Deník Capatinii Capatanii Căpătânii 3 

10.den - 1.září 

předchozí den

Stopující autobus

Puňta, tak jme tomu psu začli říkat naklonec spal takřka celou noc Pavlovi u nohou. Ráno ho s Maruškou trošku proháníme po louce. Jezdí čím dál více aut, vstáváme. Měli bychom rychle zmizet, ale s naším balením to půjde těžce. Konečně pochodujem zpět po silnici do vesnice. Proti nám jede autobus. U studnzy vidíme domorodce a ptáme se, jestli je voda pitná. Je. Ponoříme kýbl do studny, vytáhnem, dírkou u dna vytéká voda přímo do našich petek. Jdem dál po silnici. Vrací se autobus a předjíždí nás. Staví a čeká a čeká. Tak nastupujem a vezem se do Horazu. Jsme jediní cestující s platnou jízdenkou. Ostatní cestující strkaj peníze řidičoj skoro do kapes. Bus staví skoro na každym rohu. Vesničani lezou dovnitř, taky ven. Stavíme. Zase. Babka dává řidičoj svačinu a jede se dál. V Horazu mají dva busáky. Kdybychom nevystoupili, bus by nás zavezl až do Rm.Valcei. Jenže už je v tahu. Na druhém busáku nalézáme přistavený poměrně luxusní bus. Je sice z roku razdva, ale proti předešlé herce to je mnohem lepší. Stále jsme ještě nesnídali. V Rm. Valcei vtrhnem do prvního obchodu a luxujem v rámci peněženek regály s jídlem. Ceny jsou podobné těm našim, víno je ale levnější, rohlíky nemaj. Tak koušu chleba. Po snídani posíláme Pepu a Janču najít nádraží a spoj do Calimanesti. Čekáme na ně na zahrádce restaurace. Všici popíjejí kávičku, kapučíno, jen já si dal točené pivečko. Nic horšího jsem ještě v životě neměl. Taková zrzavá voda bez chuti. No, ale možná lepší než velké kafe; takovej děsně prťavej hrníček (malý kafe bylo v náprstku). S placením je potíž. Babka to chce naráz, prej nemá drobný. My taky ne:-) Při odchodu přichází Janča s Pepou; babka má dobrej zmatek v tom, kolik nás sedělo u stolu a kolik nás platilo. Vlak nám samozřejmě ujel, do dalšího fůra času. Zkoušíme jednat s taxikářema, nejsou drazí, nevím, proč s nima nejedem.

Setkání s medvědem

Pochodujem městem k nádraží. Co dál? Rozchod. Vracím se se Zbyňou na zahrádku jakési hospůdky. Mají tu na rožni místní specialitku, mici. Takové něco jako čevabčiči. Jedno za lei. Kdybych se chtěl pořádně najíst, nechám tu asi majlat, jak jsou ty kousky malé. A k tomu konečně pořádné pivečko. Ursus, čili medvěd. Prý to je taková rumunská Plzeň. Nebylo špatné, škoda, že nebylo točené. Ale i tak bylo dobré. Přes záchod se vydáváme hledat nádraží. Za mostem doprava a pak zas doleva a kam že dál? No jdem blbě, nějaká paní nás směruje. Dohání nás většina tlupy. Před nádražím se scukáváme a čekáme na Pepu. Kupujem lístek do Calimanesti (zastávka Halta Pausa, asi 2,5 Lei). Užíváme si sezení a svačíme. Vyskakujem z vláčku. Kam teď. Půjdem po silnici. Jdem, proti nám auto za autem, kamion za kamionem. Ke klášteru Cozia to má být jen půl kilometru a už jdem dvacet minut. Zkoumáme mapu. Kdosi v terénu postavil přehradu na řece a posunul silnici na druhej břeh. Takže realita je jiná, než co říká mapa. Měli jsme u zastávky přejít most a jít po druhé straně. Vracet se nebudem, dojdem k dalšímu mostu a vrátíme se po druhém břehu. Za mostem to už je jen kilometr ke klášteru.

Svatý obrázek jako odsmraďovač do auta

Konečně sedíme kolem stolečku v klášterní zahradě. Maruška se snaží zjistit, kolik je vlezné a kdy zavíraj. To je doba. Tak zavíraj až večer, takže pohoda. Vstup do muzea je zadáčo, do kostela 60 bání. Času dost, svačíme. Přichází cikánka ověšená děckama a škemrá o prachy pro špinavé děcko v náručí. Dáváme jí chleba a asi něco k němu, doufám, že to nebyla ta nafouklá paštika. Přesouváme se před muzeum a schazujem batohy na lavičku. Muzeum mě zklamalo. Je to pár místností kláštera s několika vitrínama, popisky u všeho jsou jen rumunsky. Studium anglickýho manuálu nechávám na doma. Takže vlastně na nikdy, protože pochybuji, že jej někdy doma objevím. U vchodu do muzea je stánek se suvenýrama. Rumuni nejčastěji kupujou pohledy a růžence. Mě zaujal svatý obrázek jako voňavka do auta (takový ten smradlavý karton, co si někdo věší na zpětný zrcátko a má na něm třeba ženskou na motorce). Tohle koupit a dovýzt domů, tak mě asi vyděděj. Škoda, že mnich neuměl anglicky, hned bych se zeptal, jestli Marie voní po citrónech nebo jarní louce:-) Všici z tlupy zkupujou pohledy, lepí na ně známky, kterýma se už zásobili ve městě, a píšou romány do Čech. Není to drahý, jen těžko říci, jestli to dojde. Podléhám a něco taky kupuju. Třeba to pošlu až z Čech, třeba to cestou rozžvejkám.

Jinak klášter vypadá z venku hezky, ale jinak to je děsnej kýč. Do kostela se vstupný nakonec neplatí, ale u vchodu prodávaj takový dlouhý tenký svíčky, ty si můžete zapálit v jedný místnůstce. V korýtku s vodou je tu spousta rozsvícených svíček. Místnůstka je malá, blbě větraná, takže tu je dost vedro; taková ponurá nálada. Rozhodně to nijak nepřipomíná oltář panny Marie v polských kostelech, kde se také rozsvěcují svíčky jako přímluva k panně Marii. Taky tu maj turecký záchody, nevim jak po mnichy, ale pro turisty ano. A ještě tu je kašna s pitnou vodou. A když do kašny hodíte nějakej ten peníz, nejlíp papírovej, aby dlouho plaval na hladině, je voda léčivá.

Odcházíme pomalu na vlak. U silnice stojí asi linkovej bus, ale všecko z něj vylézá ven. Podařilo se nám zjistit, že se porouchal a za chvíli přijede jinej. Nakonec se do něj vlezem a jedem do Sibiu (kdybychom nebyli blbý, tak až do Simerie). Cestou je Marušce blbě, ale ne zas tak, aby musela ven, jako ten pán, co seděl vedle Janči. Jinak dost podřimujem.    

Taxík levnější než vlak

Sibiu. Konečně. Skáčeme z busu, vytahujem bágly a vesele kráčíme na nádraží. Mrzne nám úsměv na rtech, je sice osm večer, ale poslední vlak do Simerie nám před nosem ujel. Další jede asi až po druhé v noci. Jirka s Pavlem smlouvají s taxikářema. Z pěti set to usmlouvají na čtyři sta leí. Drahé, odmítáme. Taxikáři se nevzdávají a po chvíli přicházej s nabídkou mikrobusu. Nejdřív za pět set, pak jen za tři sta. A my hlupáci odmítáme.

Jdem najít někde internet, třeba objevíme nějaký spoj. Non-stop kavárna je kousíček od nádraží. Bohužel jsme ji přešli a táhnem se městem. Staví tu z cihel nový kostel. Mladá slečna nás doprovází zpět až před netcafé. Pavel jde zpět na busák studovat jízdní řády, Zbyňa s Jirkou studují net. Před kavárnou jsou malí hajzlíci s vodní pistolkou a očividně je baví nás provokovat. Bohužel vedle nich stojí rambo a cucá se s ňákou (svojí) lehkou děvou, chvíli ji strká ruce kamsi do, nechtějte to vědět. Když mi došla trpělivost a opatrně jsem upozornil dětičky, že nám to vadí, rambo začal machrovat... Naštěstí se brzy vyvalil Jirka se Zbyňou. Podle času, co tam strávili, museli hledat spojení na mars. Ze Simerie nám jede rychlík ve 23 a pak druhej den v 15. Jenže do ní, se večer bez taxi už nedostanem. Z posledního busu jsme vystoupili, škoda. Vracíme se na nádraží, zjistit cenu vlaku. Babka byla fakt děsně ochotná, cenu, kterou nám napsala, asi spletla, tolik to přece nemůže stát (bohužel stojí). Co teď. Přeci nezalehnem tak brzy. Razíme do hospůdky.

Specialitu? Příště už raději ne!

Hospůdka je vevnitř trošku (víc) zakouřená, tak sedáme venku. Jedna hezká servírka umí anglicky. Bohužel menu je v rumunštině. Nakonec nám jej přeloží. Objednáváme řízek s hranolkama a taky místní specialitu. Maj bezmasou a masovou. Proč jsem si nedal ten řízek. Má nemasová specialita je docela dobrej kašovitej tvaroh a ... kaše. Odhaduji to na nastrouhané a rozmačkané syrové brambory. Aspoň sem si to měl dál s tím párkem. Ale za třicet korun, no, snad ještě nějaké jídlo najdu v batohu. Před půlnocí musí servírka domů. Chce zaplatit, jak jinak než dohromady. Nějak se na to složíme, zpětně počítáme a počítáme a cena je trošku vyšší než v jídeláku. Nějak nesedí to pivo. Ne že nám je po něm blbě, byl to Medvěd, takže dobrůtka, ale nesedí ta cena. Servírka už je v tahu, tak vytáhnem Huberta (meloun) a hodujem. Přitom zakládáme záchodový fond, za použití chtěj 5 bání. Pomalu vstáváme, obcházíme taxikáře a jdem na vlakáč.  

Jak nám bezďák záviděl

Po návratu z hospůdky jsme obhlédli nádraží. V hale stále ještě byli stařeny a bezzubými ústy se na nás tlemily. Bylo tu docela živo, kupodivu i relativně teplo. V rohu se válel chlap v holínkách a spal. Vyšli jsme na perón, ovanul nás čerstvý vzduch. Nalevo končil perón kdesi v nádražáckém haraburdí. Napravo byl temný podchod, svítící stánek s občerstvením a za rohem zamřížovaná policejní stanice a druhý vstup do podchodu. Shodili jsme s lehkostí rance na zem, vytáhli karimatky a spacáky. Naše ležení se rozkládalo podél zdi podchodu, z jedné strany nás hlídala bílá Dacie, od kolejí jsme si museli hlídat sami. Na mě připadla hlídka asi od půl páté. Přemohla mě lenost a než bych vytahoval spacák, ulehl jsem jen na karimatku. Sem tam se ohlásil větřík a nebylo jednoduché usnout. Podařilo se a zdál se mi krásný sen, když přišel čas hlídky. První mé kroky vedly za nedalekou zídku, už to tu bylo trochu cítit, asi to je hojně navštěvované místo. Povídáním s Míšou (ta toho v noci opravdu moc nenaspala) uběhla první půlhodina. Během ní přišel muž ve středních letech s velkým kufrem, opřel se o stoleček před bistrem, popíjel vodu, kouřil, snažil se usnout. Párkrát se objevil bezďák a mlsně koukal na naše spacáky. Ani kdyby sebevíc prosil, nepustil bych ho lehnout. Pohled na jeho nohy v gumákách a následná představa smradu, byla naprosto odpuzující. Hoďka a půl uběhla děsně rychle. Už se rozednívalo a na kolejích stály první vlakové soupravy. Krásné, nové, tou tak jet. Protáhl jsem si o něco hlídku. Po chvíli se probudila Maruška. Ona je vždycky první vzhůru a převzala hlídku. Už jsem toho ale moc nenaspal. Ty krásné nové soupravy pořád děsně pípaly při každém otvírání a zavírání dveří. Před šestou se přihnalo postupně několik rozhrkaných osobáků a vydalo ze sebe davy lidí. Mnozí spěchali do práce, jiní byli ověšeni velkými taškami a mířili na trh. Tu a tam se někdo zastavil a zíral na nás jak na přízraky. Světla přibývalo a my se probouzeli. 

následující den