Narození není začátek, smrt není konec

Psáno 19.10.18 Anna Macková

Vzpomínáme, rozloučení...

Možná z důvodu pomoci si, pomocí jiným, odtajnit velká tabu, najít odpovědi, najít sebe...

Jsme dva týdny po porodu, nádherného, krásného syna Mikuláška. Kterému přestalo tlouci srdíčko těsně před porodem. Rozen přirozeně, mrtvý.

Někdo se v těchto chvílích uzavírá, hledá důvody, příčiny a cítí obviňování, potřebuje psychologa,... Já zkouším to jediné co teď umím, psát.

Celé těhotenství bylo vlastně neskutečně krásné. Nejen, že nečekané, ale uteklo v poklidu a bez problémů, bez zdravotních komplikací, opravdu až nezvykle líbezně. Naplněné důvěrou a prožité v důvěře. Nádherných devět měsíců, být maminkou našeho třetího pokladu, bylo nepopsatelné. Nedá se říct, že přicházím ke smíru s osudem. Nevím, zda se někdy lze smířit, možná se jen obrousí zármutek a odtajní smysl, kam nás to vše mělo dovést, kde je vlastně to, co nás to mělo naučit...

Trýzní mě třeba neustále přicházející objednané balíčky s věcmi pro miminko, další botičky, oblečky, hračky, kniha vzpomínek. Vše balíme a schováváme, pryč z očí, né ze života... Již týden ho máme doma, spícího v urničce... Zatím, co okolí čeká od svých novorozených dětí zachycení za prst a raduje se ze společných dní a prvních úsměvů, my očekáváme příchod ozdobného obalu na urnu, plného hvězdiček pro klidné spaní, pro našeho syna..

A tak to prostě je. Jsme jedna ta nevysvětlitelná výjimka, toho, že se to prostě někdy stává. A, že tedy na to asi nejsme sami. Že je nás mnoho s podobným osudem. Jen se společnost bojí, uzavírá, nemluví. Tyto osudy jsou někdy velkým tabu a propastí na celý život. A přitom cítím, že jediné možné jak je pomoci, je okolní semknutí, síla rodiny a možnost dovolit truchlit potichu i nahlas a možnost dovolit říkat ne.

Pocity lásky a vzpomínek se střídají s bolestí. Jen my s mužem, jsme ho vlastně měli tu čest znát, políbit, chovat a obejmout. Přivítat a rozloučit se naráz... Prožili jsme opravdu krásný porod, ve kterém byl manžel největší oporou, silný přitom plný slz a nekonečného zarmoucení. (Veškerý personál motolské nemocnice taktní, lidský a empatický. Děkujeme.)

Mikulášek nás učil celé těhotenství vnitřnímu míru, nyní pokoře a nekonečnému vděku, uvědomění si toho, jak zdánlivě stereotypní věci, jsou vlastně zázrakem...

Síla naší rodiny se prohloubila. Naše starší děti, i když se zvídavými otázkami, jsou stejně jako manžel podporou a všichni jsme si vzájemnou kotvou. Děti ví, hledají ten obláček na nebi, kde ten Mikýsek teď vlastně spinká, vědí a povídají mu, jak je krásně kopal z maminčina bříška, a teď je hlídá jako andílek...

Přichází chvíle, kdy se bojím zasmát a radovat, vyčítám si nejen vše co se stalo, ale i to, jako bych neměla právo, být teď na chvilku někdy obklopena radostí a smíchem... Bojím se říct, že se upínám k novým smyslům a cílům které si ukládám, přeji... A přes to, že si to dovolím a vzápětí vidím jeho, snad ale také šťastného, že se snažíme žít.

Bum.. a stále jako by bylo 4.10. a já nechtěla z náruče pustit své dítě. Prosby o to, zoufale, aby se vzbudil, otevřel oči a vrátil a následně návaly hormonů a bolesti a klasické šestinedělí... A vzápětí ještě bolestivější otázky okolí, kde je, co je, proč je a nevhodné chlubení se , netaktnost... A přitom pak zdánlivě cizí lidé, stáli a stojí za námi, zachytili nás a jsou podporou, silou a energií která někdy chybí. Chci poděkovat, že lidé na dálku objímají, to je to nejvíc co nám teď kdokoli dá. Obyčejné lidské slovo, bez pocitu lítostí, jen to zahřátí, rozptýlení se, je vše, co je teď možné pro nás udělat. Nestranit se, nebát se...

Bylo nám doporučeno psycholožkou, ať už to, sociálně, tzv. spláchneme. Naráz si to vše odbít díky jemnému sdílení oznámení a stalo se to takovým veřejným tajemstvím, díky kterému nás možná někdo obchází, opovrhuje, ale také snad i někdo chápe a víc respektuje.

Je pro mě teď důležité, abych nejen já, ale právě okolí vědělo, uvědomilo si, že tu opravdu Byl. Že ho nikdo vlastně neznal, ale že skutečně existoval, rostl a reagoval, dotýkal se nejen niterně ale i pohybově, znali jsme důvěrně jeho kopání a šťouchání. My s mužem i jeho tvář a vůni, každý záhyb a jemnou kůži... A především vědomí toho, že v našich srdcích bude navždy.

Víra je teď něco, co pomáhá asi ze všeho nejvíc. Paradoxně nejsem věřící, ale v božstvo a potencionální vesmír a jeho sílu věřím. Nechci nějaké vyšší moci vyčítat, že nám maličkého Mikuláška vzala. Chci věřit, že pro něj má a měla hlubší smysl a plán. A pro nás vlastně taky. Že třeba jeho část, té nevinné dušičky, se někdy opět vrátí do mého lůna i náručí jako nový život, jedinečný a nenahrazující. A ten bude růst a zrát, jako jeho starší sourozenci ve zdraví a bezpečí do plnohodnotného stáří... Nebo, že se třeba za mnoho let opět obejmeme a uvidí nás a obejme i on...

A spatřil jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly, a moře již není. (Zjevení 21:1 CSP)

Narození není začátek, smrt není konec. (Chung-Tzu)

Vzpomínáme, na všechny kteří nás fyzicky opustili.

Opatrujte se a nevzdávejte, všichni a především vy, kteří se cítíte bezmocní a prázdní. Všichni jsme silní i křehcí, tak jak si sami dovolíme být a nyní si i zasloužíme být. Nic není příliš a nic není málo. Důvěřujte tomu procesu.

Oznámení...

Mikuláš Macek.

Narozen ve čtvrtek, 4.10.2018, 3.620 g, 53 cm.

Čas narození i čas úmrtí, 17.10.

Začalo to v noci z 3/4.10. Konečně Kontrakce, konečně porod, ovšem okamžitě u lékaře, po podezření na nulové pohyby malého, zněl závěr, asystolie. Už s velkými kontrakcemi jsme jeli do Motola. A od 12 h po příjmu (úžasný zdejší personál, skvělý lidé). V 17:10 se Mikýsek narodil. Byl to vlastně úžasný porod. Bolavý, Rychlý. Bez poranění. Jen s vědomím, porod mrtvého miminka...

Provázel mě jím můj milovaný, silný muž, kterému neskonale děkuji.

Po, nyní třetím porodu Mikuláška, mnoho lékařů a mnoho informací...(první syn CS, druhá dcera VBAC) Prý mě měl malý možná ochránit, u vyvolávání by mi vysokou pravděpodobností prasklá děloha a já na hysterektomii. Při mechanickém vytahování malého ze mě, po vyvolávání, s tím jak moc měl ten pupečník krátký a omotaný kolem celého tělíčka, veliká šance trvalého poškození. Mozku, nervů, pokud by ho byli vůbec zachránily...

Ale on zachránil asi mě. Ochránil nás všechny...

Náš malý kouzelný, nevinný poklad.

Uklidňuji se tím. Že jsme dělaly, co nejlépe jsme mohly. Jak nejlépe jsme cítily. Ve spolupráci s lékaři i naší intuicí.

Že to bylo, jak mělo.

Že se nás měl jen dotknout a odletět, naučit nás...

Že s ním Vesmír, Bůh, měl a má další poslání...

Chci se o to i v nekonečném žalu s vámi podělit, otevřít se a léčit. Neumírat s ním, i když kus našeho srdce už odnesl navždy s sebou do nebes.

Chci Mikuláškovi ze srdce poděkovat, za nádherné bezproblémové těhotenství, lásku a štěstí, které nám dal. Jakou sílu a krásu nás naučil zažít. Jakou pokoru a vděk v nás vyvolal a který v nás setrvá.

Děkuji mu za to, že si vybral právě nás, že měl u nás do poslední chvíle bezpodmínečné bezpečí.

Loučení s ním bude nekonečné. Stále ho cítím v náručí a objímám. Stále cítím tu vůni miminka a jeho jemné vlásky. Nevinné, hebounké tělíčko.

S pokorou se klaním, za každou sekundu, kterou nám dal, kdy jsi mohl být s námi.

Milujeme tě a navždy budeme lásko.

(štítky: perinatální ztráta, porod mrtvého miminka)

Zpět