Deník Paring (Parang, Parâng) - 3.

3.den - 25.srpna 2005 

předchozí den

„Jó, Botožrout, to je prevít. Ten vám sežral tkaničky.“

Botožrout

Po půlnoci slyšíme venku divné zvuky. Přidává se do toho liják. No, ať si ten medvěd venku v dešti blbe, dokud nešáhne na můj stan, ven nevylezu. Někdo venku svítí baterkou (Zbyňa), nekřičí, medvěda zaplašil, nebo jej sežral... Ráno se Pepa zlobí, proč jsme mu ze stanu vzali botu. Zbyňa povídá, že ne, že mu ji tam v noci dával. Ale jen jednu. Druhá chybí. Hledám ji v kosodřevině, ne a ne ji najít. Už to vzdávám, když jsem ba ni narazil. Pepa kouká divně. V botách nejsou tkaničky. Měl by být rád, že má v čem jít a on si ještě stěžuje. Tak jsem u dal svůj provázek, má jej v botách asi doposudJ Od týhle noci si nebudu nechávat boty v předsíňce, ale přímo ve stanu. Ten smrad nějak v noci vydržím, hlavně když budu mít v čem jít. A taky nenechávat venku odpadky!!!

Všude voda

Rozděláváme oheň, jako nejlepší způsob se ukázalo, dát  nad plynový vařič dřevo a čekat, až chytne. Pomalu bude jedenáct a my už konečně vyrážíme na cestu. Škrábeme se na hlavní hřeben, přibývá mlhy, až na hlavním hřebeni jí je tolik, že z ní prší. Natahujem pláštěnky na sebe i bágly. Jdem k vrcholu Cirja. Jsou tu zatím dobré značky. Procházíme sedlem, takovou soutěskou, skály nalevo i napravo. Kdosi tu započal stavbu kamenného srubu, ale došli mu nějak síly. Cirju jsme zdolali v mlze, spíš po intuici než po značkách. Cesta se drží trošinku napravo od vrcholku hřebene. Stále lije, vůbec nás to nebaví. Přicházíme do docela velkého sedla, před námi se trčí skály, trocha sněhu a dál kopec. Kašlem na další cestu a vydáváme se po bočním hřebeni (na levé straně hřebene) do údolí. Značky tu nejsou, ale v mapě je jakási čára. Tak ňák určujem směr a jdem. Jdem níž a níž. Náhle se rozestoupila mlha. Pod námi je krásné údolí, klikatí se v něm potůček a mrkají na nás jezírka. U jednoho snad stojí stan, možná dva. Vlastně těch jezer je spousta, jsou rozeseta všude, terasovitě. Táboříme na loučce u jednoho z potůčků, kousek od jezera. Potřebujem oheň, kosodřevina je asi 50 metrů od nás na skalách. Lámeme ji, shazujem dolů, donášínme do tábora. Zakopnul jsem a všecko je v potoce. Teda dřevo, já naštěstí ne. Ale v botách mám stejně mokro, propoceno. Ty ponožky za tři pětky balení od Skrblíka pro celou rodinu asi fakt moiru nenahradíJ Počasí už je lepší, neprší a nad částí hřebene je místy modrá obloha.

Táboření

U jezera jsou tři Rumuni ve dvou stanech. Klucy a holka, nebo holki a kluk? Prej z Bukurešti a podle dva dny stejný předpovědi bude hezky. No, na internetu jsem před odjezdem četl lijáky až do konce srpna, tak uvidíme. Jirka a Pavel se koupou. Škoda, že se tak bojím vody. Ten pocit, když se z ní vyleze je báječnej, ale vlízt do ní, to fakt báječný není. Z hlavního hřebene druhou cestou přichází skupinka děcek, takovejch asi jako my. Zjišťuju kudy vede nevede cesta, prej tak tři hodinky nahoru a poslední kousek je drsnej. No, uvidíme! Skupinka mizí dole v údolí. Prej moc spěchaj. Ale měli stejně hloupou mapu jak my, jen byla asi z obchodu a ne internetu. Sušíme kolem ohně boty, trochu je připalujem, udíme oblečení. Jinak oheň rozdělávat svíčkou, benzinek a tak, to je blbost. Není nad dřevo na plynovym vařiči. Koukáme do plamenů, šumí voda, zpíváme večerku, svítí hvězdičky. Bude zítra hezky?