Deník Paring (Parang, Parâng) - 7.

7.den - 29.srpna 2005 

předchozí den 

Díky za každý nový den

Probouzím se, ale vůbec se mi nechtějí otvírat očička. Schovávám se ještě hlouběji do spacáku. Nakonec zvědavost vítězí a vysrkuji ven nos. V poslední chvíli ještě stíhám nafotit východ sluníčka. Škoda, že jsem ty očka neotevřel o chvilku dříve. Ráno stojí za to. Slunko nás zahřívá a ozařuje okolní hory. Vytahujem vařiče a za chvíli se už z ešusů line vůně čaje. Vyrážíme zpět do hor a kolem nás proběhne stádo psů a začne hledat, jestli jsme nezapomněli něco k sežrání na našem tábořišti. K pramenu pod křížem dolejzáme tak různě, jak kdo má síly. Nabíráme vodu a provádíme ranní koupel. Po cestě projela Dacie. Kdoví, kam až dojede. Jdem dál a předjíždí nás Aro plné pastevců.

Hřeben

Konečně jsme zpět na hřebeni. Stojí tu Aro, co nás předjelo. Jdem po travnaté cestě. Obcházíme zezadu horu, pod kterou jsme se předtím myli. Asi jsme si to přes ní mohli zkrátit. Před námi jsou ovečky. Spousta oveček. A taky bača. Zbyňa se s ním dává do řeči a Zbyňa kývá hlavou, kroutí, kývá, sem tam řekne slovo. Krásný rozhovor. My jsme teda z toho skoro nic nerozuměli, ale bača si pokecal a ještě dostal cigarety.  Začínáme utíkat před mlhou. Ale je rychlejší a opět přichází na slovo pláštěnky. Travnatá cesta chvíli stoupá, chvíli klesá. Před dnešním posledním velkým kopcem obědváme, měníme mezi sebou sejra a salám a ti co mají chleba, jsou ve středu pozornosti.

Dolů

Vylízt na kopec (Micaia 2170) dalo fakt fušku. Je to taková náhorní plošina, má ještě druhej trošinku vyšší vrchol. Značka už asi na druhej nevede, uhýbá trochu doprava. My jsme už asi ty dva metry navíc zdolali a nevěděli pak kam dál. Nakonec jsme správně zahli doprava a sestupovali po hřebínku až do sedla. Teda nejdřív prudčeji, pak to byla skoro rovina, za ní se to zas svažovalo, bylo tu dost borůvek a najednou začal smrkový les a byli jsme v sedle Curmatura Oltetului (1615 m n.m.).

Sedlo

V sedle vedou dráty elektrickýho vedení. Ale je tu mnohem víc sloupů, než by bylo potřeba. Z některých visí dolů přetrhané staré dráty, význam některých sloupů je těžko odhadnutelný. Taky tu je jakási zděná budka. Schováváme se v ní před deštěm, za budku se schovávají Rumuni, borůvkáři. Asi od nás něco čekají. Mají tu starej náklaďák s plachtou, tak můžou bejt schovaný tam. Kolem auta a sloupů běhaj prasata, o kousek dál na nás čumí osli. Napravo ve stráni jsou dvě salaše. Nad nima ještě jedna stará, opuštěná. Prej v ní můžem spát.

Salaš

Má dvě místnosti. V první je na podlaze jen hlína a nepořádek. V druhej místnosti je podlaha z kuláčat. No, bude to zajímavé spaní, ale nanosíme smrkový větve a snad to půjde. Část z nás jde nakupovat na salaš. Musíme projít rozčvachtanou cestou a pak přes hodinu čekat, než podojej všecky ovce. Koukají na nás dvě malé holčičky, hrají si s pejskem, navzájem se škrtí a tak, to co dělaj děti. Čekání se vyplatilo, kupujem dobrý mlíko a sejra. Ze 3 litry a 2 kila platíme 20 leí. Přidáme cigarety a velkou bílomléčnou studenskou pečeť a hned máme slíbeno mlíko zadáčo na ráno. Snažíme se dorozumět, má být lepší počasí, malá má chřipku nebo angínu a nemaj léky. Tak jim dáváme nějakej ten penicilín z naší lékrny. Než uvaříme, je tma. Paní nás ještě varuje před medvědy. Celou noc kolem naší salaše pobíhají psi a děsně štěkaj. K tomu jsem spal na boku, rameno ve škvíře mezi kuláčaty. No, divný spaní, dobrý, ale divný. 

následující den