Dva andílci
My máme v nebi andílky dva... Jeden má i jméno, odešel ve 22. tt. Vlastně byl odejit z důvodu vážných a četných VVV zjištěných díky zanedbání screeningu prvního až na screeningu druhém. Nemocnici jmenovat nebudu, však ono se to už o nich ví, že jsou tam na baterky. S miláčkem jsme se rozloučili v jiné nemocnici, na nadstandardním pokoji s úžasnou péčí porodních asistentek a lékařů. To byl můj první porod.... Porod "mrtvého plodu", jehož rodný list mi teď leží doma ve skříni.
Bolelo to dlouho, dlouho jsme s manželem plakali. Já ještě déle a často i potají. Nenáviděla jsem všechny těhotné okolo, nepřála jim jejich štěstí, když to naše se tak rychle rozplynulo. Další těhotenství mi konečně vneslo světlo do života a byla jsem zase šťastná. Ne však na dlouho. V osmém týdnu jsem začala krvácet nejprve tmavší krví, absolvovala návštěvu nemocnice, kontrolu, kde se vše zdálo být v pořádku, srdíčko tlouklo, miminko se hýbalo... To bylo v pátek. Nařízený přísný klid, nohy nahoru.
Celý víkend jsem dodržela, avšak v pondělí jsem musela do práce. Nebyla za mne tak narychlo náhrada, a to asi byla chyba. Možná kdybych zůstala doma? Ne... asi by to stejně přišlo... V úterý jsem zakrvácela krví čerstvou a hned se odebrala z práce ke svojí gynekoložce. Srdíčko už netlouklo, struktury setřelé stálo ve zprávě. A bylo vymalováno. Chtěla jsem to mít za sebou... hned teď...
Šla jsem do nemocnice, ale hloupá jim přiznala ranní kafe, takže mě nevzali na sál hned, ale až druhý den ráno. Doktorovi na příjmu jsem se tam rozbrečela jak želva... Byl skvělý, utěšoval. A druhý den bylo po všem. Zase to bolelo. Celou naši rodinu, všechny, kdo věděli, co už jsme si jednou zažili. Ale nakonec jsme se našeho štěstí dočkali. Sice až po dvou a půl letech od prvního snažení a po dvou těžkých zážitcích, se dvěma andílky v nebíčku. Závěrem mohu říct, že ta otřepaná fráze "nesmíš na to myslet a ono to přijde" zas tak otřepaná není, a je to snad jediné, co na tu bolest, ztrátu a snahu o dalšího potomka zabírá.
Jakmile jsem na to přestala myslet, přestala se "snažit počít dítě" a začala žít život teď a tady, přišla k nám naše milovaná dcera. Jak se říká, nečekaná, nezvaná, ale o to více milovaná. A jak nečekaně se tu zjevila, tak nečekaně i přišla na svět. Spěchala za maminkou a za tatínkem, aby už konečně zaplnila ty dvě velké díry v srdcích, a byla tu s námi o 6 týdnů dříve.
Dala nám nejkrásnější vánoční dárek, dala nám sebe. A až z toho jednou bude mít rozum, tak jí řeknu, že v nebíčku má i sourozence.