Ayasuluk - život a smrt svatého Jana, svatého Pavla a Panny Marie
Duše řeckých cyniků, „psích filosofů“ z Antisthénovy školy, se již přes dva tisíce let potloukají po světě v tělech psů. V posledních letech se jich více než v Řecku vyskytuje v Malé Asii. Nejvýznamnější pak se v současné době vyskytují jako průvodci turistů v Efesu. Je to dáno významem místa nejen pro dějiny antické, ale i dějiny křesťanské. Průvodce na snímku podle srsti bezpochyby patří do družiny Diogénovy a téměř s jistotou je to sám Kratés. Průvodcovské činnosti se ujímá s ochotou a nejraději sleduje výpravy z Čech. To pro jejich srandovní kulturně politické vzorce.
Důvodů, proč se duchové slavných cyniků soustřeďují právě v Efesu je mnoho. Jeden z nejzávažnějších leží za zídkou zobrazené plošiny. Je zajímavé, že se Kratés při fotografování staví vždy tak, aby jeho ocas směřoval právě tam.Stojíme na nádvoří mohutné a výstavné byzantské baziliky svatého Jana a před námi stojí jeden ze sedmi divů světa, chrám pohanské bohyně Artemis.
Vidíme monumentální dílo řeckých architektů, sochařů, kameníků, zedníků a tisíců otroků. Více jak stovka sloupů z prvotřídního mramoru se tyčí do výše přes 18 metrů a vykresluje ve dvou řadách plochu 129 x 67 m. Drsný a strohý sloh dórský je pokořen nejen elegancí nastupujícího slohu iónského a i rozměrovými parametry. Návštěvník Efesu stojí v němém úžasu, uchvácen je i sám Veliký Alexandr Makedonec. Tady to je. Největší stavební dílo starých Řeků, dnes na okraji tureckého města Selcuk. Tam, v pravé části snímku, je tam takový zelený kontejner, tak trocho nalevo a trochu dál, tam je kamenný sloup. Ten jediný zůstal.
Když si ho přiblížíme, uvidíme nejslavnější čapí hnízdo. Netesal ho ani Feidiás ani Polykleitos. A jestliže někdy zmizí, bude někde jinde jiné, stejně pěkně vyvedené. V Efesu čápům nic neschází, město zaniklo pod nánosy bahna, slovo meandr pochází od nedaleké řeky Meandros, tůní a jezírek spolu s pulci a žábami jsou všude spousty. A jelikož čápi jsou nábožensky snášenliví, najdeme je i na zbytku minaretu mešity Isa Bey, hned vedle čápů Artemidiných. Jelikož se však jedná o stavbu islámskou, musí si ptáci zvyknout na plechové muezíny, hlásající po drátě výzvy k modlitbě. Čapí hnízdo na starém minaretu je pro Turecko dost typické.
Na celé toto divadlo lidské historie, od Řeků přes Římany a první křesťany až po Turky je krásný a vypovídající rozhled ze hřbetu vrchu Ayasuluk. Tento je obehnán hradbami tureckými z období dynastie Selcuků, navazujícími na hradební systém římský. Vstupní branou do tohoto hlediště je byzantská stavba, nazvaná Brána stíhání či Brána stínání (obojí je výstižné).
Římské opevnění bylo účinnou obranou před nájezdy Arabů a brána byla jako jeho součást vybudována v 8. století. Po průchodu branou se dostaneme na nádvoříčko, které kdysi sloužilo k lapání nepřátel v systému propadlišť a všemožných pastí a poté k následným popravám. Byla
to taková byzantská pastička na Araby. Sice tam většinou ze špalku padaly hlavy arabské, ale nějaká ta hlava pokřtěná se tam od těla určitě oddělila také. Jedná se o poslední ukázku obranně-popravčí architektury tohoto typu vůbec.
A už jsme znova u Kratéta. Dějiny jako na dlani. Vidíme model krajiny řádně zorientovaný se skutečnou realitou. Bílé čáry zobrazují současné silnice (Smyrna - Antalya, Kisardasi -Denizli ....), modré čáry cesty starodávné (přístavní cesta, mramorová cesta, magnesiová cesta.) Bílá čára v pravé části míří na modelu do Milétu a v realitě této fotografie ukazuje ke slavnému čapímu hnízdu. Takže víme, kde byl chrám bohyně Artemis. Za ním vystupují z mokřadní roviny dva pomenší kopce, za nimiž se nachází reprezentační čtvrť z doby římské. Tam se nachází nejzachovalejší antická část města a také památky nejznámější z turistických průvodců. Pohled kupředu je i pohledem do dějin křesťanských, v protilehlých stráních se lze vydat po stopách svaté Panny Marie, nalezneme tam i křesťanské pohřebiště, proslavené legendou o sedmi spáčích. Koukněme ale ještě naposledy na tu sedminu divů světa.
Pokud by byl Artemidin oltář u toho zeleného kontejneru, tam by tam někde kdysi ležely i dialektické spisy Herakleitovy. Ležely tam dlouho, protože nikdo se k nim nechtěl ani přiblížit, aby se k nim třeba nemusel vyjadřovat. Nerozuměl jim skoro nikdo. Ale že dvakrát nevstoupíš do jedné řeky, to bylo srozumitelné všem, snad jen kromě vzácných výjimek několika mimořádných pitomců. Obzvláště srozumitelné je to i pro současného návštěvníka Efesu. Velkoměsto zmizelo v bahně, chrám vyplenil kdekdo, nejvíc germánští Gótové, zemětřesení je hotový čaroděj a přeživší mramorové sloupy dokázali přenést křesťanští Římané až do Konstantinopole na stavbu chrámu Boží moudrosti.
Kromě velkolepého chrámu v Konstantinopoli, dal zbožný císař Justinián postavit ještě jednu obrovskou stavbu. Jako pomník vítězství Boha nad modlami tyčila se nad ruinami bohyně Artemis velkolepá bazilika, pojmenovaná po evangelistu Janovi. Tomu Janovi, který do Efesu přišel z Palestiny spolu s matkou Ježíšovou. Artemis jako patronka lovu a lovených zároveň již svou historickou roli dohrála.
Chrám Boží moudrosti čili Hagia Sofia byl postaven v hlavním městě. Po vyvrácení Východořímské říše pokračovala péče o stavbu i v režii dobyvatele. Jako turecká mešita dožila svého odsvěcení a dnes stojí v celé neporušené kráse jako skutečný osmý div světa. Efesu však byl dán osud zapomnění. Bazilice svatého Jana osud trosek.
Ve výhledu z kopce Ayasuluk směrem na západ padne do oka stavení, připomínající zdáli rozbořeny pivovar. Zblízka se však původní dojem vytrácí, neboť se jedná o mohutnou stavbu o výši přes padesát metrů. Je to dvoukupolová mešita nesoucí název po vládci z dynastie Seldžuků, Isa Bey. Byla dostavena v roce 1375 architektem z Damašku a je považována za jeden z nejkrásnějších kousků islámské architektury. Návštěvníkům z křesťanských zemí však musí stačit jen ten letmý pohled, neboť sem přijel kvůli památce byzantské.
Z tohoto snímku by jistě měl radost Bulhar. Vždyť výška křesťanských kostelů v Bulharsku nesměla kdysi převyšovat výšku jezdce na koni.(viz. kostelíky v Nesebaru). A tady máme obrovskou mešitu ve stínu byzantské stavby.
Nejlépe se to dá vysvětlit tak, že v době výstavby mešity byl stav byzantské baziliky natolik mizerný, že na islámského věřícího působily trosky směšně vedle moderní islámské výstavby. Stejně ční nade vším turecká pevnost.
Ono je to tady na téma umístění vůbec trochu zvláštní. Artemidin chrám byl také vystaven v ďolíku aby se nechal převyšovat nedalekým vrchem. To je mezi divy světa unikát. Asi to bude nějaký vyšší záměr historie, kterému už neporozumíme.
Bazilika svatého Jana v Efesu byla mohutnou, ale vzdušnou stavbou. Zastavěnou plochou nijak nezaostávala za chrámem bohyně Artemis. Chrám se šesti velkými a pěti malými kopulemi byl vystavěn na půdorysu ve tvaru kříže. Základnou tohoto kříže byla právě tato terasa. Celková délka chrámu převyšovala sto metrů. Bohaté vnitřní zdobení mozaikami a freskami je samozřejmostí a v centru stavby se nalézalo světlé a rozlehlé nádvoří. Pokoření bohyně jediným bohem bylo dokonalé. Dojem při pohledu z nížiny musel být velkolepý.
Ve 14. století musel být tento dojem zcela jiný. Když si představíme, že sloupy v této době byly vesměs naležato, a když si místo čapího hnízda představíme celou chybějící nástavbu, je nám jasné, že člověk stojící před mešitou Isa Bey sice nepochyboval o jediném Bohu, ale naslouchal již jinému proroku.
Efes a svatý Pavel apoštol
Mezi levým sloupem svatojánské baziliky a minaretem se nachází kopec, viditelný dobře na snímku Mramorové cesty v kapitole o římském Efesu. Stavba na jeho vrcholu se nazývá vězení svatého Pavla. A zcela oprávněně. Svatý Pavel na tržišti rozhlašoval, že Boha není možné zobrazovat jako jakoukoli modlu. Zpráva se rozšířila mezi Efesany a způsobila tokový povyk, že se jich množství nevídané seběhlo ve Velkém divadle. To se stalo popudem k trestnímu stíhání svatého Pavla, jeho uvěznění a následném vyhoštění.
Svatý Pavel se narodil v bohaté židovské rodině v bohatém přístavu Tarsus. Do Jeruzaléma se vypravil, aby jako přívrženec směru farizejského likvidoval v židovské víře křesťanské nešvary. Když se však seznámil s nepřítelem blíže, stal se naopak jeho nadšeným propagátorem. Byl vzdělaný, řecky mluvil i psal jako když bičem mrská a nové náboženství v něm nalezlo nejvýznamnějšího šiřitele. Vynikající znalost tehdy světového jazyka a kontakty s vyššími kruhy způsobily, že po jeho misijních stopách rostly křesťanské sbory jako houby po dešti. V Efesu napsal svůj první list, své první slovo do Nového zákona, List Korintským. Poslední písemnost. list Římanům se stal pilíř cesty Ježíšova odkazu za zdi synagóg. Zemřel po vzoru svého souputníka Petra v Římě rukou katovou, někdy v roce 65.
Efes a svatý Jan apoštol
Nevíme jak na tom byli rybáři od jezera Genezaretského s gramotností, ale povinná školní docházka ve starém Izraeli jistě neexistovala. Jan, syn Jakuba, syna Zebedeova, se jistě řecky učil až v dospělosti, stejně jako psát. Syn rybáře zakládal křesťanské buňky jistě obtížněji, tak jako se lidé z ulice prosazují obtížněji, než mladí aristokrati. Po smrti Ježíšově odešel s Ježíšovou matkou do Efesu a místní povědomí o Kristově odkazu rozvíjel znamenitě především podáním ústním.
O to více je překvapivé, že poslední Evangelium i poslední část Nového zákona - Zjevení pochází z jeho dílny. Je možné a velice pravděpodobné, že duchovní základ písemností vznikl právě v Efesu, za časů soubojů Jana s rivalkou Artemidou, ale celkový styl písemné kompilace již přesahuje rámec doby jeho života. Evangelium svatého Jana je promyšlené dílo, vycházející z potřeb teologie spíš 3. a 4. století a je naprosto odlišné od zpravodajského stylu předchozích autorů Marka, Matouše a Lukáše.
Efes a svatá Panna Marie
Každopádně svatý Jan byl přítomen stárnutí v žalu a umírání Ježišovy matky. Svatá Panna Marie zemřela zde a tedy jedině odsud mohla vstoupit někdy kolem 8. prosince v šedesátých letech 1. století na nebesa. Efes je tak poutním místem křesťanů z celého světa a kardinálských i papežských návštěv město zažilo mnoho.
Způsob renovace připomíná technologií částečných dostaveb palác v Knóssu na Krétě. To nám umožňuje představit si nejen mohutnost ale i světlost stavby. Pro chrám byla charakteristická jednotnost bohatého sloupoví, a to nejen v rozměrech, ale i ve stříbrošedém žíhání. Na tomto snímku nelze přehlédnout stavbu na nejvyšším bodě vrchu Ayasuluk, tureckou pevnost z doby Selcuků.
Význam Efesu pro vývoj křesťanské teologie snad nejlépe popsal prof. J.J.Lemaux z Institutu ranně křesťanské archeologie v Clermond – Ferrandu, a to ve své slavné Dormitio Efesian. Snímek z titulní stránky českého vydání (Melantrich 1967) jsme si před cestou ofotili a podle snímku jsme se snažili nalézt jeho nejmilejší objev, mozaiku z 2. poloviny 1. století, tedy z doby pobytu evangelisty svatého Jana apoštola a Panny Marie v Efesu.
Na této dlažbě tedy mohla spočinout noha svaté Panny Marie, mohl zde rozjímat svatý Jan, mohli tu spolu debatovat se svatým Pavlem z Tarsu, určitě tu však stál někdo, kdo přemýšlel o té novince o jediném Bohu. Někdo, kdo na ty novoty nadával, zrovna tak jako někdo, kdo v nich hledal východisko z beznadějné smrtelnosti.
Pod prasklinami krycího skla dnes hledají životodárné světlo rostliny a jejich krásní průvodcové, barevné květy. Památky na Pannu Marii jsme při prohlídce antické metropole dost ošidili. Museli jsme. Efes není místo pro důkladné prozkoumání během dopoledne. A tak její památce věnujeme alespoň tuto zvláštně krásnou květinu. Marie byla statečná žena, která si prožila své a při vší úctě ke svatým doktorům, věděla o tom všem ze všech lidí nejvíce.
