Deník Paring (Parang, Parâng) - 6.
6.den - 28.srpna 2005
Celou noc leje. Mnohokrát za noc mám pocit, že se stan pod tou spoustou vody musí protrhnout. Prý byla i bouřka. Snad nás nevyplaví potok. Nevyplavil. Ale naše louka se změnila v jeden ohromný močál. Vstáváme až v 10, sice už neprší, ale je hustá mlha. Dáváme si druhou snídani, první byla už ve spacáčku. (koloval chleba a sucharovej chleba). Rozhlížím se po tábořišti, vlastně spíš po jezeře, po kterém plují stany. Zbyňa má roh stanu utopený ve velké louži. Ale zatím do stanů neteče. Snídáme, obědváme... Třeba se mlha vytratí. Po dvanácté je už trochu víc vidět na cestu. Balíme a začínáme se škrábat z údolí na kopec. Na stráni se zas pasou koně. Celé stádo se na nás přišlo po setmění podívat. Zíraly na nás a najednou se otočily a zmizly (vlastně ne tak najednou, my jsme jim trošku pomohli zmizet). Konečně jsme nad údolím. Našlo se i pár džentlmenů, kteří se vrátili a vynesli aspoň kousek cesty batohy holkám. Taky jsem džentlmen, ale všichni byli na kopci dřív než já.
Už zase sledujem červené značky na kamenech v trávě. Obcházím menší horu, míjíme vrchol a sestupujem do sedla. V mlze daleko před námi se objevuje civilizace – silnice. K ní musíme přes kopec, stojí na něm kříž, vzpomínka na človíčka, který tu zahynul. Seskakujem dolů, k silnici. No, překvapení. Tak tady asi žádné auto opravdu nestopnem. Na silnici jsme narazili v sedle. Nalevo je asi nějaká salaš, několik chlapů, koně, spousta ovcí a teče tam nějaký potok. My jdem doprava, červená zkracuje silniční serpentinu. Sedáme, jíme. Debatujem o množství chleba. Někteří si myslí, že musíme něco koupit, já si klidně namažu paštiku na lovečák, chleba pro mě bejt nemusí. Než zas začnem pochodovat, silnice ožije. K nám od sedla jede Aro. U nás se zastaví, řidič něco žvatlá, nerozumíme, krčíme rameny, tak jede dál. Umět rumunsky, asi by se dal domluvit odvoz batohů, po silnici totiž nějaký ten čas půjdem.
Silnice obchází vrchol hory, vidíme v mlze za námi Paring, už tam asi zas prší. Chvíli vede cesta docela dost dolů, pak už klesání není tak prudké. Našel jsem cedulku z trabanta. Hezkej suvenýr. Docházíme na křižovatku, nalevo odbočuje cesta, aby se za zatáčkou zas napojila. Ale vede z ní další odbočka, na Capatini. Zítra tam půjdem. Před chvílí jsme viděli před sebou vesnici, podle mapy Ranca, tak se tam jdem mrknout. Sestoupíme teda dost dolů, ale ne zas tak moc a bejt po tejdnu v civilizaci, no snad se nás tam neleknou.
Docházíme před vesnici. Stojí tu pod horou ... velký kříž a pod ním je studánka. Nabíráme síly na sestup. Silnice se klikatí do vesnice, my jdem rovnou za nosem z kopce. Před rokem tu ještě možná nestály žádné domy. Teď tu panuje čilý stavební ruch, vznikají chaty milionářů, hotely a penziony. Podle mapy tu má být tak pět chalup a Cabana. Ale to je asi ještě o nějaký ten kus cesty dál. Nahlížíme do prvního hotelu. Ceny v restauraci nejsou hrozné, o něco menší než u nás. Apartmá stojí dvanáct stovek. Po dumání jdem dál. Projdem lesem a objeví se pension a restaurace Tara. Pokusíme se koupit chleba. Nějak anglicky neuměj a skoro už odcházíme, když na nás servírka mává chlebem. Nakupujem jich pět, jsou to spíš veky. Cestou nás láká bača, asi na mlíko. Cesta obchází kopec. Sondujem, co je na jeho vrcholu. Je tam hezky, půjde tu spát. Po debatě se vracíme do Tary na jídlo. Restaurace docela luxus, naštěstí nás pustili do salónku s masivními dřevěnými stoly a lavicemi, kožešinami na zdech. Je tu hezky. Jídelák jen rumunsky, ale servírka se snaží o překlad. No, dře to. Nakonec dostáváme mobil a domlouváme to přes něj. Tož, jídlo nebylo špatné, pivečko dobré, ale kdyby za stejnou cenu toho bylo dvojnásob, nezlobil bych se. Ale jinak to drahý nebylo.
Pomalu se balíme, chvíli cupitáme po cestě a pak po tmě při troše baterky se škrábem do kopce. Shazujem vše na zem, koukáme po obloze a uléháme pod širák. Nad Paringem se honí všichni čerti, asi tam pěkně leje a bouří. Naštěstí nad námi je skoro modrá obloha. Pokojně spíme až do rána, jen nějaký ten kůň se na nás asi zas v noci přišel podívat. A nebylo to první zvíře. Už od prvním domků se k nám připojil Alík. Stále vesele kroutil ocasem a byl moc zvědavý, na naše batohy a na pytle s odpadkama. Málem je i začal žrát.
Turistický deník Paring (Parang, Parâng) a Capatinii (Capatanii, Căpătânii) 2005