Stále na tebe čekáme

Můj příběh jistě není ojedinělý. Nicméně potrat, zamlklé těhotenství, či porod mrtvého dítěte je ve společnosti stále velké tabu. Mně osobně by moc pomohlo, kdyby v době, kdy jsem toto vše prožívala, existovala možnost s někým s podobnou zkušeností mluvit, najít podporu.

Po dlouhém čekání se mi podařilo otěhotnět celkem třikrát. První těhotenství dvě těhotenství skončila zamlknutím. Neměla jsem sílu čekat na spontánní potrat. Nedokázala jsem si to ani představit. Revize dělohy pro mě byla úlevou.

Třetí těhotenství bylo od začátku ukázkové - nevolnosti, hlad, chutě i naprosté odmítání některých jídel. Byli jsme přesvědčeni, že tentokrát to dobře dopadne. Ultrazvuk ve třináctém týdnu nám vzal naděje. Holčička žila, ale nehýbala se. Verdikt zněl jasně - dítě se asi porodu dožije, ale nikdy se nebude hýbat, nebude schopné samo polykat a kapacita plic nebude stačit - stráví život na přístrojích. Rozhodněte se, jestli si dítě necháte nebo požádáte o přerušení těhotenství. Čekal nás nejhorší měsíc v životě. Rozhodnout o osudu človíčka, který si zatím spokojeně hoví v děloze... Přiznám se, že jsem se nedokázala rozhodnout. Pořád jsem doufala v zázrak. Nakonec to malá vyřešila za nás - plíce se přestaly úplně vyvíjet. Pokud se dožije porodu, zemře hned. Takové dítě nikdo zachraňovat nebude.

Vždy jsem byla přesvědčená, že bych nic podobného neudělala. Odsuzovala jsem ženy, které se rozhodly za dítě v děloze a ukončily jeho život. Ale najednou jsem neunesla představu sama sebe, jak držím v náručí umírající dítě. S velkými výčitkami jsme se s manželem rozhodli těhotenství ukončit. Porod byl tedy pro mě tím nejhorším zážitkem. Ne po stránce fyzické, i když to také stálo zato - zvracení, horečka, zimnice, ztráta vědomí... Ale vše šlo překvapivě rychle. Snad se malá také těšila na to, až se zbaví trápení.

Výčitky mě ještě občas doženou. Přestože pitevní zpráva jasně potvrdila rozsah postižení - svalovou dystrofii, díky které by se malá porodu stejně nedožila. V poslední době cítím smíření, smíření s tím, že biologické děti nejsou v našem životním plánu. Je ale těžké najít plán náhradní. Snad se nám to brzy povede. A třeba někdy někomu naše zkušenost pomůže překonat jedno z nejtěžších období v životě ženy i muže - ztrátu nenarozeného dítěte.

Zpět