Hérakleitos z Efesu a jeho rodiště
Na snímku vidíme trojici korintských hlavic s pozadím svěží zeleně. Trochu připomínají chrám Kastora a Poluka v Římě, ale na rozdíl od věčného města je tu právě ta nádherná zeleň. Procházka ruinami jednoho z nejvýznamnějších antických měst je procházkou v přírodě. Chybí tu metro, silnice, semafory, není obtížné učinit snímek mramorového díla s pozadím zajímavé květeny. Město Efes totiž bylo věky pohřbeno dokonale a jenom jeho obrovský dějinný význam ho vyzvedl do alespoň dnešní podoby. Město v jeho slavné historii navštívilo mnoho významných lidí, byl zde jeden ze sedmi divů světa – Chrám bohyně Artemis, působil zde evangelista Jan, zemřela zde matka Ježíšova....
Mnoho je napsáno a vzpomínáno o tomto sídle a současné zbytky města,ať už jsou to domy, paláce, ulice nebo kašny, nesou jména z historie dostatečně známá. Žádná památka však nenese název po nejslavnějším a nejvýznamnějším rodáku efeském. Nikde nenajdeme ani sloupek či trám Herakleitův. Ale my jsme tuto památku přeci jen objevili a její snímek předkládáme. Jsou to ty nenápadné modré plochy v pozadí, vysychající tůně řeky Kücük Menderes.
Panta Rhei - všechno plyne, čili se mění, chviličko bylo a už není. Hérakleitos nebyl žádný velký cestovatel a výrok: dvakrát nevstoupíš do téhle řeky, ho nejspíš napadl v Efesu. A Efesem protéká právě řeka Kücük Medneres (Malý Meandr), nazývaný v jeho době Kaystros. Není to mohutný tok a když se podíváme na snímek, nemohl snad stát na břehu jiné řeky. Malý Meandr zanesl přístav bahnem, pohřbil větší část města v nánosech naplavenin, přivedl komáry rodu Anopheles a jejich věrnou družkou malárii a vyhnal Efesany na kopec, ze kterého se nyní díváme. Hérakleitos žil v době řecko-perských válek, před jeho očima se měnil svět asijský střídavě ve svět evropský, a tak jak se měnily vlády v jeho rodišti, přizpůsobovali své názory situaci i obyvatelé. Zákonitý oportunismus obyvatel i jeho vlastní rodiny měnil řeckofily v zaryté peršanomilce a za několik málo let se vše vracelo. Jakoby Čechové pocházely z řeckých Efesanů. Dialektická filosofie Hérakleitova připadala místnímu obyvatelstvu tajemná, měli ho za podivína, říkali, že je tak hluboký, že člověk aby mu porozuměl se musí umět potápět, málokdo mu rozuměl a tak mu pro jistotu nabídli funkci tyrana a požádaly o nové zákony. Hérakleitos byl samotář a láskou k lidem netrpěl. „Žádnými zákony vás nelze polepšit“, odpověděl Efesanům, sepsal své dílo do knihy, kterou položil na oltář bohyně Artemis, a zbytek života strávil na schodišti chrámu s malými kluky ve hře v kostky. „Je to stejně užitečné, jako ta vaše politika“, říkal. Byl to moderní člověk.
Státní tržiště, radnice, malé divadlo ..... začátek prohlídky Efesu římského
Po smrti Hérakleitově netrvalo dlouho a řeka, do které nevstoupíš dvakrát, přeměnila nejbližší okolí metropole v močály. Již Alexandr Veliký, když na schodišti velkolepé stavby přemýšlel o tom, že by se chrám místo po Artemidě měl jmenovat po něm, byl obklopen mračny komárů. Jeho nástupce Lýsimachos se rozhodl k radikálnímu kroku v podobě velkolepého projektu, a město přestěhoval do vyšších poloh dále od bažin. Nová čtvrť je oním místem, odkud pochází nejvícé snímků Efesu v turistických průvodcích. Stala se centrem metropole v době římské. Davy turistů navštěvují v Efesu především toto místo a procházejí památky mezi horním a dolním parkovištěm autobusů. Kráčeje pohodlně seshora dol, čtou na informačních cedulích výhradně jména latinská.
Stejně jako na vrchu Ayasuluk, i zde se ujímají výprav duchové klasických řeckých cyniků. Z římského císařství mají stejnou srandu jako z Czech republic. Fenka na snímku bude podle střídaní aristokratického grošování s oříškovým okrem jistě filosofka Hipparchiá, věrná družka Kratétova. Potvrzuje to i charakteristický postoj při náčuchu a potměšilý výraz.
Na počátku prohlídky nás vítají zbytky radnice, vojensko-politického seřadiště (státní Agora), malého divadlo Odeon a lázní s teplou, vlažnou a studenou vodou, jakož i čítárnou a odpočívárnou. Jsou to kameny, zdi a hlavice sloupů, jenom divadlo, tradičně odolné proti zemětřesení, vypadá ještě docela k světu. Nejvíce k světu však vypadá krajina s tisíci žlutých kvítků.
Mezi časté exponáty muzea v Efesu patří kamenné společenské hry. Tato je k vidění přímo v terénu jako dlažba v lázních. Možná že v této hře Římané pořádali soutěže, jako my dnes v šachu. Mohla se jmenovat třeba Herkulovy legie a určitě se u ní hodně podvádělo a v hovorové latině nadávalo.
Iónské hlavice s hlavami býků zdobí římskou radnici. Koho schůze městské rady nebavily, mohl zdrhnout třeba touto cestou do lázní. Do nedalekého divadla, tzv. Odeonu asi ze schůzí neutíkali, tam se také strašně dlouho žvanilo o ničem. A nudná byla mnohdy i hudební vystoupení.
Zdrhat se dalo také tudy. Ale pozor, nikdy ne tehdy, pokud by hudební produkci provozoval císař Nero. To se muselo vydržet několik hodin, i kdyby měl močák prasknout.
Pohled do strání z hrany Odeonu. Vidíme mohutnou koprovitou rostlinu se žlutým květenstvím, která vytváří v římské části Efesu charakteristickou kulisu. Říkejme jí Pakopr efeský.
Po starobylé Cestě kurátů
Zdařilým kouskem Lýsimachovy přestavby byla rekonstrukce starobylé cesty přesně podle původního stavu z roku 290 před Kristem, a to s použitím původního materiálu. Po této cestě nosili zvláště vyškolené a poučené osoby posvátný oheň až z Kréty. Kněží, kteří o tyto pochodně pečovali, získali své jméno právě po Krétě a v češtině se časem dokomolilo až k výrazu „kurát“ pro polního kněze. Řecká cesta kurátů je dnes lemována římskými památkami a byla vždy považována za posvátnou.
Je zajímavé, že stavebních památek po otci vlasti je tak málo, a o mnoho lépe na tom není ani božský Augustus. Zato Domitián, o kterém historie nikdy neřekla nic dobrého, má na Palatínu jednu z nejrozsáhlejších staveb a v Efesu nejzachovalejší průčelí ze všech chrámů. Prostě Domitián se smířil s tím, že ho na světě nemají rádi a tak se rozhodl, že se po smrti dostane na věky do turistických průvodců.
Domitiánův chrám byla středně rozlehlá dvoupatrová stavba, dole se nalézaly obchody a sklady a nahoře svatyně. Připomeňme ještě, že Domitián měl krátké prsty na nohou(Suetonius)
Dílo, připomínající budovatelské pomníky socialistického realismu, je fontánový památník nedaleko chrámu Domitánova a nese název po Memmiovi, vnuku samotného Sully. Čili 1. století.
Trajánova fontána
Největšího územního rozvoje dosáhla Římská říše za vlády adoptivního císaře Trajána. Tento hispánský rodák to dotáhl nejdále i v počtu památek, nesoucích jeho jméno. Je naprosto bez konkurence i v samotném Římě. Vzpomeňme Trajánův sloup, Trajánovu tržnici. Trajánovu baziliku, Trajánův chrám a Trajánovy lázně. Archeologové v Efesu si byli tohoto vědomi a tak z naprostých úlomků vzorně zrekonstruovali Trajánovu fontánu.
Mnohé duše římských občanů se potloukají světem v tělech koček nejen v Římě, kde jich je zdaleka nejvíce, ale i v Efesu. Zahlédneme je samozřejmě především v okolí jejich dřívějších obydlí v bohaté čtvrti na začátku Cesty kurátů.
Obliba Římanů v mozaikové dlažbě se přenesla i do těl zvířat.
Do lázní to neměli daleko. Nacházely se přímo přes ulici.
Pohled na čtvrť boháčů dnes.
Lom mramorem a překlady.
Hadriánův chrám
Nástupce Trajánův Hadrián zanechal po sobě v Británii Hadriánův val a Hadriánovo mauzoleum se stalo jednou z nejslavnějších staveb
v Římě, Andělský hrad. Bylo by smutné, aby tu po Hadriánovi nic neměli. Mají. Chrám.
Dolní část čtvrti podél cesty Kurátů je nevěstinec. Kamenný otisk chodidla na Mramorové cestě, směřující právě sem je považován za nejstarší dochovaný bilboard.
Za kusy světlého mramoru se nachází světlá a výstavní Mramorová cesta. Za zídkou v levé části vykukuje Celsova knihovna a nevykukuje Agora, Přístavní cesta a moře. Ale jsou tam.
Mramorová cesta a okolí
Na snímku vidíme nejzachovalejší památku v Efesu, průčelí knihovny Celsovy. Od ní vede cesta zdobená mramorovými sloupy, nejvýstavnější třída ve městě, která by nás kdysi po čtyřech kilometrech dovedla ke chrámu bohyně Artemis. Vlevo v pozadí vidíme kopec a na něm něco jako bunkr. To se jmenuje věznice svatého Pavla. Věznice proto, že to vždycky věznice byla a svatého Pavla proto, že tam svatého Pavla zavřeli. To se dalo odhadnout, a proč tam seděl, to rozvádíme zde (v kapitole o vrchu Ayasuluk).
Nádvoří Celsovy knihovny
Mazeova brána
Průčelí Celsovy knihovny
Mazeova a Mitridatova brána a průčelí Celsovy knihovny z boku
Celsova knihovna je zřejmě nejfotografovanější knihovna na světě, ale významné texty nejčtenější knihy na světě vznikaly jinde. Kousek vedle. Nevíme sice přesně jaký kousek a kterým směrem kousek, ale bylo to v Efesu. Evangelium, listy a zjevení svatého Jana a list Korintským od svatého Pavla.
Městská agora
Tady někde se lidé vyptávali, jestli někdo neviděl toho blázna Hérakleita, o dvě stě let později jak nejlépe pochlebovat Alexandrovi a o tři sta let později, jestli už zavřeli toho Žida z Tarsu. Za stromy vede Přístavní cesta kolem Přístavních lázní. Tam se mohl dohodnout nejeden kšeft nebo špitnout nejedno udáníčko.
Mramorová cesta míří kolem Velkého divadla a dále kolem Velkého stadiónu ke chrámu Artemidy. To zařízení v pozadí není žádná replika nějakého Archimédova vrhače kamení. Je to současný funkční jeřáb. Proč tam stojí se nám nepodařilo zjistit. V listnatém háji vlevo stojí Dům Panny Marie.
A tady došla šťáva našemu foťáku. Nemůžeme tedy přiložit snímky obrovského divadla z doby Nerónovy. Ale antická divadla vypadají stejně všechna stejně a jsou si podobna jako vejce vejci, jako stadion stadionu. Připomeňme jenom, že na tomto divadle se lid efeský rozhodl nenechat si dále nadávat na milovanou Artemis a rozhodli se židovského rouhače Pavla z Tarsu arestovat a následně vyhostit z města.
