Blog

Výstup Dachstein 2995m

PRE-DAY

První video zachycující mojí přípravu do rakouských Alp a pokoření hory Dachstein se skupinou horolezců. Bez jakýchkoliv zkušeností se pouštím na výstup po ledovci a ferraty. Zužitkuji všechny přípravy? Poprvé beru velkou 15 kg krosnu a mám smíšené pocity, jestli jsem něco zapomněl nebo nesu cokoliv zbytečně. Dvě odtučňovací kolečka moc s váhou nepohly dolů. Čekají nás dny plné dobrodružství! Hííha 😎

DAY ZERO

Je to malý krok pro člověka, ale velký pokrok pro mě. Když se mě Péťa zeptal, jestli bych jel na ferraty do Alp, tak jsem vůbec neváhal, aniž bych věděl, do čeho jdu a tak to povětšinou dělám vždycky. Někdy je prostě lepší nevědět. Stejně tak byly první cesty do Vesmíru, ale posouvání lidských hranic je právě o tomhle. Nevěděl jsem co jsou ferraty, nikdy nebyl v takové výšce, nikdy nešel po ledovci, nebral tak těžký batoh a nespal na horách. Byl jsem téměř hozený do neznáma, ale v tomhle umím dobře plavat a nejsem typ, který by vycouval. Proto si dobře rozmyslíte, koho vezmete sebou.

Původní plán byl, že se vydáme na vlastní pěst, ale naštěstí Petr narazil na skvělou partu horolezců, ke které jsme se připojili a potkali se v Rakousku. Měl jsem trochu času se připravit na to, co mě čekalo. Jak přežít tam v horách, kde číhá nebezpečí na každém rohu. Fyzička není problém, i když batoh byl opravdu záhul. Spíše jsem studoval teorii, jak se pohybovat po ferratě a co je dobré sbalit si s sebou. Skutečnost se liší, ale i tak se spoustu tipů hodilo, takže mě nic moc nahoře nepřekvapilo, teda skoro.

Teplé oblečení, jídlo na pár dní, dostatek energie pro elektroniku. Jsem připraven, myslel jsme si. Akorát pár dní před odjezdem jsem nemohl téměř chodit a mé nohy zdobily puchýře. Ovšem poslední projížďka na kole a Petrovo běhání nás dalo zpátky do formy. Dá se říci klasika před takovým náročným výstupem.

Po šestihodinové jízdě k rakouskému jezeru Gosausee jsme si dali v restauraci pod horou osvěžujícího radlera. Když jsem viděl, kam půjdeme, tak jsem se ujišťoval, že to bude hračka, i když mi z druhé strany něco našeptávalo, do čeho jsem se to zase uvrtal. Čas neúprosně ubíhal a pokračovali jsme vzhůru, teda vlastně stále rovně kolem jezera. Stoupání přišlo následovně a o to intezivněji, kdy jsme nastoupali nějakých 1300 metrů k winteraumu Adamekhütte ležící kdesi na skále. Bral jsem si jen teplé oblečení, jenže dole bylo horko a nahoře zima. Již v autě jsem se svlékl do trenek, protože jsem neměl kraťasy. Čím výše jsme stoupali, tím víc se začalo ochlazovat a začal jsem si oblékat jednotlivé vrstvy.

Objevil se první sníh, skály a ocelové lana. Přestala to být procházka a začalo peklo, kdy se člověk vaří ve vlastní štávě s pěkným nákladem na zádech. Jenom 3 litry vody, které stejně nestačí a zabírala hodně místa a váhy. Připočtěte jídlo, další oblečení, výstroj, spacák, ešus, elektroniku a máte oněch 15 kilo jako nic. Pak to jsou boty a mokré oblečení, které máte na sobě. K vaší samotné váze přičtěte 20 kg a to se sakra pronesete. Překvapením bylo, že mě ani tolik nebolela ramena a záda, nicméně každé odložení a odpočinek byla velká úleva a takových zastávek jsme absolvovali několik. Kochali jsme se výhledy, krásným počasím a měli jednoduše dobrou náladu.

Vůbec jsme nevěděli, zda bude na chatě místo pro přespání a stany zůstaly v autech. Mimo letní sezonu je otevřená jen jedna místnost, kde se pohodlně vyspí odhadem 10 lidí. Jsou tam k dispozici matrace a deky. K našemu štěstí jsme potkali dvojici čechů na odchodu, kteří podstoupili stejnou cestu na Dachstein a jednoho rakušáka alpinistu, který celou dobu neřekl ani slovo. Byl divnej od začátku do konce a spal jsem bohužel vedle něj. Nachystal si budíček, který samozřejmě všechny vzbudil brzo ráno následujícího dne, protože ho nemohl zaklapnout. Prostě disciplína musí být, jako za války. 😁

Na terase se již sušilo prádlo, chodil jsem opět jen v trenkách a ostatní již připravovali první jídlo, přičemž jsem ještě odpočíval a nabíral poslední síly. Péťa začal chystat hořák, jeden muzejní kousek na tekuté palivo z lihu a benzínu. Nevěřícně začal ohřívat vodu, ale kupodivu to fungovalo. Skromnou večeři jsme si pochutnávali na těstovinách a zasytily nás oba. Nudu jsme zabíjeli seznamováním s Jardou, našim průvodcem a celkově cvičením s lany a záchranou z děr. Odměnou byl nádherný západ a následně všichni do hajan k onomu rakušákovi, který již dřímal a byl z nás očividně na větvi. Tohle byl konec prvního dne a teprve ten nejtěžší výstup byl před námi.

DAY 1

Rakušák byl fuč a budíček našich byl o to příjemnější. S nástupem sedmé hodiny jsme ještě snídali a oblékali sedáky, karabiny, helmy, mačky a zazněly poslední instrukce Jardy před vstupem na zmrzlý ledovec. Tři kilometry stoupání po bílém nic. Rozdělili jsme se na dva týmy 4+3 a vyrazili dobýt náš vrchol. Postup byl zdlouhavý a vyčerpávající. Rakušák již pádil na lyžích dolů a moc mu to popravdě nešlo. Někteří měli problém výšku rozdýchat, nicméně já nepociťoval žádné problémy, i když jsem vlastně nevěděl, jak na mě bude taková výška působit. Vše šlo hladce až k ferratě, kde začalo další peklo.

Zde pomocí lana uchyceného ve skále stoupáte vhůru a dobře si rozmyslíte každý krok. Může se uvolnit kus skály, kamení nebo prostě ztratíte rovnováhu a letíte dolů. Kluci to brali na pohodičku, ale já byl nervozní a rozmýšlel každý další krok. Jarda si všímal, že jsem nesvůj. V některých místěch bylo lano zamrzlé v ledu, tudíž jsem byl úplně bez jištění na pospas svému osudu. Jinde vás dělí pouhé metry od nekonečné propasti dolů. Obavy stranou, je to úžasný pocit vstanout na vrcholu Dachsteinu 2995 m! Krátce jsme se zdrželi a nafotili společné fotky. Někteří odvážlivci vylezli až na vrcholek kříže. Odpočatí a doplnění energií hurá zpátky k chatě. Dolů šlo vše zdánlivě rychleji a čekalo se povětšinou na mě, protože jsem byl opatrný. Jiní šli bez jištění, což trochu rozčilovalo i Jardu. Já se řídím pravidlem bezpečí na prvním místě, obzvláště u takto nových zkušeností. Nejhorší je zbytečné úmrtí kvůli nedbalosti a zbrklosti, což mi trochu vadilo.

Po ledovci, jehož povrch byl roztátý jsme mířili nazpátek. Nešlo se již tak dobře a občas jsme se propadli "po koule", což se stalo právě mě a na chvíli jsem uvízl. Banda obratně vytahovala telefony a začali fotit. Díky děcka! 😆 Dokázal jsem se z toho vyhrabat pomocí cepínu a ne že se to opakovalo krátce na to Matůšovi? 😝

Winteraum zůstal ve stejném stavu jako při našem odchodu, jenom onen rakušák zmizel se vším, co tam ráno nechal. Chata pouze pro nás neměla dlouhého setrvání. Další tříčlenná česká výprava dorazila s plány lézt na zdejší stěnu, kde jsme při našem výstupu pozorovali jednoho šílence. Jak se ukázal, tak i zmizel. Děsívé. Myšlenky se obrátili na oběd a večeři v jednom. Tentokrát jsme udělali ovesnou polévku a vyrobili další zásoby vody z ledovce. Určitě nepoužívejte první vrstvu, která je špinavá. Petr chtěl jít domů, protože jsme neměli žádnou vodu a rozpadli se mu boty. Obě naráz ve stejném místě, to nevymyslíš! Přemluvil jsem ho a nikdo jiný dolů nechtěl jít, takže jsme přečkali další noc. Opět s novými spolubydlícími, západem slunce a úpravou místnosti pro nové členy obytné místnosti. Možná ještě zmíním historku se záchodem... nebo raději ne? Na rakušáky, kteří mají všude čisto jsou služby na winteraumu schovívavější. Nikdo nesplachuje, došel hajzlpapír a někdo rozbil prkénko. Každopádně ten výhled při tom je k nezaplacení! Takový byl náš druhý seznační den v horách.

DAY 2

Úterý mají všichni blázni v česku svátek a my vstáváme do posledního dne, kdy nás čeká sestup dolů a odjezd domů. Dlouho se nezdržujeme, balíme věci, uklízíme a snídáme. Poslední zbytky zásob jsou tatam. Loučíme se s novými kamarády, přejeme hodně štěstí a jdeme dolů s vidinou osvěžujícího radlera a pořádného dlabance - wiener schnitzelu. Zdržela mě rozvázaná mačka, takže jsem šel velkou část cesty sám, protože ostatní nečekají. Pak jsme se opět shledali a chvíli pokračovali společně, jenže mi opět utekli. Trochu jsem to přehnal s oblečením, takže jsem se uprostřed pustiny musel svléci a znovu vše zabalit do krosny.

Zůstal se mnou jen Jarda a pokračovali jsme. Byla to dobrá příležitost si popovídat. Co je to za člověka, který dobrovolně podstupuje tohle riziko? Vlastně je úplně stejný jako já a jako všichni, kteří dělají tyhle aktivity. Nikdo neumí říci proč, ale uvnitř sebe každý důvod moc dobře zná. Jsme konečně dole u prvního jezera, kde krátce spočneme. Unavení se jdou opláchnout a já potkávám nového čtyřnohého kamaráda. Zůstáváme poslední s Vítkem a valíme k restauraci, kde již objednáváme vysněné pití a jídlo. Gratulujeme si a já si stále neuvědomuji, co jsme vlastně dokázali. Jsem šťastný a smutný zároveň, že toto dobrodružství končí. Každopádně něco nového začíná a já už se těším na další výstupy, jednou až na samotný Mount Everest.

„Obtíže hor jsou za námi, nyní nás čekají obtíže rovin.“

Sports-Tracker:

Galerie:

Dachstein

Google Sites

Report abuse