Deník Paring (Parang, Parâng) - 5.

5.den - 27.srpna 2005 

 předchozí den 

 „A nebojte se, půjdete hodně dlouho po travnatých pláních.“

Krásný ráno

Svítí sluníčko, šimrá nás na tvářích. Vstáváme. Dnes dokonce vyrážíme kolem desáté, úspěch. V rámci možností skáčeme s batohem na zádech po kamenech vzhůru, kolem jezer. U posledního chytnem Janču a dáváme jí hobla. Narozky, i když zpětně, se oslavit musej. Teď zmáknout ten sráz nahoru. Není to tak hrozné, asi dvacet minutek. Už pod srázem nám bylo jasná, co nás na hřebeni čeká. Mlha a zas mlha. Cesta vede nahoru, dolů, nahoru... není to nijak obtížné. Zdoláváme kopečky, sestupujem do sedel. Skupinka pěti Čechů z Třebíče nás pokládá za cestovku. Prej k jezerům se nemáme bát jít dlouho po pláních. To byla fakt dobrá rada. Jen to po těch pláních nechtělo jít tak děsně moc dlouho a taky víc rozumět rumunský mapě. Ti dobří Čecháčci si také krátili cestu házením petard. Někdy preventivně proti medvědům, někdy aby byla sranda. Tož, možná to časté hromobití nebyla bouřka. Jen doufám, že to také nebyl ani medvědí poplach. Člověk si nevybere, buď zásah bleskem, nebo sežrání medvědem. Těžkej to úděl poutníka.

Pláně

Před kopcem potkáme nějaké tři cizince, škoda, že s námi nekomunikovali. Na kopci je červeným trojúhelníkem značená cesta do údolí k jezerům a dál k chatě. Jsou čtyři odpoledne, ale jdem ještě dál po hřebeni. Má tu bejt další značená odbočka. Asi tak za kilometr, nejvíš dva. Jdem hodinu, taková hřebebová křižovatka do „Y“, jdem nalevo. Stále ty blbé pláně. Je mi už jasné, že ty červené čáry v mapě znamenaí cesty, ale ne značené. Značené jsou jen ty, kde je v mapě symbol, co je i v terénu. Ta odbočka byl ten lavinovej svah, ale to už je tak daleko. Brzy bude tma, chtělo by to se utábořit. A k tomu zas začíná pršet. V trávě jsou sem tam velké kameny a na nich značka. Aspoň to. Najednou se zvedla mlha a nalevo vidíme strž a v ní vodu. Sestupujem, spíš popadáváme, do ní a podél vody jdem dál. Různě se škrábeme dolů, až na loučku. Jsou tu krásné kytky, teče spousta vody, zakopáváme o koňské koblížky. Koničci se pasou opodál. Kdesi pod námi, jsou jezera. Ty dobří  Češi, co jsme v poledne potkali, popisovali krajinu s jezery za děsně moc krásnou, prej jako ve Vinetouovi. Škoda, tuhle krásu  s cinkajícíma ovečkama nespatříme. Zalézáme spát. Začíná pršet.

následující den