Deník Capatinii Capatanii Căpătânii 4.

 


11.den - 2.září 

předchozí den

Ráno před policií

Probudili jsme se tak, jak jsme usnuli. Takřka před vchodem do místní policejní služebny. V noci kolem nás párkrát prošli, ale neřekli ani slovo. Spíš nádražáci z nás měli legraci. Ukazovali si na nás a očividně se bavili. Z odjezdové tabule jsem pochopil, že vyhlédnutý vlak do Simerie nejede. Jel kamsi do Mediasu. U jedné kasy uměl mužíček trochu anglicky, a tak jsme se dověděli, že Medias leží na hlavní trati a rychlík domů přes něj pojede. Jízdenku nám prodali jen do Mediasu (Sibiu – Medias  do 5 Lei). Osobáček kodrcal, cesta se táhla. Vedla nás seděla cikánská rodina. Vypadala mnohém lépe než mi, rozhodně nesmrděla kouřem. V Mediasu začlo vyjednávání. Na hlavní trati asi umí pokladní aspoň trošku anglicky, takže se dalo domluvit. Průšvih byla cena jízdenky. Nejprve jsme si museli koupit místenku, na rychlík až do Budapešti stála 11 Lei. To jsme ještě měli, měli jsme i na lístek na úsek Medias – Simeria (8,9 Lei), průšvih přišel hned potom. Rychlíkový příplatek k jízdence do Simerie. Kde vzít 13 Lei bylo pro mnohé záhadou. Vyběhl jsem ven a snažil se s taxikářem domluvit výměnu peněz. Poslal mě do banky. Dlouhá fronta a odjezd vlaku za půlhodinu mě značně znejistěly. Ale vše dopadlo dobře, za pár chechtáků jsme si ještě mohli koupit jeden chleba a láhev minerálky. Pro deset lidí docela slušná zásoba na dlouhou cestu vlakemJ

Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem

Náš rychlík jel až do Brna, respektive Prahy. Jenže moderní informační systém ve výdejně jízdenek (telefonát kamsi na centrálu a ruční psaní a razítkování jízdenek) nám zajistil místenku jen do Budapešti a to ještě ve třech kupéčkách. Se mnou, Pavlínkou, Míšou a Pepou ještě seděla Babička. Měla rumunský pas, plynule mluvila rumunsky, maďarsky, anglicky a kdovíjakou další řečou. Jela do Budapešti za známými. Její muž byl za války pilot, takže měla vlak po Rumunsku zadarmo, kupovala jen jízdenku z hranic do Budapešti (30 euro). Sem tam něco prohodila, jen radu, že záchody v dalším voze na delším konci  našeho vagónu jsou mnohem čistější (první třída), si nemusela tak dlouho nechávat pro sebe. Jinak kvalita záchodů v rychlíkách byla poměrně dobrá, objevoval se toaleťák i ručníky. O osobáku bych raději nemluvil.

Domů!

Hranice, stojíme skoro hodinu při výjezdu z Rumunska (Curtici). Jelikož posouváme hodinky zpět o hodinu dozadu, tolik to nevadí. Ujedem pár metrů  a stojíme zase celou věčnost. Tentokrát nás kontrolují Maďaři. Do Budapešti dojíždíme asi s hodinovým zpožděním. Vylézáme z vlaku. Naštěstí se už nekoná žádný úprk přes koleje n jiné nástupiště. Jen musíme počkat, až odpojí pár vagónků a pár jich zas připojí. Nakonec lezem do jednoho z mála zbylých rumunských. Kupodivu mají Rumuni stará kupéčka lepší než naše dráhy. Zabíráme dvě sousední a v jednom se chvíli bobuje. Vlak se rozjíždí, víno! Kdo má ještě v batohu rumunské víno? Koštujeme, pojídáme zbylé rozinky a rumunské šušenky. Občas se objeví i nějaká ta čokoláda. Vlak se kolíbá a my pomalu usínáme. Párkrát nás vzbudí průvodčí (maďarskej má uniformu vypadající jako z roku razdva, ale sekne mu), taky nějakej ten hraničář. Před druhou jsme v Brně. Venku je tma, nikomu se z vlaku nechce. Loučíme se se Zbyňou a Jirkou, s Jančou a Míšou. Dohadujem se s průvodčím, jestli nám prodá jízdenku ve vlaku. Prý jo. Těsně než vystupuje Pepa v Brodě, průvodčí se vrátí a tiskne jízdenku. Naštěstí ne z Brna, ale kdesi dál, takže neplatíme přirážku. I tak to je solidní cena, vždyť jedem do Pardubic přes Kolín. Před Hradcem vychází slunko a my jej pozorujem přes špinavá skla. V Hradci se už každý vydává svou cestou. Před devátou jsem v postýlce a spinkám až do oběda. Otvírám batoh a ... děsnej smrad:-)