„Co ty vůbec s Brixou děláš?“, zeptala se mě při venčení kamarádka. „Brixa hlída, její úkol je odhanět nedobré lidi a upozorňovat, že takový člověk se buď k nám blíží nebo již vedle nás stojí“ hbitě, zvyklý na podobné otázky, jsem odpověděl. „Hmm … a co zkusit nějaký sport?“ nenechala se odbýt. „Člověče nešťástná, já a sport? To je jako spojení muslima a vepřového masa. To nejde k sobě. Přeci víš, že sport zcela ignoruju – aktivně i pasivně. Až na pěší turistiku, samozřejmě, tu pěstuji od dětství. Ne-e“ znělá má radikální odpověď. Ani ve snu by mě nenapadlo, jak má kamarádka dokáže být neodbytná a její nátlak pokračoval. „Heleď, jsem členkou coursingového klubu a tam pes běží sám za střapcem. U toho se nemusíš skoro vůbec pohybovat. Podívej se na jejich webovou stránku a jestli chceš, ihned se přihlas.“ „No joooo, jo!“, tak odpovidám, když jsem do něčeho tlačen a ani si nejsem 100procentně jistý, jestli se mi do toho chce. Po asi 50 dalších urgencích, jestli už jsem si web přečetl a jestli už jsem se rozhodl a jestli …. prostě a jednoduše, jestli tam teda s kamarádkou Petrou Fendrichovou pojedu, jsem naznal, že další odpor a vymýšlení důvodu proč to nejde je zbytečných a odkývl jsem, že tedy to pojedu zkusit. Na druhou stranu, rád poznávám nové situace, nové lidi a zažívám nové zážitky, ve skutečnosti rozhodování zase nebylo tak dramatické, jak jsem zde vylíčil.
Co vám mám vykládat o období, mezi posláním příhlášky naší vedoucí Barče do doby skutečného odjezdu. Nic, že jo. Každý to známe. Jsem však neodbytný občan, vězte tedy, že ono období pro mě není na jedné straně ničím neobvyklým, sic jsem několik let jezdil mezinárodní „linku“ Brno – Wroclaw (nepravidelně jsem zajížděl přes Waršavu do severního polského přístavu Gdaňsk, jezdil jsem do všech sousedních zemí i těch vzdálenějších ležících na našem zalidněném evropském kontinentu), jsem tedy zvyklý cestovat a to až natolik, že mám svou speciální krabici, kde mám nejrůznější potřeby, počínaje toaletním papírem, přes ručníky a mýdla po kompletní nabídku nádobí a varných nádob a pokud teď kroutíte hlavou, co že to jsem za člověka, tak vězte, že v tom nejste sami a mé okolí mě občas také nechápe. Ikdyž nejednou jak se má „zbytečná“ výbava hodila ….
Pomineme-li tedy cestování jako běžnou rutinu, nemohu tvrdit, že jsem nebyl nervózní. Byl. Jeďte někam, kde nevíte, co vás čeká, na koho tam narazíte (a já jsem člověk velmi nesnášenlivý) a jak to tam bude celkově probíhat a nebuďte u toho čekání na odjezd nervózní. To prostě neumím (nebo to možná ani nejde).
Den před kýženým odjezdem na první víkendovou akci se Sdružením moravskoslezskeho coursingu do České Vsi u Jeseníku. Vše sbaleno (samozřejmě jsem si nachystal půlku almary, autu to nevadi), s kamarády, co také jeli z Brna, domluven společný odjezd. Zbývá ještě jet pořídit nějaké vhodné nápoje a …... a v tuto chvili se mi scenář sbortil jako domeček postavený z karet. Auto se rozhodlo, ze se mu do Jeseníků nechce a že chce zůstat jihu Moravy a dopřát si péče mého „dvorního“ servisního technika. Ani přes vlidná slova, ani po výhrůžkách si nedalo dvoustopé přibližovadlo říct a nezbylo, než jej odvléct do garáže a později k panu „doktorovi“.
Po mém zoufalém telefonátu a, jako sichr, osobní návštěvě souseda a kamaráda v jedné osobě, který měl jet zítra s nami na coursing také, jsme se domluvili, pokud jsem ochoten vzít s sebou jen jednoho psa, že Petru, která mě přesvědčila o zajímavosti coursingu a sebe s jedním psem, vezme k sobě do auta. Huráááá, problém vyřešen, nakonec přece jen pojedeme. Tak se také druhý den stalo.
Pominu-li, že jsem noc strávil přeskládáváním oné půlky almary, kterou jsem měl nachystanou a že jsme samozřejmě kvůli mně vyjeli pozdě, a ač ve velmi malém autíčku jsme byli 4 lidi a 3 psi, cesta bylo příjemná, chvíli ospalá, chvíli plná živé a tu více tu méně poutavé diskuse. Tedy, jako obvykle při cestování více lidí v jednom vozítku. S pomocí kvalitní navigace v podobě poctivě nakreslené mapy a dobrého řidiče jsme do cíle dorazili bez potíží.
Zcela otevřeně a upřímně píšu, že jsem z první víkendové akce se Sdružením byl spokojený. Počínaje ubytováním v dřevěné chatce, kde bylo dostatek místa na všechen materiál a neb jsem měl s sebou dostatek teplých dek, bylo nám všem teplo i přes noc. Se servisem krmným pro lidskou část osazenstva po chuťové stránce též není co vytknout, po organizační to pojali vedoucí v Salonu „po svém“. To nejdůležitější však nebylo ani ubytování, kdyby na to přišlo, dá se velmi dobře vyspat i v auťáku, ani servis „jídelny“, ale právě trénink coursingu.
Dráha byla několik málo stovek kroků od našeho přechodného domova, navíc pěkně v kopečku. Ač dráha pěkná, Brixa naznala, že běžet za plastovým střapcem se jí nechce. Dobře. První pokus nic. Nic neobvyklého. Druhý pokus odstartován, leč Brixa (mnou zvaná Brixolína) opět po pár metrech jde radši hlídat, ešivá člověk méně dobrý neblíží se ku mně. Tedy opět nic. Třetí běh se nesl v duchu běhů dvou předchozích. Brixa tedy nic, a já jsem si zaběhal jedno celé kolo s ní (bláhově jsem si myslel, že to pomůže) a pak jsem si odběhal pár úseků jako lidský natahovák. Pěkná fuška běžet do kopce. Faktem je, že s plným batohem a flintou je to horší …
A pak přišla zábavná část programu: překážkový běh přes dřevěné překážky, běh do kopce a tehdy vrchol adrenalinu v podobě orientačního závodu za tmy. Velmi přijemná zpestření. Shrnu-li tento víkend, nemohu napsat jic jiného, než že první setkání se Sdružením a první okusení víkendové akce mně bylo příjemné, a ač zapřísáhlý odpůrce sportu a přílišného pohybu jsem zde nabyl dojmu, že hýbat se nemusí být nutně tak špatnou činností a zvláště pro člověka s profesí ryze sedavou, kde vrcholem pohybu je zvednutí sluchadla od telefonního aparátu, může býti také činností velmi prospěšnou. Při soukání osádky auta před zahájením cesty zpět na jih Moravy se mi v hladě zrodila myšlenka opakování strávení víkendu v tomto či podobném duchu a do dnešního dne, věřte či ne, na mě zanechalo tolik pohybu jistou stopu v podobě pravidelných vyjížděk na kole s psiskem či psiskama. Vida, co vše dokáže jeden víkend nestrávený doma nebo na pracovišti či ve školce.
Po doslova a do písmene vydupání si další dovolené, odmítnutí jet na výjezdní školení, jsem se přihlásil na další víkendovou akci s MSC (Sdružení moravskoslezského coursingu). Tentokrát probíhala cesta značně jednodušeji, sic jsem z Brna vyrazil dvoustopým vozítkem do Hradce Králové, kde na mě čekala kamarádka, Andrea, přeložili jsme náklad a vyjeli společně vstříc dalším zážitkům (pro upřesnění, opět s pozdním výjezdem. Hádejte kvůli komu ...). Bylo to opět do České vsi u Jeseníku (pokud se nemýlím, po cca pul roce od minulé účasti).
I tentokrát jsem se poměl a to po všech možných i nemožných stránkách. Bylo to zase jiné, avšak stále velmi příjemné. Do jaké míry za to může i Barča, která prý zvládá objednávát i počasí, nevím, ale pokud v tom prsty má, patří ji dík za ono uplakané, deštivé a chladné počasí, sic díky němu, a jsem hluboce přesvědčený, že výhradně a jen díky jemu, jsem měl možnost zažít to, co za normálního programu by nevyšlo časově.
Ubytování bylo tentokrát v malém kumbálku, kde bylo víc psů než lidí – 4 lidi, 6 psů - leč nám to neva, aspoň byla sranda a to taková, že fakt byla nejen se soužitím psů, ale i lidí (mládí chtělo své, a stáří též a dát to dohromady byla občas fuška).
A program? Program byl dle rozpisu jen první den, neb jen tehdy nepršelo vytrvale, ale jen chvilemi. Měl jsem s sebou tentokrát všechny 3 psy (starou Ťapku – kříženého bígla a parsona, mladou Sandy zvanou Sandolína – kříženku dalmatina a také „moji“ Brixu zvanou Brixolína – též kříženku dalmatina). Další den jsme se s milou kamarádkou, Jindřiškou, rozhodli, že naplníme své tužby a půjdeme poznávat blízké zalesněné okolí kolem ranče. Místo tréninku vypravili jsme se na výlet. Mohu zodpovědně napsat, že nebýt právě onoho pošmourného a vodou doprovázeného počasí, neviděl bych krásné malé skály, na jejich vrcholku pěkný výhled po krajině, brouky, rostliny a další krásy okolní krajiny ranče. Barčo, čas od času to fakt nění špatný nápad objednat déšť!
A potom přišlo něco, co jsem si též chtěl zkusit, leč pro ještě nezahojenou pravou část těla zničenou z pádu, jsem neriskoval a na atrakce adrenalinového parku jsem se jen díval coby kybic. I jen z pohledu ze spoda to byl impozantní zážitek, natož býti na oněch „překážkách“ in natura, to muselo být teprva žúžo. Jestli se dostanu na ranč ještě někdy, pokusím se tajů tohoto parku okusit na vlastní kůži těž.
Podle mého názoru každý účastník díky počasí mohl si volit z velké části program svůj, lidé z měst mohli být rádi, že ve špinavém a často přelidněném městě nějsou, vesničané zase že nejsou doma, kde každý ví, kdy se podívali do prava a kdy do leva a většině účastnícíh se psů déšť nevadí, proč by měl tedy vadit lidem. My si oblečeme oblečení do deště, a že se vyrábí obrovské množství variant ať už z pracovní linie nebo z tzv. víkendové či turistické, a důležité je, že se scházejí lidé, kteří si svým způsobem rozumí (že ne všichni nemůže snad nikomu vadit, sic ještě jsem nezažil společnost, kde by si všichni do jednoho sedli), popovídají si, protáhnou těla svá i zvířecí, změní na pár dní myšlení, místo pobytu, uleví tu více tu méně své peněžence, díky tomu také přispějí do místních i veřejných rozpočtů, s játry a plícemi to tak slavné u některých už není (pravda, radši bych měl mlčet), ikdyž i toto patří k víkendovým akcím a nejen coursingovým (ono takové výjezdní zasedání či školení někdy víc připomíná něco zcela jiného než zodpovědné školení či schůzi) a v 99 procentech případů býváme všichni příjemně unaveni, příjemně zašpiněni a při pohledu na zdravě vyčerpané a vydováděné psy si nemůžeme přát nic jiného, než aby další víkendovka začala nejlépe zítra.
„Petro, děkuji!“, řekl jsem své kamarádce Petře Fendrichové, která mně ukázala coursing, představila sdružení MSC, přivedla na první trénink. Ta sice se nyní věnuje jinému psímu sportu, leč na mě účast na těchto dvou akcích zanechala positivní dojem a při jízdě z Rumunska, kdy mi volal kamarád, se, k mé radosti, neopomněl zeptat: „Davide, kdy zase pojedeš na coursing? Jeli bychom také ...“.
David Klíma