Na neděli 13. května byla naplánována soutěž na legendárním cvičáku HafBo, jakási obdoba slavného závodu před rokem. Stejně jako před rokem, vyjeli jsme na tyto závody z chatičky. Den před tím jsme na chatičce sledovali, jak je všechno pěkně zalité, nevěda, že až do konce srpna prakticky naposledy. Nafotili jsme u budky brhlíky, vykoukly všechny brambory a večer jsme u taboráku plánovali návštěvu strejdy Zdeňka v nemocnici. Na dětství se přeci nedá jen tak zapomenout. Druhý den byl zase dost teplý, ale před závody na HafBu nás to neodradilo. A je dobře, že nás to neodradilo. Tentokráte byla účast pejsků možná nižší, zato byla vysoká účast cotonů. Kromě Nokinky přišla Naďa s Deisinou a Lída se štěňákem s nakroucenými kníry, fenkou Pipušou. Maxík s Buníkem zůstali doma. Celkem se běžely tři trasy, tak si je několika fotografiemi připomeneme. Nokinka opět běžela profesionálně a jelikož tu nebyla houpačka, doběhla celkově ve své kategorii první.
Lída s Pipušou pomalu zdolávaly překážku za překážkou s iniciační pomůckou ve formě visícího balónku. Jelikož Buník s Maxíkem zůstali doma, proběhly běhy bez kibicování. Dejsina si pěkně zaběhala na domovském cvičáku, tady přeci s Nokinkou začínaly.
Víc než na parkuru se Pipuša bavila se souvěkovcem, který se na ní přišel podívat. Hráli si velice roztomile a pisateli se podařilo udělat náležitě roztomilé fotky.
Po odběhání nastal úklid plochy a čekání na výsledky. Pisatel si různá čekání zkracoval procházkami po okolí, případně pojídáním třešní. Okolí bylo opravdu pěkné na to, že se jedná o území hlavního města. Při příjezdu vždy zaujala sbírka starých mikrobusů Citroen, známých z francouzských filmů, na chudičkém políčku nad cvičištěm si nadšenci zkoušeli historické zemědělské stroje. Zažili jsme tam historické setí. Okolí bylo plné vegetace, třešně zaujaly na jaře květy i plody. Prostě je to hezké místo a při jedné procházce pisatel dokonce zjistil, že je tam významné rozhraní prvohorních období, zvané Lom na Požárech, jinak též Národní přírodní památka Požáry. Tak, a už se můžeme zase vrátit na cvičiště.
Ze stínu účastníci mohli pozorovat Andreu, jak na kladinu nosí legendární Rákosníčky, papírové tašky a kokardy. Na lavičce ležela aparatura, prostě slavnostní vyhlášení bylo časem na spadnutí. Andrea uměla ceny vymýšlet dost nápaditě. Vlastně už nevíme, jestli ten pytlík s Rákosníčkem, co visí v Ústředních dílnách, není právě z těchto závodů. To už asi nezjistíme. Všichni cotoni si odnesli minimálně kokardu. Mezi fotografiemi však nejsou žádné se stupni vítězů. Asi tam žádné stupně nebyly. Prostě si každý přišel ke kladině. Nevíme ovšem, jaké bylo tehdy pořadí, ale Nokinka byla první. Jednička na kokardě to jasně potvrzuje.
Na závěr samozřejmě přišla řada na společné focení. Některé tváře se v dalších vyprávěních již nebudou vyskytovat. Podívejme se naposledy na Jirku s Dašem či na toho mládence, co byl tady vloni první. Ale s Lídou a Naďou se budeme setkávat i nadále. Ostatně před týdnem proběhla 2. Celostátní Cyriliáda. A s Nikolou a jejím bostonem Cooperem se setkáme už za týden na Ondřejovském agilitění.
Tyto fotografie jsou poslední z tohoto legendárního cvičiště. Ještě se sem podíváme několikrát, jednou se taky během výcviku ve chvilce změní počasí z nepříjemného vedra na příšernou zimu, to si pamatujeme, ale nové fotky tu už žádné nevzniknou. Obtížná doprava nakonec návštěvy v Řeporyjích omezí až zcela ukončí, ale na jiném cvičáku HafBo se ještě na těchto stránkách setkáme.
Po skončení závodů se vyjelo zpět na chatičku. Cestou jsme se stavili v čestlickém Hornbachu. Nokinka tam jezdila na vozíčku a u kasy se chlubila jak je krásná. V následujícím týdnu jsme v OBI zakoupili kompresor a obdrželi zprávu, že strejda Zdeněk, kterého jsme v sobotu plánovali navštívit, zatím zemřel. Ledacos člověk v životě nestihne, ale s tím agility jsme v životě začít začali. A všechno to začalo právě zde.