Pohled na vodu, padající ze skalnaté hrany rovnou do moře, částečně se zklidňující v mořské hladině, částečně vrhanou zpět na pevninu ve vlnách příboje, to je tedy zážitek velkolepý. Přirozeně je tedy velkolepým zážitkem i návštěva tureckých vodopádů Düden, přesněji řečeno vodopádů Dolní Düden. To je ten úplně poslední úsek řeky, přímo ve městě Antalya.

Řeka Düden tvoří totiž i vodopády nedaleko nad městem, ty se pak nazývají Horní Düden a vytvářejí scenérie lesní, až pralesní, scény zelené a jakoby rajské, ale tato stránka je věnována scénám skalnatým, málo zarostlým, otevřeným a bohužel i panelákovým. Ostatně tomu se nevyhnuly ani překrásné vodopády Rýnské ani věhlasná Niagára.

Ale řekněme si něco o řece Düden. Její pramen bychom marně hledali někde v horách. V horách, a to docela vysoko, pramení stovky jejích zdrojů. Napájeny tajícím sněhem i bouřkovými přívaly, vytváří potoky a říčky soustavu, která ještě více než hydrology, zajímá speleology. Vykreslit říční síť bez přerušovaných čar je nemožné. Několik kilometrů v klasickém údolí, a je pryč. Jako nenápadná vyvěračka nebo natlakovaný sifon zjevuje se někde úplně jinde a zase mizí v zemi, ať už průsakem nebo skokem do propasti. A mezitím vším ještě soustava potrubí směřujících části vod na lopatky turbín. Dva základní zdroje této řeky Kirkgöz a Pinarbasi se spojují na dva kilometry dlouhý proud a propadají se opět do země, aby vyvěraly pod názvem Düdenbasi. Pak přichází kaskáda horních vodopádů a nakonec rozlití do mnoha ramen v širokém údolí antalyjském. Bylo by možné, aby takováto řeka alespoň jedním z ramen nekončila svou pouť skokem ze skály?

Řeka sklouzává do vodopádů tiše a lehce, jakoby se těšila, že zase někam hupsne, jakoby si uvědomovala, že to bude naposledy a že to bude náramná paráda. A hlavně, že to nebude už nikam do podzemí, ale do prosvětlené, nekonečné plochy. Jakoby se hříšník po ukončení očistce překotně hlásil k příjmu do ráje. V pravé části snímku vidíme kousek mořské hladiny a tak si můžeme učinit představu o délce poslední cesty toku. Výška je udávána mezi 39 až 40 metry.

Paostřice levantská ( Pseudocarex lebetina Turkowski 1898), rozšířená především ve východní Anatolii, tvoří většinou drobné, nevysoké trsy v příbřežní flóře západoasijských řek. Na vodopádech Düden dosahuje oproti běžnému habitu až pětinásobné délky. Zatímco při běžném vzrůstu platí za travinu poměrně trvanlivou, ve zdejších poměrech při poklesu vzdušné vlhkosti rychle usychá a její lodyhy, kalcifikované spolu s drobnými částečkami vodního kalu, vytváří ve tvaru padající vody kamenné otisky vyšších vodních stavů. Nám pak napomohou k představě vodopádů při kulminačních průtocích.

A tady pro molekuly vody řeky Düden celé to dobrodružství končí. Ještě si trochu zařádit v příboji a pak už jen vzpomínat na tu dramatickou cestu od sněhové vločky na svahu hor po vodní tříšť nad mořskou hladinou. Některé molekuly si spolu s ionty sodíku a chlóru odpočinou po dlouhá léta v mořských hlubinách, některé se ještě za letu vypaří a spadnou třeba někde v Čechách. Některé pak v chladícím okruhu temelínské elektrárny budou štvát Rakušáky, některé se budou povalovat místo v moři na dně labské tůně u Poděbrad. A některé třeba….. Prostě voda má bohatý život.