Středozemní řeky vytváří zpravidla široká kamenitá řečiště, připravená pojmout návaly tajícího sněhu po několik dní v roce, po většinu roku však protékaná toky nepříliš vodnými. U turecké řeky Dalyan, nazývané též Kücük Dalaman (Malý Dalamánek), je situace jiná. Pravidelný průtok je zajišťován akumulačními schopnostmi velikého jezera, ze kterého vytéká, navíc do moře ústí v širokém estuáriu a s mořem se dohodla na společné písečné hranici, téměř pětikilometrové pláži. Sama si tak vytvořila ze svého ústí mělké přehradní jezero, či spíše labyrint rákosí a meandrů. Do moře se pak vlévá větším dílem průsakem skrze písečný val. Po takové řece se dá plout klidně loděmi výletními. A lodě výletní po ní také plují sem tam se znamenitou frekvencí. Vydali jsme se po ní i my. Dobrácky vypadající lodivod klidně a zkušeně točil kormidlem a občas na lodní stolek doplňoval rakii, oříšky, mandle a všelijaké rostlinné dobroty vůbec. Samo o sobě by tato pohoda mohla být nazvána pěkným výletem, ale tady šlo ještě o trochu víc. Skály kolem řeky si vybrali staří Lýkové k tesání svých fantastických sklaních hrobů, a pláž, jež řeku končí je zase v oblasti zájmu želvy karety. Však se jí také říká Želví pláž a kromě období snůšek vajec a líhnutí malých želviček, je plavba turistů po řece Dalyan největším příjmem zdrojů pro obyvatele stejnojmenného města, čili Dalyaňáky.