Deník Paring (Parang, Parâng) - 2.
2.den - 24.srpna 2006
„Kdo neskáče není Čech, hop, hop;
Kdo neštěká není pes, haf, haf.“
Je ráno, je čas na snídani. Shazujem bágly na perón a lovíme, co nám maminky dobrého strčily do batůžků. Jakmile se objevila bábovka, a že byla dobrá, přihnalo a přikulhalo se hejno pejsánku a začali domlouvat směnný obchod. Za trochu jídla a podrbání nabízeli opravdu velké množství blech. Nedali jsme se. Konečně odjížděl náš osobáček. Jel velmi, ale velmi pomalu, zato po dvoukolejné trati. Po dvou hodinách kodrcání, kolem desáté přistáváme v Petrošani. Chvilku okukujem nádraží, vydáváme se přes nadchod do města. Přicházíme na jakési náměstíčko. Přímo proti nám je asi banka se směnárnou. Omyl, není. Ta je v uličce napravo. Zjišťujem kurz a debatujem před směnárnou, kolik vyměnit.
Do naší debaty se zapojuje i směnárník. Postupně tak ví vše, co potřebuje. Netrvá to dlouho a přichází jeho kamarád a hned nám nabízí svůj mikrobus. Souhlasíme, co nám také zbývá, že J Z prohlídky města tak bohužel nic není, jen Pepa stačil zaběhnout do lékárny a pořídit si nějaké to papání pro bacily. Mikrobus kličkuje silnici mezi dírami. Jsme u dolní stanice lanovky, taxikář by nás rád dovezl až k nějaké chatě (Cabana Rusu), ale od ní bychom museli pěšky. Koukáme na cenu lanovky, je děsně směšná, ale i tak se mezi námi našli hamouni, co by radši pěšky, klidně, ale ať mi nesou batoh. Lanovka je dvousedačka, akorát pro člověka a bágl.
Nevím proč, ale jedu až jako poslední. Pevně držím batoh, opravdu bych nerad, aby skončil kdesi v křoví a borůvkáři se radovali z neobvyklého úlovku. Taky by bágl mohl spadnout na tu kočku, co seděla u sloupu a číhala na myš. Ale kdyby spadl ve správný okamžik a zasáhl myš, kočka by měla ušetřenou práci. Před vrcholem stojí jakási hotelová vila, zeje asi prázdnotou. Její čas je asi v zimě. Kousek od ní je mezistanice lanovky. Teď tu chlapíci dávaj prkna a v zimě tu vesele budou mrznout lyžaři. Konečně nahoře, sesedám, batoh chytá Pavel. Rozhlížíme se do kraje. Pod námi chata a vysílač Cabana Rusu, za ním v údolí a mracích město Petrošani. No jít to až z nádraží sem pěšky, umřu zaživa s batohem na zádech.
Od lanovky jdem pomalu vzhůru. Stojí tu pár chalup, ta největší je turistická chata, pravděpodobně s možností jídla, nějak ji míjíme, i když jsme si jasně řekli, že tu chcem koupit pohledy a tak... Pohledy u lanovky byly hrozné, ale byly. Teď už žádné nebudou. Škoda. Nalevo u lesa se pasou sametoví koníčci. Kousek od nich, u poslední chalupy a hadice s vodou sedáme a obědváme. Obědváme stále. Nad námi si hraje vrchol Paringul Mic s mlhou na schovávanou. Mlha se rozhodla hrát i s náma a přišla nás okouknout i s drobným deštěm. Chvíli se jí schováváme a snad jsme i na nějaký čas vyhráli. Pomalu jdem vzhůru. Podle Pepi jsou nalevo od nás ve stráni dalekohledy. Asi myslí takové ty za pětikorunu pár minut. No jsou to zbytky lyžařskýho vleku, vedl asi až pod vrchol. Cesta nás dovedla k mapě. Údajně to je jediná mapa v Paringu. (jinou jsme neviděli). Je to spíš jen pár čar spojujících vrcholy. Jsou zde i udané časy cesty. Blbnem, děláme fotky, čučíme do kraje.
Dosáhli jsme Paringul Mic ( xxx mnm), náš první vrchol. Stojí tu vysoká trojnožka a za sbouraným plotem asi bývala meteorologická stanice. Před námi se táhne zelený hřeben Paringu. Vidíme jen kousek, zbytek halí mlha. Ale i tak to stojí zato, nádherný pohled. I když bych teda nepohrdnul pohledem dál. Někde v mlze přechází zelený koberec trávy v drsnou skalnatou zem. Užíváme hor, poskakujeme s batohy po travičče a v sedle pod kopečkem odpočíváme. Ty batohy sou fakt děsně těžký. Za námi krásnej pohled na zelený hřeben, před námi tráva ustupuje kamení. Skáčeme z kamene na kámen až na křižovatku k jezeru ....... Je to tady docela dobře značený, ukazatele ukazují snad i správným směrem, nechybí časový údaj. Dále po hřebeni nepůjdem, stejnak je to v mlze. Naše kroky vedou k jezeru. Protrhanou mlhou je z údolí slyšet cinkání oveček. Nějak se nám přestává cesta líbit. Je to stále níž a níž. Zítra to všecko půjdem zas nahoru. Tábor stavíme na louce nad potokem. Pepa nás zachraňuje, omyje se jen v potoce, zbytek jde k jezeru. Je tu krásně, ale těžko bychom sem postavili šest stanů.
Nechápu to, ale Jirka vlezl do vody raz dva. Pak Pavel, Zbyňa, to už jsem poslední kluk na suchu? Ach jo, huu, to je šok. Ale když se vyleze ven, je to nádhernej pocit. Zpět nás část jde přes hřebínek, jsou u i sem tam značky. Hledáme pastýřský útulek, je v něm stará podkova, trocha cibule, nepořádek. V táboře vaříme naši první večeři. Chutná, no jako večeře z ešusu.
Turistický deník Paring (Parang, Parâng) a Capatinii (Capatanii, Căpătânii) 2005