Je vůbec důležité se ptát, jaké změny nám přinese výsledek referenda ve Velké Británii a Severním Irsku, jehož výsledek by měl vyústit v odchod této světově významné ekonomiky a státního útvaru z útvaru o něco méně významného (alespoň dosud), tedy z Evropské unie? Ano. Umět si odpovědět na tuto otázku je možné dokázat pohledem fanatickým nebo pohledem v souvislostech. Ten první zmíněný lze v těchto hodinách a dnech slyšet i vidět ve všech tzv. mainstreamových sdělovacích prostředcích. Zůstaneme-li v České republice, veřejnoprávní rozhlas i televize usilovně pláčí nad černotou čtvrtka (to je den, kdy se ono referendum uskutečnilo) a jakmile zazní hlas neronící slzy rozměrů krokodýlých, je, samozřejmě pod rouškou vyváženosti ve stylu 5 minut Hitler, 5 minut Žid, posluchač a divák ubezpečen o tom správném názoru, který má mít, tedy že výsledek referenda je především problém a je třeba jej chápat negativně, jako něco, co se nemělo stát, jako něco, co takto nemělo dopadnout.
Máme-li však zaujmout postoj člověka dívajícího se na vývoj dnešních dnů v souvislostech, nezbude nám, že si položit otázku: jak je možné, že Velká Británie vypsala referendum o svém případném odchodu až nyní? Ano, skutečně si myslím, že Velká Británie již měla z Evropské unie odejít dávno, resp. měla být z EU vyloučena. Je to členský stát, který má dva legální právní řády ve svém právním pořádku. Je to naše evropské právo (lhostejno, že v Británii je právo anglosaské a u nás máme kontinentální, že u nich je precedenc víc než u nás, to nyní pomiňme), a potom právo, dosud, menšiny – muslimů – právo šária. Tento právní pořádek byl, je a, doufám, že i bude neslučitelný s právním pořádkem Evropy a pokud členský stát umožní na svém území, potažmo tedy na území Evropské unie, legálně uplatňovat právní systém morálně neslučitelný s naši morálkou a právem, má být takový stát z našeho evropského společenství, tedy z Evropské unie, vyloučen, nenajde-li sám dost kuráže, aby tak učinil sám. Proto o dnešním referendu můžeme prohlásit: no konečně! A teď se zamysleme, kolikrát má posluchač a divák veřejnoprávních sdělovacích prostředků možnost takový názor slyšet, aby nad ním mohl přemýšlet. I to je možný pohled na referendum těchto dnů.
Pátek, den po referendu, den, kdy se sčítaly hlasy, byl zároveň dnem splněných přání. Nebo jím být aspoň mohl. Pro ty z nás, kteří sdělení o pádu libry, eura i koruny české využili k vyslovení svých tajných přání. Stejně, jako tak děláme, když padají hvězdy na nebi. Co to vlastně znamená, že padly tyto měny? Jaký to bude mít dopad? Jako je i chleba o dvou kůrkách, dopad bude dvojí. První je skutečný, způsobený tak zvaným kurzových rozdílem. Při běžné změně měnových kurzů je suma kurzových rozdílů prakticky zanedbatelná. Tyto dramatické změny však mohou znamenat skutečné až mnoha milionové ztráty pro konkrétní firmy exportující či importující do a z Británie. Je však třeba si zároveň uvědomit původ změn měnových kurzů, neboť tento původ je příčinou zmíněných případných ztrát (ztrát ze změn kurzu). Příčina se jmenuje spekulace. Je to celá část ekonomiky, které souhrnně říkáme spekulativní ekonomika. Je to ta část ekonomiky, která po sobě nic nezanechává, není po ni postavená dálnice, není postavený dům, opravená ulice. Je to vše jen hra na trh. Protože se nechci pouštět do dalších souvislostí v oblasti spekulativní ekonomiky, doporučil bych čtenáři závěrem, aby zavzpomínal na dobu těsně před počátkem zásahu České národní banky do měnového kurzu české koruny, jaké ekonomické události tomuto zásahu bezprostředně předcházely. Spekulativní ekonomika umí od stolu způsobovat již dříve zmíněné ztráty, ale také významné zisky, ze dne na den, přes noc. Vždy však jen a pouze pro vybranou skupinu. Zavzpomínejme nyní každý sám, co se tehdy konkrétně dělo a kdo tak činil. Ne jinak je tomu i v případě dramatického pohybu měnových kurzů těsně po vyhlášení výsledků referenda.
Evropská unie jako útvar je tvořena především úředníky. Lidmi, které si obyvatelé Evropy nevolili, nevolí a volit asi nebudou. Ta hrstka volených, je oproti té druhé skupině, docela zanedbatelná. A tak nám vlastně vládnou lidé nevolení, z toho lze dovodit, že také neodvolatelní. Ne jinak je tomu v případě Mezinárodního fondu a Světové banky. Tyto dvě organizace ponechme stranou, byť mohou sehrávat svou roli i v našem případě.
Kdo usilovně sleduje Evropskou unii, komu záleží na (ne)stabilitě v EU? Africe budeme nejspíše docela jedno, stejně jako Střední a Jižní Americe (vyvážet do Evropy své maso a obilí bude možné jistě za všech okolností), Austrálie je hodně daleko, Asii vyhovuje spíše stabilní Evropa, stejně tak Rusku a tomu ze všech zmíněných zemí nejvíc. Na destabilizaci Evropy může vydělat jen jeden stát. Spojené státy Americké. Jak například Organizace spojených národů může přesně predikovat počet imigrantů, kteří teprve přijdou do Evropy? Jak tato organizace může mít přesná čísla o počtu lidí utopených na lodích. Tyto informace může mít rozhodně ten, kdo se na přesunu obyvatel podílí. Jak je možné, že představitelé jednotlivých států EU, i představitelé samotné EU, ihned nezasáhli na ochranu svého území? Jsou tak nekompetentní nebo jsou pod vlivem? Pod vlivem jiné mocnosti, která z neúspěchu konceptu Evropské unie může těžit. NATO a USA jsou dva útvary, které mohou posílit tím víc, čím slabší a čím méně samostatná EU bude. Jak moc nebo málo mohlo hrát úzké spojenectví Británie s NATO roli při diskuzích o vhodnosti opustit EU nebo naopak v ní zůstat, ukáže bezpochyb čas.
Argument směřující snad až k nabídce pocitu hanby pro Brity dříve narozené (tedy věkem starší) za to, že většinově hlasovali pro odchod z EU, je vhodné vnímat jejich očima, nikoliv očima mládeže a mladých Britů, mnohdy právě přistěhovalců či potomků přistěhovalců, kteří vnímají svět a život jinak. Přirozeně. Až této mládeži a mladým lidem obecně bude tolik, kolik je nyní těm, které tak hlasitě kritizují, že rozhodli o jejich budoucím životě, možná teprve potom porozumí očím lidí majícím za sebou desítky let života, stovky a tisíce zkušeností. Takový člověk se rozhoduje, je-li moudrý, méně impulsivně a méně krátkozrace, o to více s nadhledem a do budoucna. Co je překvapující, je přebírání těchto kritických myšlenek i lidmi v České republice. Není asi s podivem, že jsou to skoro vždy lidé žijící ve svých světech open space kanceláří, meatingů, feedbagu a podobných moderních model úspěšného managerského pracovního života. O tom, zda-li staří Britové pomohli nebo ublížili mladým, rozhodne opět až čas, ale také ti mladí Britové samotní, neboť to budou oni, kdo bude v dalších volbách ovlivňovat směřování Británie, tentokrát již bez svázání rukou Evropskou unií.
Co bude následovat? Především propaganda, jak jsem se zmínil hned v úvodu. Ta k životu patří a k politice obzvlášť. Z praktického pohledu je třeba mít na paměti, že máme před sebou 2 roky vyjednávání. Vyjednávání o tom, kolik peněz ještě Británie z EU dostane, kolik tam ještě dá a kdo všechno na tom ještě zbohatne nebo si něco pro sebe odkloní. Po vyřešení těchto palčivých otázek bychom měli sledovat vztah k NATO. K organizaci, která slovy naše občana, který nyní velí jako vysoce postavený velitel v NATO, že budou-li pobaltské státy chtít jít svou cestou (myslel tím neakceptování vlivu USA a NATO, zlepšení vztahů s Ruskem … těžko nám to někdo potvrdí, musíme číst jen mezi řádky), tak že v takovém případě NATO vojensky zasáhne. Není to vojenský nátlak? Varianta, že Británie nebude v EU, ale zůstane v NATO, je velice pravděpodobná.
Praktický dopad na řadového občana ČR to nemá skoro žádný, aspoň dosud. Automobily, které ve velkém exportujeme do Británie, budeme nejspíše exportovat i nadále, Brit potřebuje naši levnou, ale přitom velice šikovnou a kvalifikovanou, pracovní sílu. Cestovat budeme do Londýna stejně jako dosud, jen možná s vízem. Ostatně, pokud létáme do Moskvy na balety a opery, také potřebujeme i na ten jeden den vízum. To přeci není problém. A ti, co v Británii již pracují? Budou-li je tam Britové chtít, vždy se najde cesta, jak to udělat. Když již ne, budou to mít snažší se takových lidí zbavit. Asi to nebude neprávem a asi jim péči o vlastní pracovní trh může málokdo vyčítat.
Že Skotsko, jako součást Velké Británie a Severního Irska, se chce také osamostatnit, jsme mohli sledovat již v minulém roce. Tam však referendum nedopadlo pro odtržení. To se může v souvislosti dnešních dnů změnit. Ostrov Irsko, který je rozdělen na dva státy, by si, a jsem o tom přesvědčený, zasloužil sjednocení. Tak jen aby po čase nezůstalo ze státu Velká Británie a Severní Irsko, jen to slovo Británie a půjde-li vývoj v duchu vývoje právního pořádku, abychom se nedožili označení Islámská Británie. Vykročili vstříc docela rázně.
/// červen 2016 ///