Jak se nám doma narodilo naše spící miminko

Když jsme dali dušičce prostor, aby mohla přijít, přišla hned. Že jsem těhotná jsem začala cítit pár dní po oplodnění, příznaky přibývaly a proto // na testu byly spíš jen formalita. Protože mi bylo hodně špatně a moje práce nebyla pro těhotnou vůbec vhodná, zůstala jsem prozatím doma na nemocenské, odpočívala jsem, seznamovala se s novou situací..

Na první kontrolu ke gynekologovi jsem šla ke konci 7. týdne a musela jsem si dost uhájit, aby mě vnitřně nevyšetřoval, byla jsem na sebe pyšná. Když jsme s manželem na ultrazvuku viděli srdíčko, oba jsme plakali. Miminko i dle UZ odpovídalo, měřím se dle STM. To po čem jsme dlouho toužili, bylo konečně tady. Moc jsme si to užívali.. že by něco mohlo být špatně mě vůbec nenapadlo.

Když jsem ve čtvrtek začala lehce špinit, říkala jsem si, že je to normální, však to psali na internetu, začíná se vyvíjet placenta, je to normální.. jenže špinění se den ode dne zhoršovalo. V neděli 3.2. už to dobré nebylo, tak mi moje skvělá kamarádka PA Verča domluvila kontrolu u sebe v práci, v Rakovníku.

Ještě ten večer jsme tam s manželem přijeli. Doktor mě vyšetřil a na ultrazvuku bohužel konstatoval, že miminku netluče srdíčko, ten den jsem byla 8+6, miminko však odpovídalo 7+6. Doporučil hospitalizaci, s tím, že ráno se na mě ještě někdo podívá a provede se kyretáž.

Někdo se má ostrou věcí naslepo hrabat v mojí děloze? Mám usnout a probudit se prázdná nejen fyzicky? Nechtěla jsem to tak, my oba. Vždyť jsme se právě dozvěděli, že naše miminko nežije a máme být od sebe? Nedovedla jsem si představit, že manžel bude řídit v té kalamitě domů s touhle zprávou a já budu ležet někde sama ve studený nemocnici.

Konsternováni situací jsme však došli k příjmu, kde na nás nepříjemná sestra na gyndě vybalila “rozlučte se a vy pojďte za mnou. Ne nemůžete spolu zůstat na nadstandardu, to není na takovýhle situace. Navíc máme zákaz návštěv, jeďte domů a vy pojďte sem.” Tohle člověk přesně potřebuje, tenhle přístup v týhle situaci.. Řekla jsem manželovi, ať nejezdí, ať si sedne a až se bude cítit lépe, ať jede..

Na příjmu jsem se převlékla a zjistila jsem, že mi psala Verča, ať tam nezůstávám, jestli nechci, že nemusím. Nojo, vždyť já sakra nechci a nemusím. Oznámila jsem teda sestře, že jsem se rozhodla nakonec nezůstat, že jdu domů. Zavolala tedy naštvaná lékaři a štěkala na mě, že to si jako myslím, že když budu krvácet, tak se jako vrátím k nim, když jsem to teď odmítla?

Když přišel lékař, choval se naprosto profesionálně, probrali jsme spolu rizika, absolutně nijak mě nestrašil, dal mi podepsat revers a řekl mi, že mě naprosto chápe a kdyby se cokoli dělo, i kdybych si to jen rozmyslela, ať přijedu zpět.

Jeli jsme domů, spolu.. plakali jsme, probírali všechny svoje pocity. V pondělí k nám přišla Verča a přinesla výbavu - bylinky, aromaterapii, vývar..změřila mi teplotu a tlak, dala instrukce co a jak. Už jsem krvácela jasnou krví. Měla jsem strach to urychlovat čímkoli jako je zázvor, skořice.. bála jsem se, že mě vyděsí bolest, že nepoznáme s manželem, kolik krve je v pohodě a co už je průšvih.

V úterý jsem šla k obvodní lékařce, protože jsem byla objednaná na kontrolu. Obeznámila jsem ji se situací a svěřila jí svůj strach. Naprosto mě uklidnila, řekla mi, že do toho té přírodě moc zasahujeme a já sama nejlíp vím, jak se cítím a ať si začnu věřit, protože to zvládnu. To bylo asi to poslední, co jsem potřebovala slyšet, abych to pustila, nechala se to stát.. ten den odpoledne mi začaly kontrakce, krev začala odcházet čím dál víc, ale nic hrozného. Kontrakce se stupňovaly, manžel postavil na vývar a lítal kolem mě, nehnul se ani na krok. Verča zrovna byla v práci u porodu, museli jsme to dát. Po 18 hodině to začalo mít fakt grády a už jsem nevěděla kam a jak si vlézt, nečekala jsem takovou bolest, i když mám velmi bolestivou menstruaci.. nakonec mi bylo nejlépe ve sprše, hodila jsem do sebe hroznový cukr, teplá voda pomáhala a kontrakce začaly slábnout.

Najednou jsem ucítila vyklouznutí a uviděla ho.. naše malé miminko. Ještě chvíli nevycházelo celé ven a nakonec spojené s veškerou sliznicí vyklouzlo ven. Lupla jsem do sebe lžičku tinktury z kokošky, kvůli případné krevní ztrátě. Bylo to fakt neuvěřitelný. Díky hormonům jsem byla plná energie a manžel se o mě staral a pak vytuhl jako špalek. Ani na vteřinu nezapochyboval, že to zvládneme, nedal najevo žádný strach, věřil mě a mému tělu.

Verča mě přišla hned ráno zkontrolovat. Od středy krvácení slábne, v pátek jsem byla na kontrole v nemocnici, krevní obraz v pořádku a dle UZ se děloha krásně čistí a i dle fotky dr. konstatovala, že odešlo vše. Je to neuvěřitelný, co tělo dokáže. Miminko vědělo proč…

Nedávám si za vinu, že se to stalo, proč my, co jsme udělali špatně.. byla to pro nás oba obrovská lekce. Mně to dalo víru ve svoje tělo, ve svojí intuici, překonala jsem svůj strach. Vždy jsem říkala, že bych kvůli svým strachům a úzkostem nemohla rodit doma. Navíc mám panickou ataku díky traumatu z dětství - jako malá jsem byla hospitalizovaná bez rodičů pro podezření na slepák a nechovali se tam ke mně hezky. Takže to pro mě teď byla trochu satisfakce, uhájit si sama sebe v nemocnici před nepříjemnou sestrou a ustát to.

Miminku jsme napsali dopis a pohřbili ho na zahradě. Vždycky bude naše miminko, i když to teď moc bolí.. dali jsme mu to nejlepší, co jsme dokázali, nechali ho narodit se v láskyplném prostředí a důstojně ho pochovali. Rozhodli jsme se tím netajit, myslíme si, že kdyby člověk věděl, že se to stalo i lidem v jeho okolí, snášel by to “lépe”. Doufám, že naše zkušenost pomůže i ženám, které se nachází v podobné situaci.. Zpětnou vazbu - stížnost na PA a zároveň pochvalu MUDr. jsem již odeslala.

(štítky: přirozený potrat, STM, kokoška)