Tyrolský statek ve Vídeňské ZOO
Kdyby se přenesené objekty muzeí v přírodě seřazovaly podle tunokilometrů, byl by horkým favoritem na prvenství Tyrolský statek v Zoologické zahradě ve Vídni. Na svou slavnou, technicky a finančně náročnou cestu z tyrolského údolí do zahrady v Schönbrunnu čekal téměř tři staletí. Na cestu tyrolského statku do Tyrolské zahrady. Nejdříve si řekněme něco o té zahradě.
V areálu Schönbrunnu nechal arcivévoda Johann, bratr císaře Františka II, vybudovat zemědělskou usedlost v tyrolském stylu, se stodolami, stájemi s vlastní zemědělskou produkcí, dále s rozsáhlými sady a dokonce malou chemickou laboratoří. Muselo to být dost roztomilé místo, ale až do roku 1918 bylo majetkem císařské rodiny. Mimochodem císař František Josef I sem rád vodíval svou milovanou Sisi. Když v 70. letech 19.století vypukla v Evropě móda světových výstav a ruku v ruce s tím i zájem o národní lidové architektury, objevily se i ve Vídni úvahy o založení etnografického muzea. Všechny plány však narážely na finanční nebo administrativní překážky. Po vyvlastnění císařského majetku se majitelem Tyrolské zahrady stala vídeňská obec a nastala zde éra veřejného pohostinství, byl tu zprovozněn i hudební pavilon. V roce 1962 započaly práce na restauraci původních staveb, projekty však chátraly stejně jako dřevo z roubení, které čekalo na ošetření tak dlouho, až bylo nakonec pro rekonstrukci domů nepoužitelné. A tak se v roce 1994 začalo rozebírat dřevo z jiného statku, přes dvě stě kilometrů vzdáleného dvoupodlažního domu v Tyrolsku, který byl již po staletí považován za nejhezčí stavení v Alpách a který byl od roku 1986 národní památkou. Stavení, postavené v roce 1722, Vídeňská ZOO od soukromých vlastníků odkoupila a začalo oddělování kmene od kmene, prkna od prkna, pečlivé zakreslování a popisování, pak jízdy těžkých nákladních aut a nakonec zpětná montáž, jejíž kvalitu můžeme dnes obdivovat na okraji Vídeňské Zoologické zahrady.
Hlavním trhákem Vídeňské ZOO, mimochodem nejstarší zoologické zahrady na světě, je samozřejmě Panda velká. Pozorovat toto nádherné a skutečně nesmírně roztomilé zvíře, jak loupe tlusté stonky bambusu, jeden za druhým a neustále v sedě požírá bělostnou dřeň, jak se mu hýbou při tom věčném přežvykování uši, jak si prostě užívá radosti ze žrádla a vůbec ze života, to se dá skutečně hodně dlouho. A pak je tu také koala, ta sice ve dne spí, ale zážitek to je taky, jsou tu krásné pavilóny, dlouho se dát postávat u tučňáků v pavilónu antarktickém ...... ve Vídeňské ZOO se může nudit jenom naprostý magor. Takového magora ani nemá cenu nutit k tomu, aby se od tučňáků a medvědů vydal do kopce a po delší cestě bez expozic se dostal ke statku s domácím zvířectvem. Většině lidí se ale tato cesta doporučit dá bez rozpaků.
Průčelí jakoby vypadlo z učebnice o průčelích dvoupodlažních domů tyrolských a bavorských. Snímek je možno zvětšit, abychom se mohli seznámit s nabídkou tyrolských poživatin.
Každou sobotu a neděli se návštěvníci mohou seznámit s výrobou másla a sýrů a výrobky sledovaných technologií okamžitě zakoupit. Vyhlášené jsou především tyrolské ovčí i kozí sýry. Líhnutí kuřat můžeme sledovat do detailu, některé chlívky koz jsou v prvním patře stodoly. Vícepatrové chovy v Čechách asi nenajdeme, to je dost zajímavé, některé kozičky tam mohou vykukovat z balkónku.
Nalezneme zde i důkladnou a podrobnou exposici výroby medu.
Tady chybí flašinet a prozpěvování o nešťastné lásce nebo o ukrutném mordu. Vídeňské včeličky si mohou vybrat oblíbený příběh nebo se přihlásit k okresní čí dokonce zemské příslušnosti.
V expozici o medařství zjistíme, že výroba medu je o šikovnosti a vynalézavosti lidí i o pracovitosti včeliček. Tento snímek je navíc o odrazu světla od krycího skla a o špatném osvětlení.
Na tyrolském statku našly svůj, mnohdy jediný domov, ohrožené, téměř vymírající rasy domácích zvířat. Většina pochází samozřejmě z Tyrolska.
Připomeňme si některé.
Pinzgauský skot
Plemeno vzniklo v obci Pinzgau v kraji solnohradském křížením alpského strakatého skotu se stepními plemeny slovanskými a výsledkem byly vynikající výsledky v trojkombinaci mléko–maso-tah. Pro tzv. salcburský typ je charakteristický bílý pruh od zad přes stehna po břicho, čímž na bocích vznikají charakteristické mapy, ne nepodobné západním částem Rakouska.
Tux-Zillertalský skot
V 1. polovině 19. století byl tento skot nejrozšířenější v celém Rakousku pro svou skromnost, otužilost, velikost, dojivost a tažnou sílu. V roce 1970 byl považován za vyhynulý. Dnes se vrací za spolupráce Salcburské a Vídeňské ZOO opět k životu.
Montafonský hnědý skot
Toto plemeno vzniklo z rozšířeného švýcarského hnědého skotu, a to ujednocením chovného cíle v končinách vorarlberských, zejména na statcích v okolí města Montafon. Do začátku 20.století bylo rozšířeno po celém kraji Vorarlberg, tedy kousek od Švýcar i Itálie. Na nijaké stříkance ani skvrny si na svém šatu nepotrpí, ale mnohdy než plemeno hnědé by se mohlo nazvat šedavým. Jsou to pěkné kravičky a je dobře, že se jejich chov udržuje. Donedávna se mělo za to, že již neexistují a jejich současný stav je pouze několik desítek kusů.
Stříkaný skot z Pustertalu
Vídeňská Tyrolská zahrada chová kromě alpských plemen i jedno plemeno vídeňské. Plemeno z Pustertalu se velice rozšířilo právě v okolí Vídně a tak do povědomí rakouských zemědělců proniklo pod přezdívkou Wiener-Kuh. Odborný název je pak Sprinzen a dalo by se přeložit třeba jako postříkanec. Mnohé skvrny na srsti jsou skutečně velmi drobné a početné. Je to takový vídeňský piháček.
Tyrolská skalní ovce
Kozorožec se německy řekne Steinbock, této ovci říkají Steinschaf. Bude mít určitě s divokým kozorohem mnoho společného, především skromnost, vytrvalost a určitě nebude trpět závratěmi z výšek. Od roku 1974 je chov této ovce pozvednut z minima, blížícího se samotnému vyhynutí a plemenná kniha leží právě v Schönbrunnu.
Korutanská brýlová ovce
Černou pigmentací očí a konečků uší ochránila příroda toto plemeno proti intenzivnímu ultrafialovému záření ve vysokých nadmořských výškách. A tak se v 19.století na vysokohorských alpských loukách rozšířila charakteristická scéna se stády těchto brýlatých zvířat. Koncem století se tento obraz začal vytrácet, ale díky Vídeňské Zoo se opět černooké ovce rozšiřují po pastvinách především rakouských a bavorských. Celkový počet v Evropě se odhaduje přes pět set kusů z toho na dvě stovky v Rakousku.
Tauernská strakatá koza
Tato strakatá koza má moc a moc roztomilá strakatá kůzlátka. Nechybělo mnoho, a tato strakatá kůzlátka by se již nerodila. Chov této kozy, která byla již považována za vyhynulou, obnovila ZOO po té, co byla poslední rodina v roce 1986 objevena na statku sedláka Johanna Wallnera v obci Rauris mezi Solnohrady a Tyrolskem. Dnešní stav již přesahuje 100 kusů a koza již prospívá kromě Schönbrunnu i na sedmi místech ve své domovině, tj. ve vysoko položených údolích v Solnohradech a východním Tyrolsku.
Norik
Chov tohoto plemene koní byl založen v roce 1575 v Solnohradech a čistota rasy zůstala zachována doposud. Při počtu 7000 kusů tento kůň sice na vyhynutí není, ale přesto je jeho chov radši bedlivě sledován. Kromě vytrvalosti a vhodnosti k lesnické i zemědělské práci je tento hezký kůň proslaven i pestrostí barevných kombinací.
Interiéry objektu je příjemné procházet. Místnosti jsou zařízeny jednoduše, je znát, že historická výbava domácností není prvořadým úkolem zoologických zahrad. Máme-li rychle porovnat se skanzeny českými, napadne nás nejrychleji asi větší počet náboženských obrazů a četný výskyt kolovratu.
Některé objekty nelze dostatečně popsat fotografií. Tato obrovská šestiramenná borovice vedle Tyrolského statku je typickým příkladem. Je skutečně mnohem úžasnější, než dokáže snímek vyjádřit.
