Veronika Borovičková

První syn Vojtěch se narodil v červnu 2017 a dlouho to s ním, nespavcem, bylo peklo na zemi, přesto jsme opět bez jediné pochybnosti zatoužili po dalším miminku.

Těhotenství mi přišlo ještě krásnější, než to předchozí. Bez emočních výkyvů, spokojenost… A i když bylo v rámci rodiny i vztahu co řešit, jako by nás nové příchozí miminko vedlo, vedlo po cestě k něčemu, co zpětně nazývám harmonie. Ano, i první syn tohle zvládá, ale zase jiným způsobem…

Takové něžné vedení muselo patřit holčičce.

Tentokrát jsem si přála u porodu dulu. Někoho, kdo za mnou bude stát jako ztělesnění žen mé rodové linie. A přišla mi informace, že tou osobou musí být moje máma.

Namalovala jsem dokonce i krásně barevnou automatickou kresbu. Působila na mě až nesmírně hojivě, ale pravý význam té kresby jsme rozluštili až později…

Stejně jako Vojta, i mé další miminko se mě snažilo během těhotenství kontaktovat. Verunka. Přijímala jsem její komunikaci, ale často jsem nerozuměla svým myšlenkám na spontánní potrat. Bez zjevného důvodu se moje mysl nacházela v těchto oblastech, a přitom mi zněl v uších hlásek: „Všechno je v pořádku…“

Věděla to.

Můj muž ztratil kontakt s miminkem dříve, než nám došlo, co se stalo. Byla jsem asi v 9. - 10. týdnu těhotenství, když s ní nedokázal už víc komunikovat. A naopak já jsem to dokázala výrazně lépe... Jenže nebyla tady. Necítila jsem ji ve svém těle.

Na počátku 2. trimestru jsem začala již krvácet čirou krví. V té chvíli přišel šok. Šok z toho, že tušení se naplnilo. I když člověk tuší, do poslední chvíle si to často nepřipustí. Ten okamžik se mi vryl velmi hluboko, jako dutá rána do hrudníku.

Bylo to ráno. Shodou okolností jsem asi za hodinu šla zrovna na gynekologii, první prohlídku v těhotenství, kde mi lékař potvrdil to, že miminko nežije. Na zprávě jen potvrdil, že asi od 9. týdne…

Žádanku na kyretáž jsem odmítla. Byla to pro mě až poslední možnost. Vojta se narodil v kruhu rodiny, a totéž hodlám chtít i pro všechny své další děti. A protože nebyl důvod být v porodnici a zdravotně bylo vše v pořádku, sehnala jsem si dostatek informací a našla uklidnění u žen s podobnými příběhy, včetně porodních asistentek.

A tak jsem čekala. S malým synkem i nejskvělejším mužem. Volala jsem mamce: „Tak, už je to tady… to, že máš být u porodu, to stále platí. A teď už obě víme, proč. Je to i Tvoje téma a Ty to víš.“

O pár dní později, to bylo 12. 8. večer, jsem měla tušení, že něco mé miminko brzdí. Že už chce ven, ale já stále nemám kontrakce. Ta automatická kresba byla čím dál silnější, bylo to jako totální harmonizace okolí i nás samotných. Ale potřebovala jsem odblokovat tu "brzdu".

K tomu jsem právě potřebovala svou dulu – zapálily jsme svíčky, vyložila mi karty a poté, co jsme zjistily příčinu, mi postavila konstelace. Byl to dlouhý a intenzivní večer. Nakonec mamka stála v mé pozici, načež se mi během pár minut konečně spustily kontrakce. Zabralo to.

Bylo to jako lechtání v podbřišku. Ani s prvním synem nebyla žádná velká bolest, ale tohle byla taková jemná menstruace, mé tělo si uvědomilo, že musím pustit... všechno. Uvolnit se. Už to můžu pustit. Už se mohu pustit. Už můžu…

Verunka se narodila do mých rukou 13. 8. v 1 hodinu 48 minut ráno. Muž mi nachystal podložky před sprchový kout v koupelně, kde čekal, až se vrátím z wc. Myslela jsem, že to „nejhorší“ teprve přijde, ale žbluňkla mi jen tak mimoděk do záchodové mísy. :D Ještě jsem se stihla i zasmát… „Miláčku, ona je už venku…“

Byla schovaná v plodovém vejci, k němuž byla přirostlá její placenta. Zůstala s ní… Byla vložena do dřevěné květované krabičky a ještě totéž ráno s úctou pohřbena vedle placentového stromu jejího brášky, u Labe. Dostala k sobě dopis od táty a plyšového vlka na důkaz toho, že patřila a navěky bude patřit do naší „Zvlčelé“ rodiny.

Dostala jméno Veronika Borovičková.

Následovalo velké prázdné břicho, slzy, objetí. Bonding i tak proběhl, trvala jsem na něm… napřed jsem Verunku nechala i s krabičkou v kuchyni, ale cítila jsem, že to není správně. Musela být u mě. Je to moje miminko…

Se zavinováním dělohy pomohl kojící se syn. Děkovala jsem, že ho mám, nedokážu si představit to prázdno, kdyby nebylo Vojty. I tak to bylo silné. Zkušenost, která mi opět ukázala, že smrt a zrození je totéž, ať to zní jakkoliv kontroverzně. Smrt stála i u porodu prvorozeného. Hlídala portál mezi dvěma světy. Smrt vítá na obě strany. Rodící žena se vždy zákonitě musí tohoto prahu dotknout. Rodící se dítě taktéž. Jinak to nejde.

Člověk se neustále učí s pokorou přijmout to, co se odehrává. Nedokážu popsat tu vděčnost za to, že mi mé děti vstoupily do života. I tím, že některé odejdou, i u toho mi několikrát došlo, že to mělo svůj smysl. Když tomu smyslu člověk dá jméno. Když zjistí, jak neuvěřitelně statečného, věrného a bezpodmínečně milujícího partnera má po svém boku.

Když si člověk plácne s Vesmírem, že jo, že tohle zvládli. Společně.

Když se člověk naučí brát smutek s takovým vděkem, a chtělo by se říct až s paradoxníma slzami štěstí, že dokáže holýma rukama uložit své vlastní dítě k věčnému spánku.

Bolest je veliká, tu si člověk ale představit dokáže, protože ji prožil v souvislosti s jinými věcmi. Ale jak popsat to krásno, které je v ní ukryté? To krásno, tu svobodu, kterou člověk cítí, když se konfrontuje s pravou podstatou bolesti?

Člověk může kopat kolem sebe a říkat, jak bolest prostě bolí, a že je to strašlivé. Já říkám, že není. Prostě není. Je to krásné.

Za tohle jsem vděčná, navždycky. Díky za tu sílu, kterou na mě pořád "někdo" chrlí, za tu lásku, kterou jsem neustále objímaná.

Snad brzy přijde naše „rainbow baby“. :) Otevíráme mu náruč. ♥

(štítky: samovolný potrat, přirozený potrat)

Zpět