na Vinohradech, Vyšehradě, v Karlíně i Žižkově v novogotických kostelech a la Ludmila. A také nazapomeňme na Zemskou porodnici. V Benátkách se tato móda nemohla projevit jinak, než červenohnědým cihlovým zdivem a kresbou istrijského vápence a la Frari, Madona del´Orto nebo San Zanipolo. Robustní kaple San Cristoforo je ústřední postavou stavební scény na hřbitově San Michele. Málokdo si odsud neodnese snímek alespoň s částí této stavby. Okolí kaple je většinou bělostné typickými zdmi italského hřbitovnictví a nemá nic společného s pochmurností smrtelnosti. Tíseň při přečtení nápisu Recinto Bambini však nedokáže odstranit ani ta nejbělostnější běloba, tady si už nemůžeme pomoci jinak než bezcitností nebo vírou.
Oddělení evangelíků a ortodoxních čili Recinto Greci e Evangelici
Bože pomiluj ny! To je přeci vzpomínka na hodiny literatury a dějepisu, na dobu příchodu moravských bratří. Takový kříž mohl stát docela dobře někde u Velehradu, než střední Evropu uchopila liturgie latinská. Procházka v nekatolické části hřbitova je obzvláště zajímavá a sentimentální. Architektonická celistvost italského hřbitova se mění ve změť individualit. Na hřbitově San Michele jsou všechny nekatolické ostatky házeny do dvou pytlů. Mezi Evangelíky jsou pohřbíváni především Němci a Angličané, vše na východ od Jadranu nese název Greci. A řeckými jsou zde míněni především pravoslavní. Leží zde ve významném počtu zástupci východo i jihoslovanské aristokracie, nalezneme zde neznámé komtesy, baronky, princezny, ale nalezneme zde také osobnosti slavné. Nejznámější je velký impresário ruského baletu Sergej Pavlovič Ďagilev a génius orchestrálních konstrukcí Igor Stravinskij.
Ďagilev i Stravinskij spolupracovali na uvedení prvních baletů Sergeje Prokofjeva v Paříží a spolupráce se Sergejem Sergejevičem je vysvědčení číslo jedna. Na rozdíl od Prokofjeva neměl Ďagilev v Sovětském Svazu děti a tak mohl svou vlast snadněji oželet. Děti neměl v sovětském Rusku ani Stravinskij, a tak zatímco Prokofjev nemohl uvést do života svůj geniální balet Romeo a Julie dříve, než dopíše pro sovětský rozhlas kantátu ke XX. výročí VŘSR, mohl Stravinskij v USA v klidu a teple přemýšlet o napodobování flašinetu symfonickým orchestrem. Zemřel ve vysokém věku jako hamižný a pedantický dědek a pohřební gondola se odrazila od břehů Lida směrem k ostrovu San Michele v roce 1971.
Sergej Pavlovič Ďagilev (1872 - 1929)
Ďagilevův hrob zdáli. Tady někde se asi rozebíhal tanečník Nižinskij.
Sergej Pavlovič zemřel v hotelu na Lidu. Byl nalezen mrtev ve svém pokoji a za příčinu smrti je nejčastěji označována dietní chyba. Jeho smrt byla ztrátou nejen pro taneční a baletní umění, ale i pro spousty parazitů, kteří dokázali využívat mistrovy rozšafnosti. Byl člověkem nadmíru společenským a příjemným. Pohnut hlubokým a nečekaným žalem skočil během smutečního obřadu slavný tanečník Vaclav Nižinskij za milovaným mistrem do hrobu. Teatrální kousek se snad později jako specialita podniku objevoval i v nabídkách pohřebních služeb.
Linda A dur
Igor a Vera Stravinsky
Nedaleko Stravinského jsme objevili vedle busty nad deskou s nápisem Conniugi Suppancich i v kameni vytesaný notový zápis. Učinili jsme snímek a později při větším zvětšení rozlišili jsme nadpis Linda. Nastalo opět horečnaté brouzdání historií a zde je výsledek.
Linda A dur
Augutýn Ignác Schupantchitsch patřil na přelomu 18. a 19. století mezi nejvýznamnější houslisty v Rakousku. Byl přítelem Karla Czerného i samotného Ludwiga van Beethovena. Patřil mezi plodné umělce v širším rozsahu takže po sobě zanechal početné potomstvo, nezřídka se živící hudbou. Jedním z nich byl i prasynovec Giovanni Antonio Suppancich (nar.1858 v Bergamu), který ve druhé polovině 19. století patřil mezi nejvýznamnější hudebníky v Benátkách. Působil ve vedení orchestru opery ale i na kůru kostela Santa Maria della Prezentazione v Dorsoduru. Nejedna mše při oslavách Vykupitele v kostele Il Redentore proběhla v jeho režii. Kromě hudby a manželky Stefanie byly jeho největší láskou jeho děti. Nejstarší Linda (roz. 1880) pak byla objektem obzvláště silného rodičovského citu. Chvíle strávené v přítomnosti milované dcerušky zachytil na notové osnově a klavírní skladbička Linda patřila ve své době mezi nejoblíbenější klavírní kousky v benátských hudebních školách. Poslechněme si klavírní reprodukci vytesaného notového zápisu. Kamenný výtah nedovoluje part levé ruky a tak nám může v některých částech skladba připadat nezajímavá, ale ve čtyřručním provedení se jednalo o zajímavou kompilaci fugy a sonatiny, skladba byla navíc i prozpěvovatelná a ve své době znamenala něco jako pro dnešní žáky hudebních škol Beethovenova Pro Elišku.
Šťastný a úspěšný život poznamenala v roce 1901 smrt milované Stefanie, v roce 1903 sám podléhá, ve věku pouhých čtyřiceti pěti let srdečnímu záchvatu. V ortodoxní části stojí samostatný pomník, vybudovaný za finanční účasti hudební obce. Vedle busty umělce nacházíme kamenný portrét manželky a kamenný notový fragment s nápisem Linda.
Osiřelá Linda, spolu s o dva roky mladším bratrem Romeem, se v červnu 1910 nalodila v Janově na zaoceánský parník Duce di Genova a vyplula směrem k ostrovu imigrantů Ellis Island. Oba sourozenci později nalezli druhý domov v San Francisku a pro oba byla zdrojem obživy především pedagogická hudební činnost ( klavír, housle, viola). Linda se provdala celkem třikrát a pokaždé si ponechala dívčí příjmení - Suppancich.
Někdy je náhrobek mylně přisuzován manželům Romeu a Lindě Suppancich. Je to dost častý omyl, Romeo a Linda byli sourozenci a jsou pochováni v USA. Ale možná to pravda je. Manželé Linda a Romeo se v Benátkách nechytili a zkusili štěstí v Americe. V San Franciscu se proslavil Romeo svou hudební režií Portugalských tanců. Mě se ale víc líbí ta první verze. Když se zaposloucháme do melodie, jasně vidíme dítě, které nedokáže jediný poctivý krok a každou chvíli se běží někam schovat, vybafnout, hned parodovat způsobný krok a hned si rozšafně prozpěvovat. Není to činnost dospělého ani žádná milostná Appassionáta.
Hroby v pravoslavné části vynikají originalitou, mnohdy i řemeslnou virtuozitou. Například vlevo nahoře vidíme náhrobek s kamenným provázkem a kamenným kusem kotevního lana. Prostřední kříž vystupuje z hromady kamení stejným způsobem jako Kristův kříž v Bazilice na Torcellu. Jméno na kříži vpravo nám připomíná anarchistu Bakunina, ale není to on. A kříž pod tímto textem jakoby vypadl z legendy o deseti tisících ukřižovaných Arménech na svaté hoře Ararat.
