Myra- chrám a hrob svatého Mikuláše
„V kostele bydlí Bůh. U lidí hoří lampy a svíčky, ale Bůh má lampičky červené, zelené, modré, jako očička. V noci chodí Bůh po kostele a s ním nejsvětější Bohorodička a svatý Mikuláš – cupy, cupy, cupy. A hlídač se bojí, bojí! Ano, ano, drahoušku“, pravila, napodobujíc svoji matku.
Snad nikdo nedokázal zobrazit úctu pravoslavných ke sv. Mikuláši lépe, než Anton Pavlovič Čechov rozhovorem dvou dívek, gramotné Sášy z Moskvy a negramotné Moťky z Chotujevky. Jaký to asi musel být borec, ten svatý Mikuláš, když chodil noc co noc po kostelech se samotným Pánem Bohem a strašil podnapilé ďáčky po vší Rusi?
Sv. Mikuláš zemřel v Myře, tedy nedaleko lýkijských hrobek. Možná i v něm kolovala krev lýkijská. Narodil se v Pataře, to je tam, kde Lýkové zahnali ve slavné bitvě Rhodské a Římany. O slavné dějiny lýcké se nezajímal rozhodně tolik, jako o řecké texty evangelijní. Nejspíše se nezajímal o žádné Lýky vůbec. Otec obchodoval s rybami a určitě dost úspěšně. Mladého Mikuláše čekalo slušné dědictví. Jenže, Mikuláš byl od narození člověk sociálně cítící, chudoby kolem viděl a dost a dost (to se dá vidět vždycky), a tak se rozhodl řešit situaci kolem sebe rozdáním majetku chudým. Zastával úřad biskupa v Myře a rozdávání chudým ho prostě bavilo. Ty vděčné oči, pokora, třeba za zády o něm říkali, že je „nějakej na hlavu“, to je jedno, ale vděčný lid je vděčný lid. O svatém Mikuláši neřekl nikdo nic špatného, byl to chlapík oblíbený, staré chrámy dal sice ničit, ale jídlo pro lid je vždycky důležitější. A jako charakterově hodnotný člověk byl po právu uctíván a dosud je po celém světě. A po právu je také hojně navštěvováno i místo jeho profesního působení a posledního spočinutí, tedy kostel sv. Mikuláše v Myře (turecky Demre).
Byla to velkolepá byzantská stavba. 1500 let však vydržel jenom Pantheon v Říme. Stačí agrese či jenom nezájem nových obyvatel, deště, nánosy vodních toků a zde samozřejmě nejedno zemětřesení a lopatu archeologa čekají nánosy, viditelné na snímku. Podotkněme jenom, že ostatky světcovy byly přeneseny italskými námořníky do města Bari. Ale hrob svatého Mikuláše tam je skutečně... asi.
Chrám svatého Mikuláše v Myře by měl vypadat asi takto.
Snímek vpravo tomu nijak neodporuje.
Podívejme se dovnitř a v klidu si prohlédněme interiéry chrámu spolu s geniálním průvodcem Antonem Pavlovičem.
A až bude konec světa, všechny kostely budou odneseny do nebe.“ „I s ka-la-kó-ly?“otázala se Moťka hlubokým hlasem, protahujíc každou slabiku. "I se zvony."
„ A až bude konec světa, dobří lidé půjdou do ráje a zlí budou hořet v ohni věčně a neuhasitelně, drahoušku.
Mé mamince a také Marji Bůh řekne: „Nikomu jste neublížily a za to jděte vpravo do ráje!“
Ale Kirjakovi a babičce řekne:"Vy jděte vlevo, do pekla!“ A kdo v postě jedl, také přijde do pekla."
Pohlédla vzhůru k obloze, široce otevřevši oči, a pravila:“Dívej se na oblohu, nemrkej a uvidíš anděly.“
Moťka počala se dívat také na oblohu a minuta uplynula v mlčení. „Vidíš?“ otázala se Sáša.
“Nevidím,“ basem pravila Moťka.
A já vidím. Maličcí andílkové běhají po nebi a míhají křidýlky jako komárkové.“
Moťka chvíli přemýšlela, pohlížejíc do země, a otázala se:“Přijde babička do pekla?“
„Ano, drahoušku.“
Saša usínajíc, představovala si poslední soud: hořela veliká pec, podobná hrnčířské, a nečistý duch s rohy, jako má kráva, všecek černý, hnal babku do ohně dlouhou holí, stejnou jako ona prve hnala husy.
Stařec nevěřil v Boha, protože téměř nikdy na něho nemyslil, ale uznával nadpřirozenost. Byl však přesvědčen, že se to týká jenom ženských.
Babka věřila, ale jaksi neurčitě, vše se jí spletlo v paměti a sotvaže počala myslit na hříchy, smrt, spásu duše, nouze a starosti ihned se zmocňovaly její mysli a ona rázem zapomínala, nač myslila. Modliteb si nepamatovala a večer, když šla spát, zastavovala se před svatými obrazy a šeptala:“Kazaňské Matce Boží, Smolenské Matce Boží!“
(dnes by Čechov napsal : O Vánocích chodila na půlnoční mši a v práci si každý den přečetla horoskop)
Na Ilju pili, o Nenebevzetí pili, na Pozdvižení sv. Kříže pili. Na sv.Pokrov pili tři dny, propili padesát rublů společných peněz a pak ve všech obydlích vybírali na vodku. Kirjak byl všechny tři dny strašně opilý, propil vše, i čepici a boty, a zbil Marju tak, že ji museli polévat vodou.
A potom se všichni styděli a všem bylo špatně.
… Stařec, babka i Kirjak, všichni vztahovali ruce k ikoně, toužebně na ní pohlíželi a plačíce, říkali:“Orodovnice, matičko! Orodovnice!“
Všichni jakoby náhle pochopili, že mezi nebem a zemí není prázdno, že bohatí a silní ještě všechno neuchvátili, že jest ještě záštita před ubližováním, před otrockým poddanstvím, před těžkou nesnesitelnou nouzí, před strašlivou kořalkou…
Avšak odsloužili mši, odnesli ikonu a opět bylo z hospody slyšet hrubé, opilé hlasy.
Kromě turecké latinky vládne všude azbuka. Patron vší Rusi by mohl být se svým patronátem spokojen. V hotelech potkáváme atraktivní mladé Rusky, jejichž šaty ani lodičky neprozrazují nic o archeologickém koníčku. Rozhodně je pro Rusku lepší spravovat v Turecku penzion, než jako Ukrajinka uklízet v Čechách kanceláře.
Smíšených turecko-ruských manželství přibývá, bývalá řevnivost se vytrácí, možná jsme právě zde svědky vzniku moderní byzantské Rusko-turecké říše.
