VAROVÁNÍ: Během četby vypněte mozek, čtěte (křičte) hodně nahlas, mávejte kolem sebe epicky rukama a mějte pro větší efekt zavřené oči... eee, to půjde blbě, co? Jo, abych nezapomněl – styl je totálně odfláknutý a neumělecký, protože se jedná o příběh určený k ústnímu vyprávění, během něhož zapomínáte už vymyšlené části příběhu a domýšlíte jiné, naprosto bez hlavy a paty.
Báječná, úžasná a nade vší pochybnost stupidní dobrodružství jednoho italského cestovatele, o němž vlastně ani netušíme, kam chtěl letět, ale nedopadlo to moc slavně (dvacet milionů rozdupaných Číňanů vám ale slávu přinese, ne? No nic moc, já vím). To vám takhle jednou... mno, ňákej pátek už to asi bude, jeden italskej cestovatel sestrojil balón. Teda, on to vlastně ani nebyl balón, spíš taková rádobyvzducholoď. Tvar to mělo odborně řečeno bonbonoidní a místa tam bylo akorát tak, že se tam vešel čaroděj (jo, málem bych zapomněl, on to byl čaroděj) se svou holí a klec s ukecaným havranem Rolandem.
Takže po nějaký době přípravy vyletěli. Smůla byla, že v týhle době (cokoliv od druhého století před naším letopočtem do šestnáctého století toho našeho) ještě nebylo rádio, natožpak zprávy, jaképak budeme mít zejtra ale pěkné pořádko. Díky tomu náš cestovatel netušil, do jaký sloty sakra letí. Jak tak letí, kouká, pod ním právě proběhla Sicílie, za další chvilku Tunis. A najednou prásk, on vlítne přímo do bouřky (no, možná se už počasí předpovídalo, ale docela určitě k tomu neříkali, jak bude nad Tunisem). Chvilku to s nima házelo, až nakonec to s nima prostě fláklo o zem.
Když se nakonec náš Ital probral, zjistil, že se nachází v nějakém deštném pralese, složeném hlavně z dubů a smrků. Posbíral svoje polámané kousky (obrazně řečeno, kdyby měl například ulomené ruce, těžko by si je sbíral, že) a řekl si, že se zkusí z tohohle lesa vymotat. Jeho věrný havran mu sedl na rameno. To, že nemusí být v kleci bral celkem optimisticky. Takhle mohl cestovatele otravovat s několikanásobnou úderností. Šli a šli a šli. Trochu nuda, co? Bude to chtít zřejmě nějaké vzrůšo. Tak jo, bude, slibuju.
Když tak šli, kolem se na dubových větvích pohupovali liány a tak, tak narazili na most z borových šišek. Ono, najít v smrkovým lese borovou šišku je kumšt, ale co když on borovošiškovej most tak krásně plove na hladině a ten most přešli?
Tak a teď by mohla přijít otázka, co se asi za tím mostem nacházelo. A já vám to řeknu, čtenáři moji milí, o to se nebojte. Za tím mostem byla jakási svatyně. Ono teda, náš cestovatel nejprve neviděl totálně nic, akorát slyšel nějaký příšerně falešný vrzání na housle. No a on teda šel za tím děsným pazvukem a došel k tý svatyni, o který jsem mluvil už prvně. A na tý svatyni seděl trpajzlík. Takovej ten obyčejnej fousatej zmetek, co někde čutá rudu a fousiska dlouhatánský se mu zaplejtaj do houslí. No jo, on ten prd hrál na housle, to jsem taky neřekl. Ale odkud by jinak šel ten randál, co cestovatel slyšel, že?
Abych to zbytečně nevokecával, tak náš cestovatel k týhle zahradní ozdobě přišel blíž a představil se. Na to mu trpajzlík řekl akorát: „Já jsem Albert Eizenstein a nejsem krokodýl. Ne, fakt nejsem!“
Po tomhle krátkým seznámení se fousatec nabídnul, že cestovatele zavede do svý trpasličí komunity, která má tady nedaleko svojí vesnici. Cesta netrvala ani moc dlouho, zdržoval jí akorát Roland, co furt všechny děsně otravoval. Celá slavná vesnice byla taková rádobypevnost. Ono uznejme, když někdo postaví dvě rovnoběžný stěny, vrazí mezi ně pár chalup a pak zapomene mezi ty díry na koncích stěn dát aspoň vrata, tak si koleduje o to, že mu tu jeho slavnou zeď někdo oběhne a rozbije mu hubu bez jakéhokoliv dobejvání. No, tak sem přesně Albert cestovatele dovedl. Ten si myslel, že mu možná tak dají trochu žvance a pak ho vykopnou, ale ono se to ukázalo jako drobet složitější. Sotva totiž Ital do vesnice vstoupil, hnedka se k němu přihnal nějakej místní náčelník s tím, že prej jim musí nutně pomoct proti jakýmusi černokněžníkovi, co tu bude každou chvilkou, a co je hroznej prevít. Cestovatel, sotva viděl, že má možnost pomoct trpajzlíkům v nouzi, souhlasil, že jim prej pomůže. Náčelník na to reagoval tak, že mu ukázal na jakousi hromadu šutrů, že to má bejt spešl věž zbudovaná pro bitevní mágy. No, tomu našemu čarodějovi se to moc nepozdávalo, ale i tak si na ten nesmysl stoupnul. Sotva to udělal, tak to fakt začlo. Paprslíci (abych furt jak trotl nepsal trpajzlík, odteď jsou to paprslíci, jasný?) začli na něco házet ze zdí šutry. No a právě to něco se za chvilku objevilo. Děsivý zavytí všem zmrazilo krev v žilách, Roland ve zblbnutí někam ulítnul a na jednom konci hradiště se zjevila tlupa kostlivců aby toho nebylo ale málo, tak současně s tím začly porůznu mlátit do země blesky a smažit chudáky paprslíky. Sotva to taky tyhle chlápkové se zarostlejma bradama viděli, ochotně se obraceli na útěk. Jak na potvoru jim ale do cesty ze země vyskakovaly keře a oni se do nich vždycky zaručeně zapletli. Aby všeobecnej zmatek podpořil, začal Ital vyvolávat různý fauny (nebo founy?) a jakýsi skřítky s luky. Skřítkové začali úplně šíleným tempem střílet šípy do kostlivců, ale těm to jaksi nevadilo, páč se jim to akorát zapíchalo mezi žebra a oni šli v pohodě dál. Lepší výsledky už měla liga fouňů (rozhodnuto, budou to fouňouvé), která s pomocí palcátů začla umlacovat kosťům ty jejich holý palice (skíni jedni). Celkem by to šlo, kdyby se ale najednou těch kostlivců nevyskytlo víc a nepomohl jim jakejsi strašlivej černej pes. Ten jen mrknul na pár fouňů a byl schopen jich pouhým pohledem pět na místě znehybnit. A ono po pravdě, nehybnej fouňa se propichuje mečiskem líp než ten hybnej. Jo, málem bych zapomněl, každej ten kostlivec měl malej kulatej štít a meč. Takovej kostlivčí standard.
No ale abych neodbočoval! Sotva cestovatel viděl, jak mu jeho soukromou armádu rozsekává parta nemasitejch cápků, dal se prostě na útěk. Příruční ohnivou koulí si prorazil cestu skrzevá ty křoví a makal jak jen mohl. Měl kliku, že kousek za vesnicí zahlídnul mezi stromama jakýsi světlo. Když k němu přiběhl, uviděl fakt jakýsi světlo a u něho i nápis „teleport do vesnice živých tady“.
No neváhal a skočil tam. Koutkem oka ale na poslední chvilku zahlídnul tajuplnou postavu s rezavým plnovousem, oblečenou v kiltu. Aby toho nebylo málo, čouhala tomuhle stvoření z kapsy flaška.
Pak se všechno propadlo do tmy. Teda do tmy se propadnul cestovatel, zbytek zůstal na místě.
Náš cestovatel se probudil. Dle toho, že všude kol dokola vokolo byly takový malý domky, uznal, že tohle asi už bude ta vesnice živých, vo který se pravilo na tý cedulce před chvilkou. Nakoukl do nejbližší chatky a vyjeknul jak přepadená babka v parku, jelikožto na něj z nitra budovy chatrné jukla ohnilá tvář jakéhosi zomboše. Neváhal a pšouknul na ní trochu ohně (mágije, pochopitelně), na což ten nekrohnusák zareagoval shořením.
„Ale tfuj! Jestli tohle je vesnice živých, tak já jsem asi svatej otec!“ zaláteřil cestovatel, ale ze zvědavosti nakoukl do další chatky.
Poté, co se stejná situace opakovala i ve třetí a čtvrté chatce si řekl, že se na to jednoduše vykvákne. Bohužel v onom okamžiku si zbytek zombísků řekl, že se na to pro změnu nevykváknou oni. Jak se stalo, tak se stalo, že se začli hrnout ven ze svých obydlí a šouravým krokem se pokoušeli našeho milého (a určitě též velmi sympatického) hrdinu dohnat. Ten se raději uchýlil do nejbližšího domu, kde popadl koberec a rychle do něj vpustil všechnu zbývající magii, co ještě měl. Na nově zřízeným lítajícím koberci vyletěl co nejrychleji co nejvejš a rychle prchal z tohohle pitoreskně pojmenovaného letoviska. A abysme zachovali všechna správná klišé, tak už zase koutkem oka zahlídnul toho chlapíka v kiltu, co najednou vyskočil z toho samého teleportu, ze kterýho před chvilkou vylezl Ital.
Náš cestovatel letěl docela dlouho, než mu došlo, že ten zbytek magie, co dal do koberce, brzo dojde a on žuchne na zem jak přezrálej banán (hruška je dávno obehraná).
Ach, jaké měl ale štěstí, když náhle zahlédl v dálce útulnou hospůdku! Zaletěl ihned k ní a slezl z koberce. Z celé stavby cítil vyzařovat obrovská kvanta magické energie, tak si řekl, že trochu načerpá. Peníze měl, takže vlezl dovnitř a poručil si řízek, bandory a lahvičku vína. První sousto ho připravilo na magický souboj. Další tři sousta na cestu kolem světa za osmdesát minut a když dojedl, byl by sice magicky připraven spustit apokalypsu a následně vytvořit nový svět, ale současně byl přežranej jak prase, tak si zaplatil ještě pokoj na odpočinek a pro jistotu další flašku vína.
Jak přišel do pokoje, rozvalil se na postel a začal plánovat průzkum. Odšpuntoval víno, začal ho chlemtat a úplně mimochodem vyvolal netopýra s obrovskou hlavou (chudáci magicky vyvolaný zvířata – vždycky vypadaj hnusně nebo aspoň blbě) a poslal ho ven. Nejprve si prohlídnul spíže – všechno jídlo doslova zářilo magií. Pak vyletěl ven a všimnul si, že jedna farma opodál září ještě víc. Zamířil s netopýrem k ní. Když ale zjistil, že poslední, co vidí, je přilétající šíp a následné zrnění kvůli ztrátě spojení, uznal, že asi nebylo zrovna moc inteligentní posílat na průzkum ve dne za prvé jasně nočního tvora netopejra, za druhý hnusného, že by tím hnusem zakryl i noc.
Láhvinka už byla prázdná a Ital si uvědomil jednu ne moc příjemnou věcičku, přesněji, že mu někdo buší na dveře a řve, ať otevře.
Druhá nepříjemnost si na své odhalení počkala trochu dýl – kvůli alkoholu nemohl nejprve plně zaostřit, ale pak si všiml, že na stěně naproti posteli je plakát, na němž se píše, že za každého chyceného mága, živého či mrtvého, bude udělena obrovská odměna.
Ač stále ožratý jak sviňa, rozvinul koberec a vyskočil z okna. Ve chvíli, když mu metr nad zemí jeho dopravní prostředek nastartoval, uviděl, jak má pokoj plný ozbrojenců. Pro změnu mezi nimi nebyl ten chlápek v kiltu… A TO JE POZITIVNÍ!
Moc pozitivní už nebylo, když při průletu kolem oné farmy (nad ní se letět nedalo, cestovatel málem spadnul z koberce, když vrazil do neviditelné magické bariéry, co celý objekt obklopovala) na něj začaly střílet opakovací balisty. Jedné střele se dokonce podařilo koberec natrhnout, což byl docela problém, protože tou ďourou začala unikat mážije. Naštěstí toho ještě bylo na několik hodin, takže cestovatel uletěl i docela slušnou dálku. Ke konci už mu ten křáp ale začal klesat, tak radši přistál a koberec někam zahodil.
Okolní terén byl krajně podezřelý. Kolem se povalovaly kameny, jasně naznačující, že za jiných časů byly uměle opracované. A to, že ten kopec támhle vypadá jako nějaká stará krypta…
Ital neváhal a vyrazil vpřed ke kryptě. Vždycky mohl nahrabat prachy tím, že vyrabuje někomu hrob a rozprodá to, co tam najde…