Dear disciples of Swamiji,
there will be already some kind of gain if at least a few of you would be brought forward in their
process of awakening. If at least some of you became aware that the allegations of sexual
abuse are not a smear campaign against Swami Maheshwarananda but with a very high
probability are the experiences really made by many female disciples.
I want to co-help with this report about my own experiences to awaken those who still believe
the master would be standing above any kind of greed and lust and would never do any such
thing.
In the years between 1991 and 1993 when I was a member of the Hamburg group I was one of
the masters lovers. I was 22 years old when it started and I was very much fascinated by him.
Very quickly I raised him in the position of my God and very easily he let himself being raised to
that position. I wanted to be a good disciple. I wished I could show him how real and how deep
my devotion is. Some day in Vienna Swamiji asked me about my “devotion”:
It all started with the questions: “What will you give to me? Will you give me really everything?”
Do these questions ring a bell in you? – yes, you can also read them on the abuse website of
the women who accuse Swamiji now of having abused them.
In those days I thought it was the romantic question of the master to my individual self. But
today I had to learn because of the statements of the other girls, that this was just a standard
pattern or ploy of Swamiji to get them to satisfy his sexual desires. And who wanted to say “No”
in the right moment to such a powerful and otherwise loving master.
Until some short time ago I knew only about a good handful of such women in Vienna and
Hamburg who were especially close to Swamiji in that way. Each of my special meetings with
Swamiji happended voluntarily except for the abuse of power between teacher and disciple
which at that time I would have denied because of lack of understanding the psychology behind
it.
A big part of all disciples of Swamiji are living the rapture that by knowing him they know god
personally. They are living an incredible absolutism. Now imagine how it may feel if a girl that
was also addicted to this absolutism is allowed to make such special experiences with god? It
was an undescribable feeling, it was euphoriant and it just elevated me, it lifted me up. I never
saw it as an abuse from my personal side. It was stirring events, a time that shows how naïve I
was back then but also a time I would not want to miss. Anyway who has the chance to have
such adventures?
Is it not fascinating how deeply brainwashed I was - we were?
The fact that there were more of those “lovers” was an unpleasant experience already back
then. Still my conditioning kept me staying and I was sure: “The master knows exactly what he
does and I just do not understand it!” Again and again Swamiji asked me to keep silence
about it and to keep this special mercy as a secret otherwise this guru kripa (blessing of the
master) would be lost again. Well, one can understand that…
During the years 1992/93 my doubts were increasing. I could not digest that someone who
pretends to be a sannyasin, a monk, and to be self-realised would play those hidden games. I
finally left. But i kept some friendship with a few disciples. And to these friends I told my
stories about these secret experiences with Swamiji in a weak minute in 1995. Only a moment
later I regretted already because it caused a lot of fear coming up in me.
The manipulation through Swamiji and his disciples was still so strong in me that I thought I will
not survive my revelation. I thought now his mighty siddhis (supernatural powers) will be coming
or some negative karmas and they will destroy me. And on top these friends to whom I had told 2
it did not support me at all. For some of them I was on the brink of being mental, some first
believed it, then stopped believing me and withdrew from me. They all stayed with Swamiji.
After some years I started to visit his seminars again. I could very well separate between his
valuable lectures and the mass hysteria going on around him so I would not get caught by it.
And – I kept silence, because nobody would have understood and also because I grudged him
this handful of (voluntary) women from the depth of my heart.
Since long I had found my inner peace, had looked at and tested many different yoga styles and
modern philosophical concepts. I still liked Swamiji in spite of it all and I had no idea at all that
the extent of his ambiguity was so much bigger than I had thought.
I did not know anything about these abuse websites until the middle of March 2011. Then one
Hamburg disciple called me ( I am living far away from Hamburg and only came once a year for
Swamijis seminars). I was so happy to hear him after a long time. He asked if I knew about
these terrible things going on and I thought at first he is talking about the nuclear catastrophe in
Japan. But then he told me about the allegations of abuse against Swamiji and asked me
straight out: “You went away from Swamiji in those days. Why? Did you also have these
experiences with him?” I felt kind of attacked by him being so direct and finally told him the truth.
Today most of my friends remember those talks we had about the topic back in the nineties.
Maybe this is so because I got more credibility through the reports and statements of the other
women.
I am very glad about their courage and their boldness that helped them to justifiably turn away
from him because I know that it feels at first like someone is pulling the rug out from under your
feet. They have dedicated a good portion of their life to him and he has disappointed them
exorbitantly. At the same time I am very happy that they can think in a much freer way and that
their yoga can be more enlightening.
For me it is also interesting how the fellowship in Vienna reacts to these international allegations
of abuse.
What I can see is a total lack of will to unveil the things and the lack of being open to really
know about it all. Nobody asks questions – all remain silent. For me it does not feel like a
silence because of cold unfeelingness. For me it is a silence coming more out of a deep
insecurity if it is allowed to have such thoughts about the master. Unfortunately such behavior
attracts a coldness or unfeelingness.
All these events allowed me to learn a lot about manipulation, group amnesia and the lower
temperaments in the humans during the last days. And a lot about fear and anxieties! I am
becoming more and more aware of how dangerous personality cults can really be.
And in this case the disciples are even more dangerous than the master himself. Basically
Swamiji does not need to do anything. The instilled bondage of the disciples works for him. And
the greatest job is being done by the inoculated fear of violating guru vakya (gurus word is the
law!) and of bad karmas.
I kindly ask you to integrate my story in your judgement process concerning the allegations
against Swamiji. Maybe it helps you to see more clearly.
With love – and with the hope that each and everyone (including Swamiji) will decide again and
again for the true light, the true love and for the peace within him/herself and that this peace
may be stronger than all (unfortunately necessary) commotions in the outer world,
Yours
Mira (Meera) – April, 19th
2011
Liebe Schüler Swamijis,
es ist schon etwas gewonnen, wenn hiermit wenigstens einige von Euch in ihrem Erweckungsprozess vorangebracht werden können.
Wenn wenigstens einigen von Euch bewusst wird, dass die Missbrauchsvorwürfe keine erlogene Anti-Kampagne gegen Swami Maheshwarananda sind, sondern dass es mit hoher Wahrscheinlichkeit die gemachten Erfahrungen vieler Schülerinnen sind.
Ich möchte mit dem Bericht meiner Erfahrungen mithelfen, diejenigen aufzuwecken, die immer noch glauben, der Meister sei über jegliche Lust und Gier erhaben und würde so etwas nie tun.
Auch ich war in den Jahren 1991/92 als Mitglied der Hamburger Gruppe eine „Geliebte“ des Meisters. Ich war damals 24 Jahre alt und überaus fasziniert von Swamiji. Sehr schnell habe ich ihn zu meinem Gott erhoben; sehr schnell hat er sich zum Gott erheben lassen. Ich wollte eine gute Schülerin sein. Ich wünschte mir, ich könnte ihm zeigen, wie echt und tief meine Hingabe ist. Irgendwann in Wien fragte Swamiji mich dann nach meiner „Hingabe“…
Es begann mit der Frage: „Was gibst du mir? Gibst du mir wirklich alles?“
Kommt Euch diese Frage bekannt vor? Sie steht auch auf der Internetseite der vermeintlichen Opfer.
Damals dachte ich, es wäre eine romantische Frage des Meisters an mein individuelles Selbst, heute jedoch habe ich durch die Aussagen der anderen Mädchen begreifen müssen, dass es eine gängige Masche von Swamiji war, um sie zu sexuellen Handlungen zu bringen.
Denn, wer wollte an der richtigen Stelle schon „Nein“ zu so einem mächtigen und sonst so liebevollen Meister sagen?
Bis heute wusste ich nur von einer Handvoll „besonders naher“ Frauen in Hamburg und Wien.
Von dem Machtmissbrauch zwischen Lehrer und Schüler einmal abgesehen, den ich damals natürlich aus psychologischem Unverständnis heraus geleugnet hätte, geschah jedes meiner besonderen Treffen mit Swamiji damals freiwillig.
Ein großer Teil der Swamiji-Schüler lebt ja heute auch in dem Rausch, dass sie mit Swamiji „Gott“ persönlich kennen. Sie leben einen ungeheuerlichen Absolutismus.Wie erst, stellt euch vor, mag es sich da anfühlen, wenn ein Mädchen, das diesem Absolutismus damals auch verfiel, solche „speziellen“ Erfahrungen mit „Gott“ machen darf? Es war ein unbeschreibliches Gefühl, es hat mich euphorisiert und erhoben. Von meiner persönlichen Seite war es kein Missbrauch, es war eine aufregende Zeit, die zwar zeigt, wie naiv ich damals war, die ich aber nicht missen möchte. Wer erlebt schon solche Abenteuer?
Ist es nicht faszinierend, wie tiefgreifend wir gehirngewaschen waren?
Dass es mehrere dieser „Geliebten“ gab, war schon damals eine unangenehme Erfahrung für mich. Dennoch ließ meine komplette Konditionierung mich bleiben und sicher sein: „Der Meister weiß schon, was er da tut, ich verstehe es nur noch nicht!“
Immer wieder forderte mich Swamiji auf, nicht darüber zu sprechen und diese besondere Gnade geheim zu halten, sonst würde die Guru-Kripa (Segen des Meisters) verloren gehen. Nun, dass kann man verstehen…
In den Jahren 1992/93 wuchsen meine Zweifel. Ich konnte es nicht verarbeiten, dass jemand, der vorgibt Sannyasin (Mönch) und verwirklicht zu sein, diese versteckten Spielchen treibt.Ich ging.
Es gab noch Freundschaftskontakte zu Schülern.
Diesen Freunden erzählte ich 1995 in einer schwachen Minute von meinen heimlichen Erfahrungen mit Swamiji in aller Ausführlichkeit. Gleich darauf tat mir das aber auch schon sehr leid, denn ich hatte eine so große Angst!
Die Manipulation durch Swamiji und seine engsten Schüler saß immer noch so tief und fest, dass ich dachte, ich werde das Ausplaudern sicher nicht überleben. Ich dachte, jetzt kommen seine mächtigen Siddhis (übersinnlichen Kräfte) oder irgendwelche schlechten Karmas und zerstören mich. Noch dazu erfuhr ich keinerlei Unterstützung von den Freunden, denen ich davon berichtete. Für einige war ich jetzt latent wahnsinnig, andere glaubten es erst, glaubten es dann wieder nicht und zogen sich von mir zurück. Sie blieben
alle bei Swamiji.
Nach ein paar Jahren fing ich wieder an, Swamijis Seminare zu besuchen. Ich konnte es gut für mich trennen, seine inhaltlich wertvollen Yogavorträge zu hören und mich von der Massenhysterie um ihn herum nicht einfangen zu lassen. Und - ich schwieg, zum einen, weil´s keiner verstanden hätte, und zum anderen, weil ich ihm die paar (freiwilligen) Frauen auch von Herzen gegönnt habe.
Ich hatte schon lange meinen inneren Frieden gefunden, in viele Yoga-Stile und moderne philosophische Konzepte hineingeschnuppert, hatte Swamiji weiterhin trotz allem sehr gern und ahnte nicht im Entferntesten, dass das Ausmaß seiner Doppelbödigkeit viel größer ist, als ich dachte.
Von diesen Abuse-Seiten wusste ich nichts. Als mich ein Hamburger Swamiji-Schüler anrief, freute ich mich riesig, nach langer Zeit von ihm zu hören. Er fragte mich, ob ich schon von den Schrecklichkeiten wüsste und ich dachte erst, er meint die Katastrophe in Japan. Aber er erzählte mir von den Vorwürfen gegen Swamiji und fragte mich grundheraus: Du bist doch damals von Swamiji weggegangen. Warum? Hast du auch diese Erfahrungen mit ihm gemacht? Ich fühlte mich ziemlich überfallen von so viel Direktheit und antwortete ihm mit der Wahrheit.
Heute, weil ich durch die aktuellen Meldungen der anderen Mädchen mehr Glaubwürdigkeit bei ihnen erlangt habe, erinnern sich auch die (meisten) anderen Freunde wieder an die damaligen Gespräche mit mir…
Ich bin sehr froh über ihren Mut und ihre Unerschrockenheit, sich nun berechtigter Weise von Swamiji abzuwenden, denn ich weiß, dass es einem erst einmal den Boden unter den Füßen wegzieht. Sie haben ihm einen Großteil ihres Lebens gewidmet und er hat sie maßlos enttäuscht.
Ich freue mich aber auch sehr darüber, dass sie jetzt wieder freier denken können und ihr Yoga lichtvoller werden kann.
Für mich ist es sehr interessant, wie sich der Fellowship in Wien jetzt gegenüber diesen internationalen Missbrauchsvorwürfen verhält.
Ich sehe fehlenden Aufdeckungswillen und die fehlende Bereitschaft, wirklich wissen zu wollen. Keiner fragt nach, alle schweigen. Es ist m.E. kein Schweigen aus Gefühlskälte, es ist ein Schweigen aus tiefer Verunsicherung heraus, ob man auch nur den Gedanken gegen den Meister erheben darf. Leider zieht diese Haltung Gefühlskälte nach sich…
Ich habe viel über Manipulation, Gruppenamnesie und natürlich die niederen Temperamente im Menschen in den letzten Tagen lernen dürfen. Und eine Menge über die Angst! Ich erkenne natürlich immer deutlicher, wie gefährlich Personenkult jetzt wirklich sein kann.
Und in diesem Fall sind die Schüler schon gefährlicher als der Meister selbst. Im Grunde braucht Swamiji gar nichts zu machen. Die über Jahre anerzogene Hörigkeit in den Schülern arbeitet für ihn. Und die größte Arbeit erledigt seine uns eingeimpfte Angst vor der Verletzung von Guru-Vakya (Gurus-Worte sind Gesetz) und vor schlechtem Karma.
Ich bitte euch, meine Geschichte in eure eigene Einschätzung der Vorwürfe gegen Swamiij Maheshwarananda mit einzubinden. Vielleicht befähigt sie euch, klarer zu sehen.
In Liebe - und in der Hoffnung, dass jeder Einzelne (und auch Swamiji) sich immer wieder für das wahre Licht, die wahre Liebe entscheidet, und für den Frieden in sich selbst, der Astärker sein möge, als alle (leider notwendigen) Erschütterungen in der äußeren Welt,
Eure Mira
19. April 2011
Kedves Swamiji-tanítványok!
már annak is lenne valamiféle haszna, ha legalább néhányan előjönnétek a felébredési folyamat során. Ha legalább néhányan ráébrednétek, hogy a szexuális visszaélésekkel kapcsolatos vádak nem egy rágalomhadjáratot jelentenek Szvámí Mahésváránanda ellen, hanem igen nagy valószínűséggel olyan tapasztalatok, amelyeken valóban sok női tanítvány átesett.
Azzal, hogy leírom a tapasztalataimat, én is szeretnék segíteni felébreszteni azokat, akik még mindig úgy hiszik, hogy a mester mindenféle mohóság és vágy felett áll és sosem tenne ilyet.
1991 és 1993 között, amíg a hamburgi jógacsoport tagja voltam, a mester egyik szeretője lettem. 22 éves voltam, amikor kezdődött és nagyon el voltam ragadtatva Swamijitől. Igen hamar az Isten pozíciójába emeltem őt a magam számára, és ő nagyon könnyen hagyta, hogy ebbe a pozícióba emeljék. Én jó tanítvány akartam lenni.Azt kívántam, hogy bárcsak megmutathatnám neki, hogy milyen valódi és mély odaadással vagyok iránta. Egy nap Bécsben Swamiji az „odaadásom”-ról kérdezett.
Az egész ezzel a kérdéssel kezdődött: „Mit adsz nekem? Tényleg mindent nekem adsz?”
Ismerősek ezek a kérdések? – igen, ti is olvashatjátok az „abuse” weboldalon, amelyet azok a nők indítottak, akik most azzal vádolják Swamijit, hogy visszaélt velük.
Azokban a napokban azt gondoltam, hogy a mester romantikus kérdése az én egyéniségemnek szólt. De a többi lány nyilatkozatai miatt mostanra rá kellett jönnöm, hogy ez volt Swamiji szokásos sémája vagy trükkje, hogy rávegye őket szexuális vágyai kielégítésére. És ki mondott volna nemet a megfelelő pillanatban egy ilyen hatalmas és egyébként szeretetteljes mesternek?
Rövid idővel ezelőttig csak egy maréknyi ilyen nőről tudtam Bécsben és Hamburgban, akik különösen közel álltak Swamijihez ilyen módon. Különleges találkozásaim Swamijivel mindig önkéntesen történtek, kivéve a tanító és a tanítvány közötti hatalmi visszaélést, amit akkor tagadtam volna, mivel nem értettem a hátterében rejlő lélektant.
Swamiji tanítványainak nagy része abban az elragadtatásban él, hogy őt ismerve személyesen istent ismerik. Hihetetlen abszolutizmust élnek meg. Most képzeljük el, milyen érzés, ha egy lánynak, aki ugyancsak szenvedélybetege volt ennek az abszolutizmusnak, lehetősége támad hogy ilyen különleges élményben legyen része istennel? Leírhatatlan érzés volt, eufórikus volt és felemelt engem, a magasba repített. A magam részéről sosem láttam visszaélésnek. Mozgalmas idők voltak – olyan idők, amik megmutatják, hogy milyen naiv voltam akkor, de egyben olyan idők is, amit nem akartam kihagyni. Amúgy is, kinek van esélye ilyen kalandokra?
Nem fantasztikus, hogy milyen mélyen agymosott voltam/voltunk?
A tény, hogy több ilyen „szerető” is volt, már akkor is kellemetlen tapasztalat volt. De a kondicionálásom mégis ott tartott és biztos voltam benne: „A mester pontosan tudja, mit csinál és csak én nem értem!” Swamiji újra és újra megkért, hogy hallgassak a dologról és tartsam titokban ezt a különleges kegyet, különben ez a guru kripá (a mester áldása) újra elveszik. Nos, ez érthető...
1992-93 körül a kételyeim egyre fokozódtak. Nem tudtam megemészteni, hogy valaki, aki szannjászinnak, szerzetesnek és önmegvalósítottnak tetteti magát, ilyen titkos játékokat űzzön. Végül eljöttem. De néhány tanítvánnyal tartottuk a barátságot. És 1995-ben, egy gyenge pillanatomban meséltem ezeknek a barátoknak a titkos élményeimről Swamijivel. Már egy pillanattal később meg is bántam, mivel ennek hatására egy csomó félelem tört fel bennem.
A Swamijin és tanítványain keresztül érkező manipulálás még mindig annyira erős volt bennem, hogy azt gondoltam nem fogom túlélni, hogy kimondtam ezt. Azt gondoltam, hogy most majd jönni fognak a hatalmas sziddhijei (természetfeletti erői) vagy valamilyen negatív karmák és ezek majd elpusztítanak engem. És mindennek tetejébe ezek a barátok, akiknek elmondtam, egyáltalán nem támogattak. Néhányuk számára az őrület szélén álltam, volt aki először hitt nekem, aztán mégsem és eltávolodott tőlem. Mindegyikük Swamijivel maradt.
Néhány évvel később újra elkezdtem járni a szemináriumaira. Nagyon jól el tudtam választani egymástól értékes előadásait és a körülötte folyó tömeghisztériát, hogy már ne kapjon el engem is. És – hallgattam, mivel senki sem értett volna meg és mivel a szívem mélyéből elnéztem neki ezt a maroknyi (önkéntes) nőt.
Hosszú idő óta megtaláltam a belső békét, sokféle jógastílust és modern filozófiai koncepciót megnéztem és kipróbáltam. Mindezek ellenére még mindig szerettem Swamijit és fogalmam sem volt arról, hogy sokkal nagyobb a kettőssége, mint azt gondoltam volna.
2011 március közepéig semmit sem tudtam ezekről az „abuse” weboldalakról. Aztán felhívott egy tanítvány Hamburgból (én most messze lakom Hamburgtól és csak évente egyszer jöttem Swamiji szemináriumaira). Annyira örültem, hogy ilyen hosszú idő után felhívott. Megkérdezte, hogy tudok-e ezekről a szörnyű dolgokról, amik most történnek és én először azt hittem, hogy a Japánban történt nukleáris katasztrófáról beszél. De aztán beszélt nekem ezekről a visszaélési vádakról Swamiji ellen és egyenesen rákérdezett: „Te elhagytad Swamijit azokban a napokban. Miért? Neked is ilyen élményeid voltak vele?” Szinte támadásnak éreztem, hogy ilyen direkt módon kérdezett és végül megmondtam neki az igazat.
A legtöbb barátom most emlékszik rá, hogy beszélgettünk erről a témáról még akkor, a kilencvenes években. Ennek talán az az oka, hogy a többi nő beszámolói és nyilatkozatai révén én is hitelesebbé váltam.
Nagyon örülök a bátorságuknak és merészségüknek, ami segített nekik indokolt módon eljönni Swamijitől, mivel tudom hogy először olyan érzés, mintha valaki kirántaná a szőnyeget a lábunk alól. Életünk jelentős hányadát szentelték neki, ő pedig hatalmas csalódást okozott nekik. Ugyanakkor nagyon boldog vagyok, hogy sokkal szabadabban tudnak gondolkodni és hogy megvilágosítóbb lehet a jógájuk.
Az is érdekes számomra, hogy a Fellowship Bécsben hogyan reagál ezekre a nemzetközi visszaélési vádakra.
Azt látom, hogy teljes mértékben hiányzik a szándék a dolgok feltárására és hiányzik a nyitottság arra, hogy egyáltalán tényleg megtudjanak valamit erről az egészről.Senki sem kérdez – mindenki hallgat. Számomra ez nem a hideg érzéketlenség hallgatása. Számomra ez a csend inkább abból a mély bizonytalanságból jön, hogy szabad-e, hogy ilyen gondolataink legyenek a mesterről. Sajnos az ilyen hozzáállás hidegséget vagy érzéketlenséget hoz létre.
Az utóbbi napokban mindezek az események lehetővé tették számomra, hogy sokat tanuljak a manipulációkról, a csoportos amnéziáról és az alacsonyabbrendű tempermentumokról az emberekben. Sok mindent a félelemről és a szorongásokról! Egyre inkább ráébredek, hogy milyen veszélyesek is tudnak lenni a személyi kultuszok.
És ebben az esetben a tanítványok még veszélyesebbek, mint maga a mester. Swamijinek lényegében semmit se kell tennie. A tanítványok belenevelt kötődése elvégzi a munkát helyette. És a legfontosabb feladatot elvégzi a belénk oltott félelem a guruvákja megszegésétől (a guru szava törvény!) és a rossz karmáktól.
Arra kérlek benneteket, hogy az én történetemet is vegyétek figyelembe, mialatt a Swamiji elleni vádakkal kapcsolatos ítéleteteket meghozzátok. Talán segít nektek világosabban látni.
Szeretettel – és azzal a reménnyel, hogy mindenki (és Swamiji is) újra és újra az igazi fény, az igazi szeretet és az önmagával való béke mellett dönt, és hogy ez a béke erősebb lehet, mint a külvilág összes (sajnálatosan szükséges) nyugtalansága,
Üdvözlettel,
Mira (Meera) – 2011. április 19.
Drazí svámidžího žáci,
již to bude zisk, když jen několik z vás se posune ve svém procesu probuzení se. Pokud si alespoň někteří z vás uvědomí, že obvinění ze sexuálního zneužívání nejsou pomlouvačnou kampaní proti svámímu Mahéšvaránandovi, ale s velmi vysokou pravděpodobností jsou to zkušenosti, kterými opravdu prošly mnohé žačky.
Chci touto zprávou o své vlastní zkušenosti pomoct probudit ty, kteří stále věří, že by mistr stál nad jakoukoliv chamtivostí a chtíčem a nikdy by žádnou takovou věc neudělal.
V letech 1991 a 1993, kdy jsem byl členem skupiny v Hamburku jsem byla jednou z mistrových milenek. Bylo mi 22 let, když to začalo a já jsem jím velmi fascinována.
Velmi rychle jsem ho povýšila na pozici svého Boha, a on se velmi snadno nechal do této pozice povýšit. Chtěla jsem být dobrým žákem. Přála jsem si, abych mu mohla ukázat, jak skutečná a jak hluboká je moje oddanost. Jednoho dne se ve Vídni Svámídží se ptal na mojí "oddanost":
Všechno to začalo otázkami: "Co mi dáš? Dáš mi opravdu vše? "
Spustí ve vás tyto otázky varovný zvonek? - Ano, můžete je také číst na webových stránkách o zneužívání od žen, které nyní svámidžího obviňují, že je zneužil.
V těch dnech jsem myslela, že to byla romantická otázka mistra k mému individuálnímu já.
Dnes jsem se musela dozvědět, díky prohlášení ostatních dívek, že to byl jen běžný
vzor nebo trik svámídžího, jak je přimět, aby uspokojily jeho sexuální touhy. A kdo by chtěl říci "ne"
v takové chvíli tak mocnému a jinak milujícímu mistrovi?
Ještě před krátkých časem jsem věděla jen o hrstce takových žen ve Vídni a Hamburku, které byly tímto způsobem svámidžímu obzvláště blízké. Každé z mých speciálních setkání se svámídžím se stalo dobrovolně, s výjimkou zneužití moci mezi učitelem a žákem, které bych v té době popřela kvůli nedostatečnému pochopení psychologie, která je za tím.
Velká část všech svámidžího žáků žije v extázi, že tím, že znají jeho, znají osobně boha. Žijí v neuvěřitelném absolutismu. Teď si představte, jak je možné se cítit, pokud dívce, která
byla také závislá na tomto absolutismu, je dovoleno, aby učinila takové zvláštní zkušenosti s Bohem?
Byl to nevýslovný pocit , bylo to euforizující a pozvedalo mě to, povznášelo mě to. Nikdy jsem
to ze své strany nevnímala jako zneužití. Byly to strhující události, byl to čas kdy jsem byla tak naivní, ale také čas, který bych si nechtěla nechat ujít. Každopádně, kdo má šanci zažít takové dobrodružství?
Není to fascinující, jak hluboce jsem měla vymytý mozek – jsme měly vymytý mozek?
Skutečnost, že bylo více "milenek", byla nepříjemným zážitkem až zpětně. Můj stav mne stále držel, abych zůstala a byla jsem si jistá: "Mistr ví přesně, co dělá a jen já to prostě nechápu! " Znovu a znovu mě svámidží žádal, abych o tom mlčela, abych si udržela tuto zvláštní milost jako tajemství, jinak by byla tato guru kripá (požehnání mistra) ztracena. Dobrá, člověk může pochopit, že ...
Během let 1992-1993 mé pochybnosti rostly. Nemohla jsem strávit, že někdo, kdo předstírá, že je sanjásín, mnich, a že je seberealizovaný, by mohl hrát takové skryté hry. A konečně jsem odešla. Ponechala jsem si ale přátelství s několika žáky. A těmto přátelům jsem řekla své příběhy o těchto tajných zkušenostech se svámidžím v jedné ze slabých chvilek v roce 1995. Jen o chvíli později jsem toho litovala, protože to způsobilo, že to ve mně vyvolalo velký strach.
Manipulace skrze svámídžího a jeho žáky byla ve mně ještě tak silná, že jsem si myslela, že toto odhalení nepřežiju. Myslela jsem si, že nyní přijdou jeho mocné siddhi (nadpřirozené síly) nebo negativní karmy a zničí mě. Jako vrchol všeho bylo, že ti přátelé, kterým jsem to řekla, mě vůbec nepodpořili. Pro některé z nich jsem byl na hranici duševní poruchy, někteří mi nejprve věřili, pak mi věřit přestali a stáhli se ode. Všichni zůstali se svámídžím.
Po několika letech jsem začala znovu navštěvovat jeho semináře. Mohla jsem velmi dobře oddělit jeho hodnotné přednášky od masové hysterie kolem něj, takže jsem se tím nenechala chytit.
A – mlčela jsem, protože by to nikdo nepochopil, a také proto, že jsem mu z hlouby svého srdce nepřála tuto hrstku (dobrovolných) žen.
Dávno jsem našla svůj vnitřní klid, dívala se a testovala mnoho různých stylů jógy a moderních filozofických konceptů. Přes to všechno jsem měla svámidžího stále ráda a neměla jsem tušení, že rozsah jeho žití dvou různých životů je mnohem větší, než jsem si myslela.
Nevěděla jsem nic o webových stránkách popisujících zneužívání až do poloviny března 2011. Pak mi zavolal jeden žák z Hamburku. (Žiju daleko od Hamburku a jen jednou za rok přijíždím na svámidžího seminář). Byla jsem tak šťastná, že ho slyším po tak dlouhé době. Zeptal se mě, jestli vím o těchto hrozných událostech, které se teď dějí a já jsem si nejdřív myslela, že mluví o jaderné katastrofě v
Japonsko. Pak mi ale řekl o obviněních svámidžího ze zneužívání a zeptal se mě přímo: "V těch dnes jsi odešla od svámídžího. Proč? Měla jsi s ním také takové zkušenosti? "Cítila jsem se jako by mě svojí přímostí napadl a nakonec mu řekla pravdu.
Dnes si většina mých přátel vzpomíná na ty rozhovory, které jsem vedli na toto téma v devadesátých letech. Možná je to tak proto, že jsem získala větší důvěryhodnost díky zprávám a prohlášením ostatních žen.
Jsem velmi ráda, že mají odvahu a smělost, které jim pomohly se od něj oprávněně odvrátit, protože vím, že je možné se cítit tak, jako by vám někdo podtrhl koberec pod nohama. Věnovali mu velkou část svého života a on je neskutečně zklamal. Zároveň jsem velmi ráda, že mohou myslet podstatně svobodněji a že může být jejich jóga osvícenější.
Pro mě to je také zajímavé, jak Fellowship ve Vídni reaguje na tyto mezinárodní obvinění ze zneužívání.
Co mohu vidět je naprostý nedostatek vůle věci odhalit, a nedostatek otevřenosti opravdu se dozvědět o všem. Nikdo neklade otázky - všechny mlčí. Já to nevnímám jako ticho chladné necitlivosti. Pro mě to ticho přichází z hlouby nejistoty, zda je povoleno mít takové myšlenky o mistrovi. Bohužel takové chování přitahuje chlad nebo necitlivost.
Všechny tyto události mi umožnily naučit se během posledních dnů mnoho o manipulaci, skupinové amnézii a nižším charakteru lidí . A hodně o strachu a úzkosti! Stále více si uvědomuju, jak opravdu nebezpečný může být osobní kult.
A v tomto případě jsou žáci dokonce nebezpečnější, než mistr sám. Svámídží v podstatě nemusí nic dělat. Vštípené otroctví žáků pracuje pro něj. Největší práce je udělána naočkováním strachu z porušení guruvákjam (guruovo slovo je zákon) a strachu ze špatných karem.
Vlídně vás prosím, abyste zahrnuli můj příběh do vašeho procesu posuzování obvinění proti svámidžímu. Možná, že vám pomůže vidět jasněji.
S láskou - a s nadějí, že každý z nás (včetně svámidžího) se znovu a znovu rozhodne pro pravé světlo, lásku a mír uvnitř sebe a že tento mír může být silnější než všechny (bohužel nutné) nepokoje ve vnějším světě,
Vaše
Mira (Meera) – 19.dubna 2011