Soubor v PDF ke stažení zde.
Ekonomická úvaha – FINANČNÍ KOLONIALISMUS DNEŠKA
Zakladatelem ekonomiky jako společenské vědy je Adam Smith svou knihou „Bohatství národa.“ (vydaná 1776). Výrobní systém v ní vysvětlovaný je kapitalismus počáteční, surový a nekultivovaný, který vyrostl na základě feudálního systému, poháněný ziskem, kdy se o obecném lidu soudilo, že je mluvícím protějškem ve stáji umístěných živočichů. Životní, společenské a pracovní podmínky lidí, kteří přišli do měst a stali se dělníky jsou velmi zajímavě a objektivně popsány, s množstvím úryvků novinových článků a soudních nálezů a rozhodnutí, v knize, která byla vydána r. 1888, tedy o 100 let později než „Bohatství národů“. Jejím autorem je Karel Marx a jejím názvem „Kapitál“. Vysoce zajímavé.
V naší současnosti a krátce před tím (před 2. SV a po ní) byl nejznámějším představitelem ekonomiky John Maynar Keynes a John Kenneth Galbraith. Jejich pojetím kapitalismu bylo, že v době krize stát investuje do hospodářství, aby zmírnil jeho utlumení a pomohl zvýšit jeho výkon a zaměstnanost. Zároveň stát převzal většinu sociálních služeb, podporu v nezaměstnanosti, zdravotní péči, část pojištění, dopravy a záchranných akcí v katastrofálních událostech a podobně. Zároveň stát dbal, aby nekvalifikované práce byly honorovány (minimální mzda) tak, aby bylo výhodnější pro člověka pracovat než zůstávat na „welfare“ = sociální podpoře (časově neomezené, na rozdíl od nezaměstnanecké podpory). Stát také dbal, aby rozdíly v platech nebyly přespříliš veliké, aby se zabránilo bídě a do určité míry také abnormálním, horentním platům. Toho bylo docíleno progresivní mírou zdanění. Také výrobní podniky byly přiměřeně zdaněny. Tento typ kapitalismu převládal od konce 19. století (speciálně Německo, Francie a Rakousko-Uhersko) až do 70. až 80. let 20. století.
Kolem roku 1975 se dostává ke slovu nové pojetí kapitalismu zejména v osobě Miltona Friedmana. Jeho rodina byli židovští uprchlíci před fašismem z Maďarska. Milton vystudoval ekonomickou fakultu university v Chicagu. Sám vynikající matematik, kladl také veliký důraz na matematický přístup k ekonomickým problémům a (podobně jako K. Marx) považuje ekonomiku za „čistou vědu“, která má být osvobozena od ohledů na lidi a jejich vliv na ní a od jakéhokoliv řídícího vlivu státu, protože všechno předchozí narušuje a porušuje automatickou a „zákonitou“ činnost „neviditelné řídící ruky volného trhu“. Protože ekonomika je podle Friedmana „čistou vědou“, její směr a vývoj je „zákonitý“, neovlivnitelný lidskou činností, podobně jako v marxismu se učí, že ekonomické zákony jsou nezávislé na lidské vůli a činnosti. Z hlediska „cynické ekonomiky“, například poškození vzniklá během povodní jsou de facto vítaná, neboť - oživují hospodářskou činnost. Stejná myšlenka byla vyslovena po sněhové kalamitě v Quebecu, kdy byla přerušena dodávka el. proudu do státu New York před nějakými 20 lety, kdy námraza polámala sloupy vysokého napětí, podobně po hurikánu Catrina, který smetl New Orleans před 7 lety, a konečně i letos po povodních v Albertě. /2013/.
Máme tu tedy typ „vědeckého kapitalismu“, stojícím na zcela protilehlém pólu „vědeckého socialismu“, který jsme studovali v socialistické éře naší vlasti. Protože v obou případech jde o genericky spřízněné typy hospodaření - počaté dokonce i národnostně spřízněnými autory/tvůrci, tedy Židy, můžeme předpokládat oboustranně nekompromisní a dogmatický přístup k řešení problémů. V obou případech bylo obtížné začít budovat strukturu nového systému v klidných podmínkách zajetého kapitalismu. Bylo třeba nějakého otřesu - šoku.
V případě marxismu-leninismu to byla 1. světová válka a revoluce v Rusku, sesazení cara, vytvoření Prozatímní vlády Kerenského a konečně šok Leninova sovětského režimu. (Kerenský emigroval do Kanady a zemřel tam koncem 70. let 20. století.)
(Popis a charakteristiku „volného trhu“ a „shock treatment“ = léčba šokem, čerpám mimo jiných materiálů z rozsáhlé a tématu věnované knihy od autorky Naomi Klein: „The Shock Doctrine“ = Doktrina šoku. Tato kniha by měla být přeložena do češtiny!)
Milton Friedman (profesor ekonomie na universitě v Chicagu, zemřel 94letý v listopadu 2006): jeho vůdčí myšlenka je teorie volného/svobodného trhu. Fundamentalistická verze „nespoutaného“ kapitalismu, řízená „neviditelnou rukou trhu“, tento výraz uveden do slovníku Adamem Smithem. Kapitalismus správně pracuje, chová a vyvíjí se, jestliže výrobní závody jsou v soukromém/privátním vlastnictví. Státní vlastnictví je anomálií, tyto podniky jsou řízeny potřebami politiky, ohledy na zaměstnanost, dávají vzor mzdové politice (příliš vysoké), sociálním službám - zdravotnictví, nezaměstnanecké podpoře, sociální pomoci/welfaru (dlouhodobé), čili netržním zájmům, které deformují kapitalismus směrem k socialismu. Protože státy jsou navzájem propojeny vzájemnou spoluprací, nejlepší uplatnění Friedmanovy teorie by mohlo nastat, kdyby systém byl uplatněn na CELÉM SVĚTĚ, jak bylo prohlášeno na Universitě v Chicagu v roce 1975. Tam byl Friedman universitním profesorem ekonomiky. Od té doby tato snaha JE uplatňována na celém světě.
První příležitostí uplatnit tento systém vznikl v Chile po zvolení presidenta Salvadora Allende, na kterého se pohlíželo jako na propagátora, pokračovatele a šiřitele kubánského „komunismu“. (pozn.: např. v Severní Americe se nepoužívá výrazu „socialismus“, ale „komunismus“. Socialismus podle severoamerického myšlení existuje v Evropě, jmenovitě ve Skandinávii - Švédsko, Norsko, také Dánsko a Finsko.) Allende byl svržen péčí CIA (Central Intelligence Agency) a k moci se vojenským pučem dostal generál Augusto Pinochet. Po osobním školení Friedmanem, Pinochet plně akceptoval jeho teorii, universita vyslala jeho žáky - ekonomy do Chile a přijala velkou skupinu chilských ekonomických studentů na chikágskou universitu. Tito absolventi pak byli nazýváni „Chicago boys“, věrní interpreti fundamentálního, nespoutaného nebo volného kapitalismu. Pro stejnost a podobnost jazyka a politických podmínek vojenských diktatur tento typ kapitalismu se rozšířil i do Argentiny, Uruguaje a Brazilie.
Pro uskutečnění reformy následovaly tři základní požadavky :
Privatizace - státních podniků, elektráren, dopravy, těžby nafty, automobilového průmyslu
Deregulace - vládního řízení politiky zemědělství, rybářství, hornictví, lesního hospodářství, využití zdrojů vodních, energetických, rudných, dotací atd., které byly zrušeny.
Sociální služby - náklady na ně byly silně omezeny – zdravotnictví, školství (také z části privatizováno), sociální pomoc, nezaměstnanecká podpora, penze (privatizace penzijních fondů), školné zvýšeno, moc unií a členství v nich silně omezeno.
Zároveň ale zůstává faktem, že Pinochetovy reformy zastavily superinflaci (nastolena finanční disciplina ve státním rozpočtu), zvýšila se zaměstnanost, vývoz dřeva, ryb a rud. Největší doly na měď však zůstaly ve vlastnictví státu, a tím zůstal zachován rozhodující finanční příjem státu. Finanční nerovnost se ovšem také zvýšila, bohatí se reformami a privatizací značně obohatili.
Reformy tedy měly obojaký účinek, z Argentiny se objevily zprávy, že na severu státu, který je vlivem geografických podmínek velmi chudý (suchý), došlo k úmrtím lidí z hladu. To byla šokující zpráva, protože víme, že Argentina byla v poválečných (2.SV) dobách hlavním dodavatelem potravin Anglii, výměnou za průmyslové výrobky, výstavbu železnic, továren (zemědělské traktory, např.) a podobně. S rozvojem evropské unie tato spolupráce postupně odumřela. Také argentinská výroba zemědělských strojů, traktorů a automobilů byla zastavena jako neúčinná (příliš drahá) a strojní zařízení prodáno.
Domnívám se, že je důležité popsat co je , nebo byl WASHINGTON CONSENSUS = Washingtonská (ekonomická) dohoda, vypracovaná a uvedená do života 1989. Je to také první věc, která byla zrušena na první schůzi nově ustavené skupiny G 20 – komentáře netřeba. Byl to specifický recept jak reformovat hospodářství států, které byly v hospodářské krizi. Tato dohoda byla vypracovaná Mezinárodním měnovým fondem (IMF), Světovou bankou, Americkou
bankou pro mezinárodní rozvoj a US ministerstvem financí, původně pro řešení hospodářských krizí v Jižní Americe v 70. a 80. letech. Finanční půjčky byly podmíněny přijetím W. C.!
Zásady jsou tyto:
- Peněžní, finanční disciplina, jmenovitě omezení státního rozpočtu a jeho přiblížení zdrojům příjmů. Tedy zmenšení rozpočtového deficitu.
- Veřejné výdaje – zrušení dotací, zejména pro rozvoj místního hospodářství, sociální služby, vzdělání, zdravotnictví, podpory sociálně zranitelných, hromadná doprava a investice do ní
- Daně – rozšíření základny, nízká úroveň daní, zejména pro výrobce - Nízká úroková míra
- Směnitelnost měny
- Volný mezinárodní trh, speciálně nízké dovozní tarify (aby se zabránilo protekci místních výrobců)
- Volný přístup pro investice z cizích zemí
- Privatizace státních podniků a majetku
- Deregulace – státních zákonů, nařízení, ochranných, bezpečnostních, opatření pracovních, na ochranu přírody, řízení a regulace bank, jmenovitě centrální banky
- Zesílení ochrany soukromého majetku (změna příslušných zákonů).
Krize ve Třetím světě (1987, jihovýchodní Asie, potom také Rusko) byly způsobeny prudkým zvýšením cen nafty produkujícími státy OPEC, velkým a vzrůstajícím (a prakticky nesplatitelným) zadlužením, a zvýšením úrokové míry Spojenými Státy a tím obtížnějšímu získávání finančního kreditu od US - i pro splácení úroků z již existujících dluhů (čili půjčky pro splácení předchozích půjček!).
Proti liberalizaci trhu ve Třetím světě mluvilo nejčastěji snížení schopnosti státu/vlády financovat své projekty, vzrůst nezaměstnanosti rušením „neefektivních“ podniků, které podlehly v přívalu importovaných výrobků a - to zejména - oslabení až zničení místního zemědělství, z týchž důvodů, to je, přívalu levných potravin, většinou z USA. Není to záměrné otevření slabšího trhu gigantickému americkému importu?
2. ČÁST: POLSKO
Na počátku 90. let 20. století se sovětský typ socialismu přežil. Uvolnění režimu zvolením Michaila Gorbačova a jeho politiky glasnosti a perestrojky, způsobilo silné odstředivé síly, ve všech satelitních státech, dokonce i v částí otřesených vlád. To způsobilo rozpad „Druhého Světa“ - sovětského impéria - rozpad trhu, ztráta odbytu, bezvládí a chaos. To byl další SVĚTOVÝ otřes, perfektní situace pro aplikaci Friedmanovy „léčby šokem“ vyzkoušené v Jižní Americe. Skutečně, prakticky možná a realistická alternativa byl návrat kapitalismu do zemí, které neměly žádné kapitalisty a žádné zkušenosti s vedením a zakládáním nových podniků.
Nejblíže k reformě bylo Polsko, kde v 80. letech založená Solidarność, s vedoucí skupinou Lecha Walesy, jeho spolupracovníků, ekonomů a inteligence, vytvořila program hospodářské reformy. V plánu nebyla žádná obnova kapitalismu, hospodářství mělo zůstat v socialistickém vlastnictví. Stát, hospodářství, společnost a společenský život se měl zbavit monopolu komunistické moci, byrokracie a všech aspektů sovětizace. Demokratický systém byl modelován podle sociálně-demokratického skandinávského typu hospodářství a společnosti. Management továren měl být vytvořen z odborníků továrny, inženýrů, právníků, nákupčích a odbytářů … a kontrolní komise dělníků. Tato skupina manažerů bude mít přirozený zájem na chodu továrny, technologickém progresu, zvyšování kvality, výroby a rozšiřování obchodu. Tomuto programu ale nepřišla žádná pomoc!
Naopak americká „investiční banka“ Goldman & Sachs a její ekonomové pod vedením Jeffrey Sachse se ujala pomoci za těchto zcela určitých podmínek (prakticky – Washington Consensus):
odstranění regulace cen a dotací
privatizace továren, loděnic a dolů
vytvoření burzy (stock exchange)
vytvoření kapitalistického trhu
směnitelná měna
omezení těžkého a zavádění spotřebního průmyslu
snížení hospodářského a společenského rozpočtu
Za to bylo Solidarnośćí slíbeno, že tento radikální a rychlý plán v krátké době umístí Polsko po boku západoevropských zemí, politicky stejně jako hospodářsky a vyřeší tak jejich problémy.
Přítomnost těchto slovutných odborníků z přátelských Spojených Států způsobila veliké nadšení značné části obyvatelstva a jejich vůdců. Mnoho vedoucích osobností Solidarnośći ale tento plán odmítalo. Ještě před příchodem Jeffrey Sachse stará socialistická vláda generála Jaruželského drasticky zvýšila ceny, aby stát dostál svým závazkům ke splácení značného státního dluhu. Sachsův recept „léčby šokem“ se ani vzdáleně nepodobal původním plánům odborů.
A nyní Sachs žádá stejné - drastické zvýšení cen a jiná úsporná opatření, privatizaci a rušení málo účinných továren. Mnozí polští reformátoři odmítali také kompletní pokapitalističtění polského hospodářství. Jejich vize předvídala něco lepšího, spravedlivějšího, něco co odstraní zápory kapitalismu. To co nabízí Sachs a jeho polští následovníci je mýtus, který přinese zmatek, zvětší bídu a sníží kapacitu průmyslu státu, říkali.
Ale bylo opravdu jiné cesty? Bylo možno pokračovat ve výrobě, když nebyl nikdo, kdo by výrobky koupil? A jestliže se někdo našel, kdo by měl zájem, chyběly peníze na nákup. Polští tvůrci nového režimu spoléhali na Sachse a jeho vysoké styky v MMF a World Bank, že se mu podaří vyjednat snížení dluhů navršených během socialistické éry. Polsko také mělo akutní potřebu nové půjčky, když se staré obchodní vztahy rozpadly a zemi hrozily následky nesplnění jejích dlužních splátek. Mezinárodní Fond (MMF) přislíbil pomoc (ale dluh následně nesnížil), JESTLIŽE Polsko přijme „léčbu šokem podle chicagské školy“, tedy zavede „nespoutaný, volný kapitalismus“ (unfettered capitalism) (viz W. C.).
Zda-li se Polsko stalo takovým členem Evropské unie, zda-li mu Západ pomohl v jeho idealistické snaze a jeho obraz odpovídá (alespoň z části) představám bývalé Solidarnośći a polského národa, mohou posoudit Poláci sami a v ČR ti, kteří se zajímají o ekonomiku a politiku.
3. ČÁST: RUSKO
V roce 1985 byl do vedení Sovětského Svazu zvolen Machail Sergějevič Gorbačov. Nový vůdce vyhlášením „glasnosti“ hledal cestu z dogmatického sovětského režimu k větší spolupráci se Západem, myšlenkové svobodě v zemi, uvolnění trhu, stáhnul sovětskou armádu z Afganistanu, podepsal dohodu o částečném odzbrojení, cenzura byla efektivně zrušena, byl zvolen president státu do nově vytvořeného úřadu a nově zvoleny sověty na všech úrovních, byl vytvořen nezávislý (?) Ústavní soud. To byl veliký demokratický krok! Vyhlášením „perestrojky“ se měla uskutečnit reforma hospodářství založená na tržních podmínkách, s pouze orientačně řízeným dohledem státu, jmenovitě ve státně důležitém průmyslu (energetickém, vojenském, nukleárním …). Vytvoření sociálně demokratického systému modelovaného podle skandinávského systému mělo trvat až 15 let a to nezávisle i ve všech státech tehdejší Rady vzájemné hospodářské pomoci (tedy také Československé Republiky).
Když se Gorbačov poprvé zúčastnil schůze skupiny nejprůmyslovějších států G7, jednomyslným požadavkem všech členů bylo, že Sovětský Svaz MUSÍ akceptovat radikální hospodářskou „léčbu šokem“, to je privatizaci v prvé řadě a okamžitě. Glasnosť způsobila vnitřní boj Gorbačova a jeho stoupenců se stále silnou starou nomenklaturou bolševiků, administrativy, vojensko-průmyslového komplexu a místních sovětů. Do toho zasahující počínající hospodářská reforma způsobila katastrofální krizi, která vyvrcholila spiknutím „staré gardy“ a pučem v roce 1991. Jeho neúspěšný konec ale znamenal také konec SSSR a Gorbačova samotného. Sovětský stalinský režim napáchal tolik zla, zasáhl celé etnické skupiny a velkou část občanů. Přirozené odstředivé síly způsobily rozpad Sovětského Impéria. Vzniklo 15 nových států s existujícími vládami původních, nijak nereformovaných aparátčíků. SSSR oficiálně zanikl 12. prosince 1990.
Mezinárodní měnový fond (MMF), Světová banka (SB), Goldman Sachs (překupnící a manipulátoři privatizovaného státního a národního majetku) a nejrůznější odborníci průmyslu vytvořili skupinu 300 ekonomů, finančních a právních odborníků, kteří byli presidentem Clintonem a na žádost Jelcinovy vlády - posláni do Ruska, aby převedli socialistické státní hospodářství na privatizované kapitalistické hospodářství. Tito odborníci vypracovali nezbytné privatizační zákony podle vzorů z Chile, Argentiny, Brazilie, Uruguaje a Polska, založili burzu cenných papírů.
Po předběžné inventuře ruského hospodářství přišli k závěru, že z hlediska rozsáhlosti podniků bude výhodnější přidělovat uchazečům celé bloky hospodářství, spíše než jednotlivé detaily. Vybrali přibližně padesát vzdělaných, energických a podnikatelsky založených kandidátů, kteří se měli stát novými vlastníky ruského hospodářství. Padesát jedinců bude také snadné řídit – zajisté pomocí peněz.
Tito odborníci viděli, co zdědili :
světově největší ložiska zemního plynu
rozsáhlá naftová pole na 2. místě za Saudskou Arabií
doly na uhlí a rudy
ložiska platiny
hutě na zpracování nejen oceli, ale exotických kovů - beryl a titanium (raketový a letecký prům.)
největší na světě, produkce lithia, hliníku, mědi, chromu (2. po Jižní Africe), niklu, wolframu
rozsáhlý zbrojní průmysl, letecký, výroba automobilů, loděnice
nukleární půmysl (vč. nukl. zbraní)
aerolinie
dobře vybavený filmový průmysl
největší lesní porost od Uralu po Pacifik.
Toto všechno, tyto „předměty zájmu“, byly označeny za staré, zaostalé, nemoderní, antikvariátní, vyčerpané, neúčinné, bankrotující, téměř bezcenné. Tak byly oceněny a tak byly prodány za zlomky skutečných hodnot. Ruští kandidáti neměli potřebné částky peněz a tak byla zprostředkována rychlá „businessová přátelství“ a spolupráce s finančními organizacemi Západu (prakticky USA). Hodnoty, které se při prodeji na mezinárodním trhu utržily, okamžitě převýšily půjčky a vytvořily nevídaná, vskutku pohádková, nebo spíše neuvěřitelná, bohatství oligarchů a držitelů akcií/podílů. Nutno podotknout, že pouze menší podíly jednotlivých výrobních organizací byly prodány do zahraničí. Kontrolní většinové podíly zůstaly ve vlastnictví oligarchů. Toho dosáhli ruští ekonomové a to přehlédly IMF et al (= a všichni ostatní.)
Tento způsob privatizace, prodeje a nabytí státního, národního majetku, vytvořeného prací a doslova krví generací Rusů a ostatních národů tehdejšího SSSR, označili někteří ekonomové, jako Joseph Stiglitz (Nobelova cena) a profesor New-yorské university Stephen Cohen jako „krádež gangster-kapitalistů“. Vytýkali také presidentu Clintonovi, že akce byla skryta před světem. Spekulovali, kdyby se americké publikum o této privatizaci dozvědělo, při americkém smyslu pro spravedlnost by jistě by protestovalo ...
4. ČÁST: KORUPCE
Věc, na kterou se poukazuje v CELÉM světě, která je kritizovaná a také trestaná, je korupce. Je všude, od Číny, přes Evropu a severoamerické kraje po Jižní Ameriku. Adam Smith a po něm Friedman prohlásili, že nadměrná ziskuchtivost je „pokušením kapitalismu“. Jestliže tohle je oficiální ideologie a politika soudobého kapitalismu, dokonce opakovaná a akceptovaná a prováděná „vůdcem svobodného světa“ - presidentem Georgem W. Bushem, která umožňuje zlodějství v mezinárodním měřítku, ospravedlňuje (pod jiným názvem) lupičské války, vytváření umělých krizí (naposledy tato 2007), společenských otřesů a v nich rušení zákonů a podvodné obohacování mocenských skupin, proč chceme trestat ty malé podvodníčky, když ti velcí jsou NEDOTKNUTELNÍ??? Vždyť ty malé částky tisíců nebo statisíců eur/dolarů/korun malých podvodníčků jsou zcela zanedbatelné!
Jde jen o jedno - posílení moci a upevnění již existující moci finanční mafie nad světem, což jest jinými slovy FINANČNÍ KOLONIALISMUS.
5. ČÁST: KDO VLÁDNE?
Ekonomika je, jak jsem již říkal dříve, podle Marxe a Friedmana „čistá věda“, podobná jiným přírodním vědám (matematika, fyzika, chemie …). Kdyby tomu tak skutečně bylo, měli bychom jeden více-méně úspěšný systém vlastnictví výrobních prostředků, rozdělování a trh výrobků. Ekonomika se týká činnosti lidské společnosti a proto ZÁVISÍ na lidské vůli, politice a zájmech lidí, čili na ideologii. Friedmanova definice a ekonomická politika je vadná. Že se prosazuje na celém světě není důkazem její správnosti - ale aktem moci skupiny - finančního a průmyslového kapitálu, který ji prosazuje a má z ní finanční a MOCENSKÝ prospěch.
JEDINÁ záruka kontinuity demokratického systému (po 2. světové válce do 1980. let) je silný parlamentní stát a jeho zákonodárná moc podmíněná řízením hospodářské politiky a státním vlastnictvím veřejného majetku. Vláda je volený orgán, změnitelný v příštích volbách, vytvořený voličům známými jedinci, tedy konkrétní entita pracující a existující v hlavním městě státu. Nad vládou stojí nezávislý Nejvyšší soud dohlížející na ústavnost vládních rozhodnutí. Privatizace prosazovaná Friedmanem, privatizování veškerého majetku státu a jeho služeb, jmenovitě sociálních (nezaměstnanecká, welfare, penze, zdravotnictví, pojištění, …), absence jakékoliv možnosti intervence v politice bank a hospodářské politice, degraduje státní moc na dozor na křižovatkách a zajištění klidu na ulicích v nočních hodinách. Vláda je redukována na impotentní kongresovou nebo parlamentní žvanírnu, neschopnou jakéhokoliv rozhodnutí, protože jakákoliv autorita jí byla odejmuta. Privátní sektor rozhodující každou otázku technickou v oboru výrobním, ale také společenskou otázku, týkající se sociální a jakékoliv politiky, získané redukcí vlády, je ovšem entita nevolená, anonymní a sídlící podle potřeby kdekoliv na světě, nedosažitelná pro občana, který chce kontaktovat „svou vládu“.
Evropské 20. století bylo dějištěm totální privatizace, podle Friedmanova recepisu, uskutečněné jeho předchůdci. Pánové Salazar, generál Franco, Benito Mussolini, Adolf Hitler a Josef Stalin (a jejich následníci a strany) byli typičtí představitelé Friedmanovy „léčby šokem“ - rychlé privatizace celých států fašistickým/násilným převratem. Jejich státy se staly privátním majetkem fašistických/nacistických/komunistických Vůdců a jejich politických stran. Oni a jejich strany rozhodovali výhradně. Odstranění regulujícího vlivu vlády v USA a její redukce na non-entitu (rušení příslušných zákonů počínaje Reaganem, přes Clintona a konče George W. Bushem) způsobilo, že anonymní skupiny direktorů a podílníků se rozhodly vyvézt většinu továren do Číny, Vietnamu a jinam a nenávratně poškodit občany Ameriky, aniž by vláda mohla tento akt jakkoliv ovlivnit. Totéž umožnilo hazard bank s veřejnými penězi a jejich bankrot z důvodu pathologické ziskuchtivosti a rozvrácení hospodářství nejen Ameriky, ale také části světa. To je dědictví „nespoutaného kapitalismu“ v privátních rukách, bez dozoru státu. Friedmanova ekonomická praxe, papouškovaná současnou garniturou ekonomů, je zcela bezpečnou cestou k fašismu.
Abychom nezůstávali jen v Americe. Evropa je stále ještě v šoku z 2. světové války, odrážející se v iracionálním myšlení. To, že tato demokracie je de facto také privatizovaná, neumí vládnout a odmítnout nesmyslné, zejména finanční požadavky demagogů, vyústilo do finanční krize jižní Evropy. Politici, kteří přijali ochotně nabídnutou finanční „pomoc“ ze zadlužených Spojených Států, jsou raněni slepotou k faktu, že Jižní Amerika je díky této kontinuální pomoci v dluzích, které nikdy nesplatí!
Externí dluh Brazilie . . . r. 2011 . . . US$ 382 miliard
2012 405
Argentina 115
Uruquay 14.4
Chile 96.
Prakticky vazalové/nevolníci USA.
Profesor Stephen Cohen (narozený 1938, profesor ruských a slovanských studií a historie na Columbia a Princeton University, člen Council on Foreign Relations, atd.) argumentuje, že „krize 2008 demonstruje pád (a to v USA stejně jako mezinárodně) teorie liberálního = „nespoutaného“ kapitalismu a efektivně „spoutané“ vlády. Zvýšily se sociální rozdíly, zchudla a zúžila se střední vrstva a narostl finanční sektor a jeho vliv, obohacený pouhou spekulací, která přerostla v krizi. Mnoho peněz je koncentrováno v příliš málo soukromých rukách a to bude rozhodovat JAK budou peníze použity, zda pro rozvoj hospodářství, výzkum, investice, či pro soukromé účely, vedoucí neznámým směrem. Tento trend signalizuje také „konec vlivu“ Spojených Států,“ podle profesora, „a jeho přesun do Asie.“
Internet poskytuje obsáhlý materiál z života lidí, kteří byli nalezeni, vybráni a určeni stát se dědici majetku, který byl vytvořen v Sovětském Svazu.
Boris Berezovski - pracoval na univerzitě v Moskvě, zabýval se prodejem komputerů a tvořil pro ně programy - software, svou činnost po pádu SSSR rozšířil o výrobu gumových panenek, prodej automobilů, vlastnictví naftových polí finančním spojenectvím s Markem Richem (pardonovaným pres. Clintonem) a jeho obchodní kompanií Glencore, jehož objevil coby blizkého business-přítele. Zakoupil TV kanál 1 a kariéru poslance v Dumě a po příchodu Putina je použil v propagandě proti jeho reformám. To uspíšilo jeho emigraci do Francie, kde si koupil zámeček za 400 milionů USD. O něco později emigroval do Anglie. Zemřel v r. 2013, na útrapy emigrace.
Roman Abramovič - byl „majitelem“ naftových polí Sibneft, spolu s Berezovským, které koupil za 100 milionů USD, a se švýcarskou obchodní společností; pro vlastní potěšení vlastní dvě jachty, každá více než 100 m dlouhá a pro obchodní účely vlastní osobní letadlo Boeing 737, v němž létá sledovat fotbalová vítězství klubu Chelsea soccer club, který si koupil za 14 miliard USD.
Michail Chodorkovski - byl předsedou Komsomolu na moskevské universitě, ještě na studiích založil kavárnu a výběrovou restauraci v Moskvě a pro své schopnosti byl vybrán Clintonem vyslanou skupinou poradců jako kandidát na manažování části v budoucnu privatizovaných organizací. Koupil si („téměř bezcenná“ - viz 3. část) naftová pole, která konečně nebyla až tak zcela vyčerpaná, jak se zprvu zdálo, a nazval je pak Yukos, do něhož zařadil také investice v Sibneftu, čímž vznikla největší olejářská kompanie v Rusku. Jako její nadstavbu se svými společníky založili banku Menatep, která měla úzké spojení s jinými těžními organizacemi, Exxon Mobil a Chevron Texaco, které také vlastnily bloky podílů v Sibneftu. Chodorkovski si založil noviny a časopisy, získal vliv v mediích a v televizi a po převzetí vlády Putinem rozpoutal mediální kampaň proti jeho reformám, které směřovaly proti (po česku vyjádřeno) TUNELOVÁNÍ ruského, - tedy nyní správně, - soukromého majetku ruských kapitalistů. Ti se dostali do rozporu s Putinovým pojetím ruského kapitalismu. Chodorkovski se sám angažoval ve vysvětlování a školení ruské veřejnosti o podstatě a obsahu Demokracie a posvátnosti Soukromého Majetku, na jehož vytvoření on a jeho společníci (za nezištné pomoci svých amerických poradců a investorů) vynaložili tolik těžké práce a důvtipu. Výsledkem bylo obvinění z daňových úniků a následné soudní procesy a uvěznění Chodorkovského.
Samozřejmě oprávnění majitelé shromáždění kolem své banky Menatep se rozhodli žalovat ruskou vládu z „odcizení soukromého majetku“, který byl fuzován do nové firmy Rosněft, ve státním vlastnictví. Žaloba byla podána v Texasu, za účasti právního zástupce Roberta Amsterdama, reprezentujícího Chodorkovského. Zprávy se ovšem staly světovou senzací, jak se v Rusku - opět totalitně - nakládá se soukromým vlastnictvím, získaným absolutně LEGÁLNĚ podle platných zákonů vypracovaných předem a osvědčených pro Pinochetův vojenský puč v Chile a aplikovaný později pro vojenské režimy dalších jihoamerických států (Argentina, Uruquay, Brazilie).
Tolik osvědčené zákony byly použity také pro Polsko. To se stalo neklamným důkazem, že demokracie je v Putinově Rusku mrtva. Nekrology po smrti Jelcina nostalgicky vzpomínaly na prakticky první seznámení ruských mužiků se západní demokracií a její nebývalý rozkvět v té, do té doby totalitní, zemi. Pro blízkost k Rusku také Evropská unie vydala rozhořčené prohlášení na obranu soukromých majitelů privátních naftových polí, papíren, hutí, výroby tanků, mezikontinentálních raket a vodíkových pum. Legální „práva investorů“, a to i v hospodářsky revoluční době, jako byla tato, jak bylo zdůrazněno mluvčím pro Obranu lidských práv, musí být za každou cenu dodržena, jmenovitě a zejména, je-li to přáním a v zájmu ruského lidu.
Na rozhodnutí okresního soudu v Texasu se stále (a nedočkavě) čeká (červenec 2013).
David Klíma (červenec 2013)
S