Voda teče dolů, to ví snad každý. Po střechách, po stromech, po skalách, čůrky, potoky i veletoky a míří většinou do moře. Většinou. Nějaká voda však do moře nedoteče, ani do bezoodtokého jezera na povrchu. Klesá půdním i horninovým profilem kam se až klesat dá, cestou v sobě rozpouští vše, co se ve vodě rozpustit dá, až se dostane někam, odkud se nikam již dál dostat nedá. V jamách pevninské kůry se nachází mnohdy hluboko pod hladinou moře statisíce krychlových kilometrů vody, nasycené solemi v koncentraci přes 50 g/l. Jsou to nekonečná ložiska anorganického průmyslu, přesto však běžnými čerpacími technologiemi nedostupná. Jediné, co s nimi dokáže pohnout, jsou tektonické síly a voda, která porušenou gravitační rovnováhu následně vyrovnává. I v Čechách pod žulovým podložím nalezneme v hloubkách přes osm set metrů obrovská jezera slané vody, ale jen na několika místech na světě tyto zásobárny solí samovolně vyvěrají. Yellowstonská oblast vynáší na zemský povrch 800 x více minerálů než je tomu v místě o kterém si povídáme. Ale jenom zde kombinace koncentrace, teploty, průtoku a tvaru terénu dokázala vytvořit z bělostného vápence bavlněný hrad – turecky „pamuk kale“.

Důvěra v léčebné účinky minerálních vod přivedla na tato místa Řeky, Římany, Turky i moderní Evropany. Agrese lázeňského průmyslu ve druhé polovině dvacátého století však zabarvila bělostný travertin hnědými odstíny trojmocného železa a vůbec barvami špinavých kombinací. Napříč bavlněným hradem vedla dokonce i asfaltka, takže ani ropné produkty nezahálely. Muselo dojít k razantnímu zásahu. Hotely nad tímto přírodním skvostem byly odstraněny a bezuzdné povalování ve vyhřátých jezírcích se změnilo v capkání bosých turistů pod dohledem ozbrojených památkářů. Pro mnoho dnešních návštěvníků lze tak návštěvu Pamukkale označit jako užitečné zklamání.