Benátky - Castello

Castello

Italské slovo castello nabízí více možností překladu. Nejčetnější je asi hrad nebo zámek, ale etymologická bádání vedou k hradebním systémům obecně a v raném středověku se tímto výrazem označovaly především hradební pevnosti. Úvodní snímek to dost potvrzuje. Nejedná se však o hradby proti obrněným nájezdníkům, ale o obranu proti historické průmyslové špionáži (viz. níže Arzenál). Středověkým Castellem se myslela soustava hradeb a pevnostních věží, táhnoucí se nejen po krajích dnešního Castella, ale i kolem ostrova San Giorgio Magiiore a částí Dorsodura a která byla tak nutným uvítacím prvkem každé návštěvě z Jadranu. Ještě starší název této oblasti zněl Olivolo, což svědčí o četnosti olivových hájů. To ještě nebylo jasno o tom, kde nakonec vznikne krystalizační jádro Benátek. Dávno není v Castellu po olivách ani stopy, přesto však lze ze všech městských částí právě Castello čili Olivolo považovat za nejzelenější, nejvzdušnější a snad i nejsympatičtější.

Vzhledem k průmyslovému významu čtvrti lze právem očekávat méně nákladnou výstavbu, což však platí pouze o severu a východu, sousedství se čtvrtí San Marco však zanechává stopy v podobě významných sakrálních staveb i honosných paláců. Jižní pobřeží pak tvoří jeden ze břehů Bacino di San Marco a je hraničeno slavnou promenádní komunikací zvanou Riva degli Schiavoni. Jeden z nejvýznamnějších církevních řádů, Dominikáni zde stavebně soutěží se svými františkánskými soky kostelem San Zanipolo, nalezneme zde i nejvýznamnější ženský klášter San Zacharia, kde se to vždy hemžilo ženskými členkami těch nejmocnějších rodů.

Prostě Castello je čtvrtí protikladů a věnovat jeho návštěvě několik dní akorát tak postačí k základnímu poznání. Úvodní snímek nám poskytuje pohled od severu při příjezdu od ostrova Murano, stačí pohledět mimo snímek trochu vpravo a spatříme mohutný San Zanipolo a změť věží Castella, San Marca a Cannaregia.

Věnujme se trochu věži na tomto snímku. Jedná se o vysokou zvonici kostela San Francesco della Vigna, která patří v celých Benátkách mezi nejvyšší. Bude se naším zrakům připomínat z mnohých pohledů, nejen ze severu, a bude často nováčka i mást svou tvarovou podobností se slavnou kampanilou na náměstí San Marco i se zvonicí benediktýnského kláštera na ostrově San Giorgio Maggiore.

Porovnejme si jí proto s jejími nejznámějšími kolegyněmi. Její správná identifikace nám dost často umožní rychlou a základní orientaci.

Vidíme, že z větší dálky může klamat zelená barva vrcholu při rozhodování mezi mocnou věží na náměstí San Marco a věží na ostrově San Giorgio Maggiore, tady si musíme pomoci rozdílem jehlan versus kužel. Věž v Castellu pak nejvíce napomůže identifikovat hnědá barva vrcholu a jednoduchost kříže.

Castello - východní část

Na snímku dole vidíme sochu nějakých vašnostů na gondole. A protože vašnostové na gondole jsou v sochařském ztvárnění velice vzácní, stálo za to si je vyfotit. Nic bližšího o tomto díle nevíme, jenom to, že pohledy a tedy i zájmy postav směřují do oblasti, světově proslulé jako ohnisko průmyslové revoluce, a to z dob, kdy v Anglii existovaly maximálně drobné řemeslné cechy.

Snímek byl pořízen při plavbě z ostrova Burano do přístaviště v Cannaregiu, a to několik málo okamžiků po pořízení úvodního snímku této stránky. Je tedy jakýmsi jeho pokračováním směrem na východ. Zprava doleva vidíme kopuli kostela, přibližně v polovině nějakou věžičku a dále na východ ramena jeřábů. Ten kostel byl zasvěcen svatému Petrovi a stojí na stejnojmenném ostrově, ta věžička je součástí veleznámé dvojice vstupních věži do loděnic Arzenál. Stojí za to si tyto dva objekty přiblížit více, třebaže byly ochuzeny o naši fyzickou účast. Když nemáme vlastní fotografie, pomůžeme si alespoň obrazy z dílny mistra Canaletta.

Loděnice Arzenál

Vstupní portál do loděnic Arsenale

Námořní velmoc se bez výroby lodí neobejde. Neobešly se ani Benátky. Na východě východní čtvrti byly vybudovány v prvních letech 12. století loděnice, které byly ve středověku největším průmyslovým komplexem na světě a mezi nejvýznamnější zbrojní podniky patřily až do začátku 19. století. Loděnice Arsenale dokázali v 16. století vyrobit během dvou měsíců dvě stě bojových galér včetně vybavení zbraněmi a proviantem. Pásová výroba ohromila i Danteho a verše o branách pekelných mistra inspirovaly po průchodu branami do dílen Arzenálu. Branami, které vidíme na Canalettově obraze však Dante Alighieri projít nemohl, protože tyto byly postaveny až zhruba po dvou stech padesáti letech, stejně jako vstupní portál pro pěší proletariát. V podobě, jakou nám vzpomíná Canaletto existují při mírných změnách dodnes. Celý areál je od samých počátků obehnán vysokou zdí a tak i když název Castello - pevnost ztratil již ve středověku popisnost pro městskou čtvrť, neztratil ji pro tuto její část dodnes.

Ostrov a kostel Svatého Petra

Ostrov a kostel svatého Petra (pohled z Castella)

Mapa Benátek připomíná mapu jakési tlusté Itálie. Je tu také ta bota se špičkou a podpatkem ale navíc je tu jistá ortopedická pomůcka, zabraňující borcení nožní klenby. Ta pomůcka se jmenuje Isla San Pietro a v dobách, kdy se ještě nevědělo, na kterém z ostrovů vznikne mocenské centrum, zato se jistě vědělo, že církev by měla být u toho, zjevovali se církevním představitelům andělé, archandělé, svatí, ba i, a to nejčastěji sama Panna Maria, aby jim oznámili, že si nepřejí nic jiného tolik, jako aby na místě zjevení byl jim vystaven kostel. A ostrov Svatého Petra se nemůže jmenovat Isla San Pietro z jiných důvodů, než že se zde objevil sám Svatý Petr Apoštol, pilíř katolické církve. A tak na ostrově Svatého Petra byl již v prvním tisíciletí postaven kostel svatého Petra, který se stal kostelem biskupským. A dokonce tam mají i kamenné křeslo Svatého Petra. Je to tedy takový malý kousek Říma. A vzdálenost tohoto biskupského kostela od Dóžecího paláce přes tisíc let připomíná neschopnost církevní politiky převzít otěže v Benátkách.

Nicméně k uzavření křesťanského manželství nestačilo požehnání dóžete a měla-li nějaká svatba stát za to, muselo se s ženichem i nevěstou sem. A mezi svatební průvod se někdy v 10. století přimíchali i piráti a unesli všechny nevěsty, připravené k požehnání. To však naštvalo nejen ženichy a svatebčany ale i samotného dóžete. Piráty dohonili a panny v neporušeném stavu vrátil ke svým rodinám. Bylo jich nejspíše dvanáct protože od té doby se v Benátkách slavila krásná slavnost Dvanácti Marií (blíže v povídání o kostele Santa Maria Formosa). Tisíciletá tradice byla obnovena koncem 20. století a tak dnes právě u tohoto kostela začíná nejhezčí část benátského karnevalu, průvod dvanácti panen nazvaný La Festa delle Marie.

Východní část Castella nejen připomíná slovo castello opevněním loděnice ale i starší název Olivio výrazným zastoupením zeleně. Pomineme-li 2. únor, kdy se odsud vydává průvod krásných panen, je to místo naprosto mimo turistický ruch a navíc zajímavé a pohledné.

Castello - severní část

Vyústění kanálu Rio San Lorenzo je jistě výhodným dopravním bodem lodní dopravy, pro chodce však znamená naprostou konečnou. Ale je tu hezká vyhlídka na hřbitov San Michele. Pokud se má chodec ze snímku vlevo dostat do snímku vpravo a čekat na vaporetto na ostrovy Murano, Burano nebo San Michele, musí se trochu vrátit a obejít františkánský klášter Chiesa di San Francesco della Vignola. A pokud je zrovna návštěvní doba, rozhodně neprohloupí, když objektu věnuje alespoň trochu pozornosti. My jsme neprohloupili, protože jsme prohloupit nemohli. Naše kroky při návštěvě Benátek totiž kromě jiných vedl také svatý František s Assisi.

Kostel Svatého Františka na vinicích - Chiesa di San Francesco della Vigna

Canaletto

Olympus Camedia E10 + špatné světlo + Gimp

Povězme si něco o tomto místě už proto, že právě zde se zjevil Anděl Páně svatému Markovi a poradil mu, aby dohlížel nad mocí a slávou Benátek.

Františkáni přišli do Benátek jako řád ještě vonící novotou, to jest začátkem 13. století. Založili a spravovali dva kláštery, jeden v centru města v nejrušnější zástavbě, druhý na severu města na místě bývalých vinic. San Francesco della Vigna se samozřejmě jmenuje po těch vinicích. Kostel na vinicích stojí na opačné straně města než jeho slavný kolega Santa Maria Gloriosa dei Frari v San Polo. A je i v jistém protivenství i v jiných kategoriích než jen v poloze. Ve františkánském kostele v San Polo se člověk podiví, jak může takové bohatství získat žebravý řád. Pokud si neuvědomí, že milodary ze strachu z posledního soudu byly po staletí almužny nesmírně tučné. Kostel na severu naopak vyniká prostotou tvarů, barev i střízlivostí interiéru. Najdeme tam osamělá díla od Paola Veroneseho i Giovanni Belliniho, nejkrásnější výtvarný kousek pochází z rukou františkánského bratra Giovanni Negroponteho a je jím nádherná madona s děťátkem a s anděly, obraz nesmírně křehký a něžný, skutečná oslava lásky a míru. Jinak kostel rozhodně není žádnou obrazárnou a prostor působí sympaticky vzdušně a skromně. Dalo by se říci, že chrám v San Polu byl postaven v duchu mládí a kostel na vinicích v duchu zralého věku Svatého Františka z Assisi.

Současná půdorysná geometrie, pocházející z renesanční rekonstrukce původního kostela, je dílem františkánského stavebního poradce bratra Zorziho, který navrhl následující poměrové uspořádání. Šířka boční lodi : šířka hlavní lodi : délka hlavní lodi = 1:3:9. V takové geometrii si trojjedinou podstatu boha musí uvědomit i ten největší ignorant. Průčelí je pak dílem Andrea Palladiho, jak se na konec 16. století sluší. Ze stejné doby pochází i zvonice o stejné výšce jako zvonice od Frari. Vzhledem k umístění u pobřeží však na rozdíl od ní patří mezi nejviditelnější objekty, jak ostatně připomínáme v úvodu této stránky.

Mezi nejcennější františkánské dědictví patří sbírka písemností místní bibliotéky, která svou činnost započala již v prvních letech existence kláštera. Dokumentace místní knihovny podává cenné informace o darech a dárcích a je tak nejucelenější kronikou Castella. Napovídá však mnohé i o dějinách celých Benátek a je tak jedním z nejhodnotnějších produktů františkánského řádu. V současné době v prostorách bibliotéky působí Institut ekumenických studií a to v souladu s historickou tolerantností Františkánů. Přes agresivní ztráty zejména z období Napoleonova dohledu nad městem obsahuje knihovna i dnes 6600 starožitných knih, z toho 473 z 16. století, dále 85 prvotisků z doby Guttenbergovy a 220 rukopisů. Věnovat Kostelu San Francesco della Vigna několik hodin určitě není ztráta času a zvonice kostela nás sem vždy spolehlivě navede.

O tom, že Napoleon si s památkáři velké starosti nikdy nedělal se zmiňujeme ve více místech, a tady stojí za to obzvláště to připomenout. Ačkoli slávu na bojištích si zajišťoval výhradně pozemními silami, jistě nenechal takovou kořist jakou byly loděnice Arsenale bez povšimnutí. Plánovaný příliv dělníků nehodlal ponechat bez dostatečných ubytovacích kapacit. Severní část Castella postihla činnost francouzských demoličních band a Italové a hlavně Angličané to dodnes rádi nazývají "galským vandalismem". Mimořádně líto pak přijde likvidace kostela San Antonio, neboť jeho interiér dobře známe z nádherného Carpacciova obrazu, nazvaného tradičně dlouze - Zjevení deseti tisíc ukřižovaných Arménů ze svaté hory Ararat v kostele San Antonio di Castello.

Na severu Castella se cítíme tak trochu jako v Cannaregiu s bohatými vodními cestami a slepými ulicemi vedoucími na břehy zátok. O půvab míst se pak starají některá zákoutí, připomínající jakési dělnické kolonie na vodě. A máme pocit, že ty nejnižší a nejužší domky nacházíme právě zde, na severu Castella.

Chudobný kanál míří skrze chudou zástavbu na hřbitov San Michele.

Jakési Záběhlice či Slatiny Benátské laguny.

Přízemí, piano nobile a ložnice, stejné jako na Canal Grande.

Castello Venezia 2008 fotogalerie

Kostel Svatého Vavřince - Chiesa di San Lorenzo

Na náměstíčku na severu Castella není obtížné protlačit se davy turistů. Naše cesta míří k osamělému stromku odkud se podíváme do kanálu vlevo.

Tam nás zaujme robustní neomítnutá stavba a instinkt nám velí vnímat ji jako fotografie hodnou. Instinkt se nemýlí.

Podíváme-li se na kanálovou mapu v okolí kostela a dále pak na obraz Zázrak svatého kříže u San Lorenzo od Gentile Belliniho, je velice pravděpodobné, že k zázraku vyhoupnutí relikvie svatého kříže z vod kanálu do rukou představeného se odehrál právě na hladině vod, zobrazených na našem snímku. Zde někde také zázrak pozorovala kyperská královna. Možná to bylo někde za rohem ale byly to prostě tyto vody. Jsou to tedy vody slavné a to díky právě oné obrovské cihlové stavbě, která nese název Chiesa di San Lorenzo neboli kostel Svatého Vavřince. A s relikvií svatého kříže by se žádné procesí netáhlo až ze Scuoly di San Giovanni Evangelista ke kostelu, který by nebyl dostatečně významný.

San Lorenzo významný byl. Patřil mezi nejstarší a nejvýznamnější církevní stavby. A také mezi největší. Dnes tak patří mezi největší chátrající objekty. Ještě Gabriel Bella nám z přelomu 18. a 19. století podává svědectví o velkoleposti vnitřního prostoru obrazem Slavnost převlékání jeptišek do řeholního oděvu v kostele San Lorenzo. Povšimněme si dvou varhan naproti sobě, nevzpomínáme si na něco podobného od jinud.

Je prostě strašlivá škoda, že se stavba stala obětí leteckého bombardování během první světové války. To se Habsburkům opravdu nepovedlo.

Kostel fasádu nemá dnes a neměl jí nikdy, je podobný Scuole Grande di Misericordia v Cannaregiu nejen tvarem a velikostí, ale i finančními dějinami. Peníze došly v 17. století a ve 20. století se dosud nenašly. A nevypadá to, že se hned tak brzy nějaká velká finanční injekce objeví. Budova dnes slouží jako domov starých lidí a před vstupní stranou se se svými foťáky a kamerami vyřádí milovníci koček. Je to zajímavé a sentimentální místo, ale třeba se jednou brány do rekonstruovaného interiéru otevřou.

Naše kroky v Benátkách vedl kromě jiných také duch Marca Pola. Ten byl totiž ve Svatém Vavřinci v roce 1324 pohřben. Dnes nevíme kde přesně, ale leží tam.

Castello - v blízkosti San Marco

Čím více se ocitáme v blízkosti náměstí San Marco, tím uličky houstnou a štíhlí, zvětšuje se počet průchodů i mostků a zvyšuje se možnost bloudění. Ale ať už člověk zabloudí kamkoli, vždy se ocitne u něčeho krásného a zajímavého a až si po návratu domů promítne své cesty na mapě, přijde mu líto, že nezabloudil také tam a nebo tam.

Kostel Panny Marie Baculaté - Chiesa di Santa Maria Formosa

Boční tvary jsou hodně baculaté, to je jasné

Ale průčelí takhle z boku moc tlustě nevypadá.

Průčelí z boku na fotografii nemáme. Musíme si vypomoci historickým obrázkem, tradičně z dílny Canalettovy. Musíme uznat, že Codussimu nedělala plnotvará komposice potíže, dá se dokonce předpokládat, že se ztvárnění baculaté ženy fasádou zhostil s radostí.

Že naše putování po městě řídil také duch Maura Codussiho vysvětlujeme v úvodní stránce. Museli jsme prostě jít kolem kostela Santa Maria Formosa. Nejvíce nás zaujala světlá, růžovo-bílá vysoká věž (Jeff Cotton uvádí výšku 40 m). A také jakási baňatá mohutnost boku kostela. Dnes víme odkud se ta baňatost vzala. Formosa totiž znamená pěkně plně formovaná. Jako taková se totiž zjevila Panna Maria Svatému Magnusovi, někdy v 7. století, a to se svým obvyklým přáním postavit na místě zjevení kostel. A tak zde vznikl první mariánský kostel v Benátské laguně. Svatý Magnus prostě měl pochopení pro ženy plnějších tvarů a tak se s tímto faktem musel náležitě vyrovnat i Mauro Codussi, když měl koncem 15. století navrhnout přestavbu původního kostela. A Codussi se s tím vyrovnal naprosto přirozeně, neboť oblé

tvary byly vždy jeho koníčkem. Kdyby se k přestavbě hledal někdo o padesát let později, měl by takový Palladio se svými trojúhelníky hodně problémů. Ale takhle tu máme hvězdu architektonické baculatosti.

Ke kostelu se váže ještě jedna událost, která objekt činí již přes tisíc let slavným a oblíbeným. Je to úspěšná účast cechu výrobců ozdobných kazet, kasiček a skříněk při honbě za piráty a unesenými nevěstami (viz. kostel San Pietro di Castello či stránky o benátských legendách). Tento cech měl totiž svůj vlastní oltář právě zde. Při oslavách svátku Dvanácti Marií tak dóže s procesím vždy z vděčnosti navštěvoval tento kostel. Výrobci skříněk tak učinili tento chrám nezapomenutelným pro všechny účastníky této nejkrásnější části karnevalu.

Scuola di San Giorgio degli Schiavoni (Scuola Dalmatina)

A nakonec zavzpomínáme na skutečný bonbónek. Jeden z největších pokladů Castella. Je jím scuola bratří Slovanů, nazývaných italsky Schiavoni. Nepříliš majetný cech námořníků původem z východních břehů Jadranu po sobě zanechal stavbu mimořádného významu pro dějiny výtvarného umění. Slovo Schiavoni na mapě Benátek najdeme na jižním břehu Castella a je jím označení známé pobřežní promenády Riva dei Schivoni. to ale u scuoly ještě nejsme, ale je to alespoň tím směrem. Scuola je zastrčená uvnitř čtvrti a výrazným vodítkem pro zrak je výstavný Palazzo degli Schiavoni, a to už jsme hned vedle.

Palazzo Schiavoni je luxusním hotelem, vpravo vidíme zvonici kostela San Antonin (Antonin nikoli Antonio!), ten je známý svým příběhem o zdivočelém slonovi. A naše scuola je hned vpravo vedle paláce.

Scuola degli Schiavoni

Ve fotogalerii si můžeme prohlédnout především okolí slavné galerie a potvrdit, že najít ji nemusí být až zas tak snadné.

Když Napoleonovi vojáci stěhovali do Francie co se dalo, nebyli naštěstí takzvaní naivní malíři ranné renesance v nijaké zvláštní oblibě. Bylo to obrovské štěstí, neboť kdyby se začátkem 19.století vyvažoval takový Vittore Carpaccio zlatem, zbyly by ve Scuole Dalmatina jenom holé zdi. Takhle jsou tam zdi vykládané Carpacciem. A Dalmatinci měli také náramné štěstí, že v době, kdy konečně shromáždili prostředky na výstavbu a výzdobu vlastní scuoly, nepatřil Carpaccio mezi miláčky těch nejbohatších. A tak se stalo, že dnes je jednou z nejslavnějších scuol ve městě Benátkách neveliká a zpola zastrčená modlitebna bratrstva chudých jihoslovanských námořníků. I tak se Dalmatinci museli praštit pořádně přes kapsu, ale třeba jim Carpaccio dal množstevní slevu. Vyřádil se zde vskutku znamenitě, a ať už si za svou práci vzal kolik vzal, odvedl práci dokonalou. Práci, ze které čiší radost z práce.

Slepá ulička míří k Palazzo Schiavoni. Jak by taková galerie vypadala asi v Americe?

V Americe by kolem takové galerie byl nejspíše veliký park. Vedle Scuoly Dalmatina vidíme v okně malý stromek. Těsně vedle pouště se Svatým Jeronýmem.

Vyfotografovat průčelí vcelku nelze. Ale v Benátkách je to běžné i u mocnějších staveb.

Na průčelí nemůže chybět reliéf se Svatým Jiřím. Plastika je téměř přesnou kopií obrazu v interiéru. Mřížování oken obrazárny je stylové a zřejmě dostatečné.

Galerie bývají dobře prosvětlené a při pohledu na budovu školy dalmátské marně přemýšlíme, kudy sem asi tak může pronikat dostatek světla. Ale světlo tu je. Zvláštní světlo, odrážející se od dřevěného obložení a dopadající na carpacciovsky světlé malby, dávají všemu zvláštní medový odstín. Všude je světla tak akorát na to, aby jsme se mohli obdivovat detailu malby. Je to zvláštní prostor. Zčásti připomíná bohatou zámeckou komnatu, zčásti pravoslavný kostel. Nic se k tomu nedá dost dobře přirovnat. Fotografování je zakázáno a tak si alespoň vnitřek připomeňme fotografií z doby, kdy se tam fotit smělo. To jest z roku 1880. Je sice černobílá, ale vzpomínky dokáže oživit. O bezpečnost exponátů se stará starší, mírně znuděná paní, návštěvníků je tu několik, jeden sedí před jedním jediným obrazem po celou dobu naší návštěvy a činí si do notesu jakési poznámky. Zdrží se tu zřejmě déle, možná až do večera. Do návštěvní knihy ke svým jménům hrdě připisujeme - Slované.

Výška všech obrazů je 141 cm.

Dva obrazy Svatého Jeronýma jsou široké 211 cm, pracovna Sv.Augustýna je o centimetr kratší. Obrazy ze života Jeronýmova jsou tak jediným celkem v ploše a to hned u vstupu do scuoly.

Obrazy drakovy likvidace si zasloužily úctyhodnou šířku 360 cm a zabírají tak celou stěnu, obraz ze křtu Svatým Jiřím je pak kolmý k pravé hraně drakovy popravy a je široký 285 cm.

Obraz svatého Tryfona v Římě je široký rovné tři metry. Na noc na hoře olivetské pak stejně jako na Povolání Matouše zbyly rozměry na stojato, a to při šíři 107 cm na obraz Matouše Léviho a 115 cm na horu olivetskou.