Dnešní český poznávací turista mluví o lýkijských hrobkách takovým tónem, jakoby se v dějepise základní školy nemluvilo o ničem jiném než o Lýkijcích a Dějiny Lýkie by byly spolu s matematikou a českým jazykem jedním ze základních maturitních předmětů. Ostatně je to pro tuto společnost typické, vzdělání se opírá o angličtinu a možnost vyklikat si z internetu cokoli.A poznávání po internetu, to je především Wikipedie. Heslo Lýkie je jako obvykle zkráceným překladem z Wikipedie americké. A odtud je to již krůček k masovému šíření do Bedeckerů a letáčků cestovek. Chceme-li se o Lýkii a Lýkijcích dozvědět více a hlavně pravdivého, internet nepostačí. Naše následné texty se zde stručně opíráji o poutavá vyprávění moskevského filologa Dr. Michaila Gasparova (bohužel dnes již jen ve vzpomínkách) a nadšené přednášky prof. Wieckeho z Výmaru. Trojúhelník vrcholných autorit uzavírá prof. Bedřich Hrozný, především jeho fenomenální Les inscriptions hittites hiéroglyphique.

Lýkové a jejich dějiny v kostce

Vznik obdivuhodné kultury lýkijské je bezesporu spojen s oním mocným příspěvkem indoevropských národů k dějinám orientu, který se započal začátkem 2. tisíciletí před Kristem a směřoval přes Kavkaz a kolem východního břehu Kaspického jezera do úrodných oblastí staroorientálních. Západní směr pak byl reprezentován především proudem hieroglyfických Chetitů a procházel centrem Anatolie. Zastavil se někde u pramenů řeky Halys, aby se nechal převálcovat náporem Chetitů klínopisných. Obsazení jihozápadního cípu poloostrova obyvatelstvem, pohřbívajícím majetkově úspěšné druhy ve skalních hrobkách, je plodem právě tohoto stěhování národů, které mělo bezpochyby původ v poledovém vysychání rodných oblastí. Úspěšnost nově příchozích byla způsobena jednak dokonalým ovládnutím domácího zvířete, zvaného kůň, jednak pokročilá znalost zpracování kovů. Historikové, kteří vpád Indoevropanů do Starého Orientu nazývají též útokem metalurgickým, patří rozhodně mezi ty bystřejší. Vždyť právě tajemný přelom 2. a 1. tisíciletí před Kristem je přechodem slitin mědi po slitinu železa a uhlíku. Po rozvoji zemědělství to byla právě metalurgie, která utvářela nové říše a staré likvidovala tajuplnou rychlostí. Platidlem nadále zůstalo zlato a stříbro, ale o úspěchu kultury rozhodovalo železo. Je tomu tak doposud.

Možná první kuplovny železné houby byly postaveny ve střední Africe, je módou to dnes říkat, ale o dějinách Evropy rozhodlo železo chetitské. A když se v údolí Daylanu podíváme na obrovské hrobky z doby bronzové vytesané ve skále a představíme si bronzový majzlík, něco nám nesedí.

Ano, bylo to železo, které rozhodlo o obrovském respektu starého i dnešního světa vůči Lýkijcům. Bylo to železo, které umožnilo samostatnost Lýkie vedle mocné říše Chetitské, a samostatnost lýkyjská byla ukončena teprve poté, co se železná metalurgie rozšířila v Persii.

První hlavní město Lýkijců se jmenovalo Kas, v údolí řeky Tarkum, ústící do Kaspického jezera se objevují skalní hroby stejné koncepce a nedaleko jsou dnes již vytěžené doly mimořádně bohatého magnetovce. Další povídání o počátcích Lýkie je zbytečné.

Dějepisná učebnice chetitská čili královský archiv v Boghazköi nám připomíná účast Lýků v bitvě Chetitů s Egyptem o Sýrii. Bitva skončila nerozhodně a pro nás je tu zajímavý údaj 4200 válečných vozů a 23 000 vojínů ve vojsku chetitském, podávající obraz o bitvách staroorientálních. Také tu nalezneme údaje o vzbouření Lýků proti chetitskému vladaři Šippiluliumovi, dokazující, že Lýkijská samostatnost nebyla v chetitských dějinách celistvá, nicméně většinou Lýkové bojovali a působili v chetitských barvách ve spojeneckém, nikoli vazalském svazku.

Můžeme ještě připomenout, že pantheon Lýkijský byl v podstatě totožný s chetitským, a to se specifickou úctou k bohu vegetace Telepinovi a jeho příbuznému, reku Telephovi. Připomeňme také, že z říše Chatti pochází i věštění z jater obětního zvířete, že část božstev přechází i do božské rodiny etruské.

Po vyvrácení veleříše chetitské končí písemné informace a dějinách Lýkije na dlouhá staletí, aby se po záznamech klínopisných objevily v záznamech alfabetických. To už je tu Homér a po něm Herodotos, a v režii řecké přechází mythologické pohádky a polopravdy do řádných historických záznamů.

Vzhledem k životaschopnosti Lýků a blízkosti Egejského moře (Rhodos co by kamenem dohodil a Kréta na dohled) je více něž pravděpodobné, že Lýkie se stala součástí oné obdivuhodné a tajuplné kultury, spojující kultem býka a dvojí sekery Krétu, Mykény, Théby a Tróju, a kdoví co ještě, na co si Homér nevzpomněl.

Takže Homér a Lýkie: „... tu přistoupil lehkomluvný Sarpédon k Hektorovi blýskohelmému, syn Diův a Európy z řečišť divoké řeky Xanthos, vládce nad Lýky starobylými ...“ Stručně řečeno poňoukal vůdčího generála Tróje k útoku na Achájce, stejně jako na druhé straně poňoukal Patroklés Achilla. Sarpédon byl nakonec Patroklem zabit, to jen tak pro úplnost, ale pro nás je důležité, že božský Homér dal Diovu synovi vládnout nad Lýkií. A božští synové nedostávají k vládě jen tak kdejakou s odpuštěním prdel zakopanou.

Lýkové tedy vystupují jako přátelé Trójanů, třebaže absence hladké černožluté malované keramiky ve vykopávkách lýckých nekoresponduje s bohatostí nálezů ve vrstvě Trója VI. Ale nechme mýtů, i když na každém šprochu je pravdy trochu, a přejděme ke skutečné antické historiografii. V Hérodotově spise se setkáváme opět se jménem Xanthos, tentokrát však s názvem hradební pevnosti v údolí stejnojmenné řeky. Bylo to ve čtyřicátých letech 6.století před Kristem, krátce po sjednocení perské říše králem Kýrem. Peršané oblehly pevnost Xanthos v převeliké přesile a tak se hrdí Lýkové odhodlali k nelehkému kroku. Spáchali hromadnou sebevraždu tím způsobem, že všechny žeby a děti uzavřeli v pevnosti a s veškerým majetkem zapálili. Sami se pak vydali vstříc perskému vojsku zahynout do posledního muže. Jinak Peršané ovládali míru při určování daní, a existence v perském područí patří do období rozkvětu. Jenže přišel Veliký Alexandr Makedonec a přišel diktát řecký z rukou Seleuka, Lýsimacha i Ptolemaa a posléze diktát římský. Římané míru při určování daní nikdy moc neovládali a tak můžeme v historii najít popisy mnoha bitev a statečných lýckých počinů, ale to už svět umí psát jednoduchou abecedou, v Lýkii se mluví řecky a latinsky a přečíst si o tom můžeme u Polybia a Plutarcha i u spoust jiných, takže na závěr snad jen toto:

1. Dějiny Lýkie spotřebovaly na svou existenci kolem dvou tisíc let a patří a budou patřit mezi nejzajímavější části starověkých dějin.

2. Považovat řeč lýkijskou za odnož jazyků lújských (předklínochetitských) je filologická zbabělost a je to projev nechuti se s jazykovými problémy vypořádat. Je třeba řešení jazykovědných otazníků přesunout na západ a pohledět na Krétu. Některé charakteristiky jazyka sice zákonitě lújské jsou, ale cožpak četnost lýkijských nosovek nemůže souviset s ionským cezením hlásek skrze zuby (Ötz, Massey, Wiecke) či postavení hrdelnic s aiolským špulením rtů do úzkého „u“ (Gasparov, Wiecke)? Přišli všichni Řekové opravdu od severu? Není možno právě zde jednou provždy skoncovat s nejasnostmi kolem mořských národů? Není právě v Lýkii ukryta pravda o vzniku Hellady?

Oproti hrobkám u osady Dalyan jsou hrobky v Myře hotová filigránština. Zde se již jedná jednoznačně o dílo promyšleně kalené oceli, a skutečně byly vytvořeny v období rozkvětu pod nadvládou Persie, tedy v době jednoznačně již železné. Vlevo nahoře vidíme hotovou chaloupku s "dřevěnými" trámy a můžeme si docela dobře udělat obraz o staveních v období klasického Řecka.

Železná tyčovina přestála tisíciletí zemětřesení. Zajímavý je tesaný obraz, znázorňující lid, předávající zbraně do rukou velikána. Přední projekce dokonale a přirozeně narostlé postavy připomíná klasické Řecko, kruhový štít a nekryté holeně Persii. Celkový dojem u znalce dějin vyvolá okamžitě jediné: Epos o Gilgamešovi. Bez Gilgameše, či Heraklea, či Herkula, stejně tak jako bez potopy se do světa antiky vstupovat nemohlo. Obraz je tedy nadčasový a překvapivá je nadčasová trvanlivost detailu. Jako tesaný obraz nemohl být ukraden a tak jej můžeme obdivovat v přírodě v přirozeném osvětlení.