Deník Capatinii Capatanii Căpătânii 2.
9.den - 31.srpna
Vstáváme už v sedm, do osmi se přemísťujem na jídelní louku. Byl to zbytečnej spěch, krávy nepřišly. Balení zabralo moc času, na cestu zas vyrážíme jako obvykle pozdě. Jde se dobře, zjišťovali jsme, komu zbývá lepší slivovice. Vyběhnem zelený kopeček a dumáme, kde jsme. Asi jsme sešli z hlavního hřebene, do údolí na sever to asi už nemá cenu chodit, sejem tedy na jih. Jdem podle gpsky, rovnou za nosem k nějaké vesnici. Cesta vede smrekovým lesem, pasou se v něm krávy. Jirka našel první hřib. Pravej, sláva, sláva. Cesta už je spíš jen pěšina a hřibů tu je nějak moc. Už ani nemáme, kam je dávat. Vylezem na silničku u malý přehrady a ňákýho domku. Asi v něm bydlí hráznej, co se k nám šine. Vyzvídá odkud kam jem. Do Vaideeni, nejbližší vísky to má bejt 20 kilometrů. Loudí o cigaretu, máme zásobu, tak dostává celou krabičku a má radost.
Cesta kopíruje říčku, která se klikatí údolím. Povodně tu asi byli dost hustý, za nich bychom tu neprošli. Často cesta chybí, je tu jen bagrem shrnuté kamení z řeky. Zlákal nás jeden jez. Voda byla děsně studená, fakt sem tam lez hodně dlouho, ale vlezl. Po nějaké době chůze nám zastavuje Aro s vozejkem. Můžem se svízt. Bágly v autě, my na vozejku. Má ňáký divný kolo, asi se mu touhle jízdou pěkně zničí. Vozejk nemá blatníky a takový ty blbůstky, takže před vesnici vypadáme jak bláťáci. Ale lepší, než to jít pěšky.
Procházíme vesnicí. Je nekonečná, horní část jsou jen chatrče, dost toho vzala voda. Sem tam stojí přepychová vilka. Snažíme se koupit vajíčka na smažák. Buď nemaj, nebo nechtěj dát. Stále ukazujou dál, dolů do vesnice. Najednou je na cestě asfalt. Konečně se nám podařilo koupit vajíčka od baniček a dědečků, co seděli před svým domkem u cesty na lavičce. Nabízeli nám svou zahradu na přespání, odmítli jsme, páč nás bylo dost. Ale měli jsme to vzít. Za chvíli jsme došli k obchodu, bylo před osmou večer a ještě otevřeno. Trocha nákupu a jde se dál. Na křižovatce jdem doprava, do kopečka. Za vesnicí jsou samé oplocené zahrady a sady. Nakonec do jednoho vlezem a spíme pod širákem. Snažíme se krčit, vždycky jak jede po silnici auto. Jezdí jich až nějak moc. Ale není to tu zas tak špatný, kdybychom šli na křižovatce rovně, asi bychom nic lepšího nenašli, vesnice je dost dlouhá a táhne se skoro až do další. Usínáme a pořád na nás štěká od silnice děsně otravnej pes.
Turistický deník Paring (Parang, Parâng) a Capatinii (Capatanii, Căpătânii) 2005