Třtino, ó sestro, kdož ví?

 Calamagrostis epigeios Linné ROTH.   TŘTINO, co tě trápí, sestřičko? Proč se tak pozachvíváš? Neboj se, otevři mi srdce své, snad se ti uleví . . .  „Pozachvívám se, arci, dosud, snad i radostí.    A též já si přeju, něčemu to sděliti, tuším . . .    V duši mé se probouzí vědomí, po lidsku řekněme: myšlenka. Chcete ji vědět, bratříčku, chcete znát moji myšlenku, duši třtiny?    Jsem Vám velmi vděčna. Kdybych něco nesdělila, jako by to nebylo mé . . . A též já chci něco sděliti; sssššš, sssššš . . . Mnoho si nežádám, mnoho neunesu, jsemť slabounká, ale když se raduje jitro, anebo poledne, anebo hvězda v dalekém, temném nebi, též já toužím po životě, nejbojácnější dítko Přírody, při samém břehu Života, v nejklidnější, nejmělčejší, nejmenší zátočině – takové jest místo mé, a stejně veliká jest vzdálenost moje od vysokého moře jako od některé z Hvězd; a také rozjímám, tedy žiju, procitajíc tu a tam a říkajíc: ššš . . . Taková je moje myšlenka, takto žiju, a smysl života mého jest: ,Též vím.´ A jedinou slastí mou je toto Též.

   Toto slovo tisíckrát si opakuju, takže v řeči mojí zcela splývá (a já jsem ráda), zníc: ššššš . . . A jsem ráda, že jen málokdo mi rozumí. Jedenkrát, a tehdy jsme byla velmi opuštěná v Boží Přírodě, uhodil takový mráz, jakého snad nepamatují ani starší sestry mé, od té doby, co jsme byly posvěceny – stála jsem v ledu, který se tak rozžíznil, že jsem vletěla i se svými kořínky, ba i s vrstvou rodné prsti do jeho úst, od země odtržena, do nebe nevsazena, malounko od země, daleko od slunce – a vědomí moje nebylo ani o poznání větší než nejmenší částečka posledního neviditelného chloupku Boží Přírody. –

   A tu najednou, asi na sáh nebo jak daleko ode mne, udeřil kdosi do ledové tváře, která mě polykala, tak silně a prudce, že hubitel můj zavrávoral, maje lebku na kusy. Já padla na svoje stanoviště zašelestivši a ničeho nechápajíc. A když jsem se vzpamatovala, vidím: po břehu kráčí člověk, pěst mu krvácí – ihned jsem pochopila, cosi koktajíc, ale ten člověk se poohlédl, pousmál a pravil: ,Ne pro tebe, ale pro život!´ A ráznými kroky se vzdálil, podoben synu Slunce. Ten den už nemrzlo, a potom i znakoplavky nám řekly, že celkem už se není čeho bát.

   Na duchu i na těle se zotavivši, naklonila jsem se jednou ke své starší sestře, tázajíc se, kdo asi byl ten pán – dlouho jsme se rozpakovala pro tuto otázku, stavějíc se dospělou, a tedy unavenější duchem i srdcem – a ona mi řekla: Toť jediný člověk, kterého zde pamatuji; přicházívá sem, někdy s jakýmsi dlouhým prutem, jímž, tuším, se dorozumívá s bytostmi, které v živlu vzdušném pobývají řeči; jedenkrát, ale to ty nepamatuješ, řekla, nepřišel sám; přišla s ním bytost – ššš – podobná jemu jako perla tváři vln, a tehdy ponejprv slyšela jsem lidskou řeč, byla však tu a tam podstatnější, i v síle, i v melodii.

   Toť se rozumí, že z toho nevím nic, též vítr mi to odvíval, znáš toho závistníka! řekla.

   Počkej, řekla, dotýkajíc se svého čela – ona už nežije totiž, naplnila svůj věk – počkej, přece, tuším, jsem si zapamatoval některý článek šumotu lidského: Sšš – sss – Stanislave – ano, to jest to, více nevím. Snad jest to jeho jméno, jméno mého i tvého vysvoboditele, řekla. Tebe, řekla, osvobodil, arci, pěstí, mne však sekerou a hákem, tehdy byl led obzvláště hladový a zlý . . .“

   Třtino, ó sestro, kdož ví? Snad to byl sám Ten, o němž psáno jest, že třtiny nalomené nedolomí . . ., anebo, snad to byl Mstitel Básníků, anebo některý z Apoštolů? –

Jakub Deml:

Moji přátelé