Skanzeny - Březno u Loun

Archeologický skanzen Březno u Loun

Archeologický skanzen Březno u Loun nelze navštívit jen tak náhodou, prostě proto, že nás při cestě někam úplně jinam zaujala zajímavá směrovka. Několik nenápadných ceduliček sice existuje, ale kdo cíleně navštívil archeologický skanzen Březno u Loun, musel se sem hodně chtít dostat. A my jsem v červenci 2009 chtěli hodně. K poslednímu Ježíšku jsme totiž dostali knížku Jiřího Bílka Záhady a taje české historie a od té doby nám archeologický skanzen nedal spát. Po mnohém projetí obce Březno a konzultaci s místním obyvatelem jsme nakonec zamířili správným směrem. Terénní obtížnost závěrečného úseku našeho výletu připomínala místy cestu do samotného pravěku. Však jsme se jako v pravěku také ve skanzenu cítili, neboť největší objekt tohoto muzea je stavba z mladší doby kamenné. Ono je tam dob vůbec mnoho, skoro to vypadá, že terasa nad Ohří byla křižovatkou všech možných kultur. Jakoby si lidé od dob staršího neolitu ústně předávali místní adresu a při každé příležitosti se zastavili zrovna zde.

Co vedlo lidské obyvatele ve středu Evropy k neustálému návratu právě sem?

Byly to snad jakési vyšší boží záměry nebo najdeme nějaké logické vysvětlení?

Podívejme se na obrázek místní krajiny a připomeňme, že březenská terasa je na pravém břehu.

První, co nás zaujme, je vodní plocha. Zkusme se tedy chytit toho prvního. Pokusme se o vysvětlení takříkajíc vodní. Kromě vodní plochy nás jistě zaujme i neklidná voda padající. Padající sice přes lidské vodní dílo, ale kde se stavěly jezy nejčastěji? A kde se staví nejčastěji přehrady? Tam, kde je spád, kde lze využít energetického potenciálu nejsnadnějším způsobem. Před pěti tisíci lety tu jistě nebyl jez umělý, ale mohl tu být docela dobře jez přirozený. Ohře si svou cestu začínala teprve vyhlazovat. Člověk, který se zde rozhodl vybudovat vodní dílo, stanul zde velmi pravděpodobně na březích zvlněných prahů, ale člověk, který se sem dostal nedlouho po zmizení ledovce, mohl zde stanout před velkolepým slapem přirozeným. Hřmící bouře, Hučící řeka, Velké vody ... to mohly být názvy tohoto místa dávno před tím, než to tu někdo pojmenoval Březno. A nad tím vším rozlehlá plocha zadrženého jezera. Kde lépe lze obětovat bohům? Hukotem vodopádů proniká dunění bubnů a plameny posvátných ohňů se odrážejí v zrcadle jezerní plochy.

Podívejme se dále na další dva obrázky. Stojí určitě za to, zamyslet se nad nimi.

Když jeden hledá archeologický skanzen a v místech nadějných spatří naučnou tabuli, je ihned přesvědčen, že je na místě. Mezi objevem tohoto naučného panelu a objevem skanzenu uběhla alespoň půlhodina, nicméně nebyli jsme od cíle daleko ani prostorově, ani, jak níže rozvineme tématicky. Geologicky cenná lokalita není totiž v archeologicky významné oblasti náhodou. Když si pozorně přečteme text, zjistíme, že se nalézáme na takzvaném stratigrafickém rozhraní dvou geologických epoch. A čím se liší geologické vrstvy? Odolností vůči povětrnostním vlivům a vůči vodnímu živlu. Na takových místech zákonitě není nouze o bizarní skalní útvary, jeskyně a výklenky ve skalních stěnách. Zde mohly z říčního dna vystupovat skaliska ve tvaru obrů, draků a vůbec všelikých božstev. Z textu se dále dozvídáme, že i během krátké doby se zdejší břeh pravidelně sesouvá a stará naleziště paleontologická jsou nestále sesuvy poškozována. Co se tedy v těchto místech mohlo objevit během tisíců let? Kolik kultovních míst se sřítilo do Ohře a časem se přeměnilo na labský písek. Třeba někde v Drážďanech leží na dně bronzová obětina z Března u Loun. A nyní je všechno už jasné. V dávných dobách byl zdejší břeh Ohře místem natolik atraktivním, že kdokoli se sem dostal, ať už po proudu a nebo proti němu, stanul zde s úžasem a když zjistil, že úroda je zde dobrá a pastviny vydatné, nacházel zde nový domov.

Velký dům z mladší doby kamenné

Podobný pohled se mohl naskytnout těm, kteří se v době kamenné vydrápali na terasu nad Ohří a hledali nové kamarády.

Autoři skanzenu o masožravosti našich předků nepochybovali.

Barák to byl jako hrom, moc tam určitě nepršelo, kolem ohně bylo teplíčko. ale táhlo tam určitě ze všech koutů.

Velikost domu si můžeme představit ve srovnání s lidskou postavou.

Podíváme-li se na stěnu domu a uvědomíme-li si, že se jedná o domu kamennou, musíme obdivovat tehdejší řemeslníky, kteří pomocí kamenných hrotů dokázali z kmenů stromů vyrobit štípané desky, jež zadní část stavení tvoří . Také musíme zapochybovat o tvrzení pracovníku lounského muzea, že všechny materiály byly vyrobeny technologiemi příslušných dob. Ne, že by ta prkna vypadala jako po opuštění současné pily, ale nechce se nám tak nějak všemu věřit. Spojovací materiály však rozhodně době kamenné odpovídají, jsou jimi většinou pruhy kůže.

Obydlí na snímku je tak zvaný Dlouhý dům a je naprostou dominantou skanzenu. Je postaven na půdoryse, vyhloubeném před šesti tisíci lety a jako velikou zajímavost musíme připomenout, že v březenské lokalitě se vyskytují i půdorysy lichoběžníkové. Modernisti existovali již v době kamenné.

Stavení z druhé poloviny 1. tisíciletí našeho letopočtu

Nejzajímavější částí skanzenů je seskupení menších a nejmenších objektů. Týká se již let po Kristu, přesněji období od příchodu praotce Čecha do naší vlasti po dobu výpravy českých knížat ke křtu do Řezna. České dějiny jsou právě v této době naplněny velikými otazníky. Spadá sem veliká černá díra zvaná století osmé, patří sem i otázky samotné záplavy slovanské. Pro nás je nejdůležitější objev slovanských a germánských obydlí v prokázané mírové koexistenci. Kostěné hřebeny Germánů se mísí s bronzovými záušnicemi slovanskými bez projevů neklidu, až by jeden zapochyboval o tom, že někdy existovala nějaká Henleinovská strana. Teorie o zákonitosti nepřátelství mezi Čechy a Němci dostávají právě v Březně u Loun pořádně na frak.

Zásadní rozdílnosti tkví v prokazatelných tvarech půdorysných. Germánská obydlí byla stavěna na půdorysu obdélníkovém, slovanské stavby na čtvercovém. Ve slovanských domech pak nechybí ohniště v severozápadním rohu. Střešní krytiny a a stavební materiál jsou již jen dílem fantasie autorů, nutno však říci, že fantasie opírající se o mnohá fakta. Podle zahloubení jsou germánské i slovanské chaty nazývány polozemnicemi.

Germánská chata ze 6.století

Stavba germánská vypadá mile chaloupkovitě. Autoři vycházeli z obdélníkového půdorysu a z prokazatelných základů šesti nosných kůlů. Komín nevidíme a uvnitř nenajdeme ani zbytky ohniště. Výrobu štípaných desek, tvořících průčelí, si lze v době železné již snadno představit. I nějaký ten pant a závoru. Divizna a zarostlá zahrádka vytváří malebnou atmosféru. Původní stavitelé se nazývali Durynkové a dnes mají samostatný spolkový stát. Jejich současná etnická čistota bude srovnatelná s čistokrevností českou.

Slovanská chata ze 6.století

Slovanská chata překrývá boky z proutěné maznice až k zemi.

Slovanská chata, slovanská zahrádka a slovanská keramická dílna.

Čtvercové půdorysy slovanských polozemnic s ohništěm prokazují zástupce první vlny slovanské, to jest právě onoho kmene, se kterým přišla i družina praotce Čecha. Pozdější slovanská vlna byla charakteristická zahloubenými stavbami kruhovými a bez ohniště. Je docela možné, že praotec Čech nepronášel slavná slova o mléku a strdí na Řípu, ale na terase nad řekou Ohří.

Slovanská chata z 9. století

Pisatelé těchto řádek nepatří rozhodně mezi obézní lidi, ale při vstupu do slovanské chaty ze 6. století se se nemohli příliš nadechovat a vstoupit po otevření proutěných dveří mohli jenom bokem. To do této chaty by mohl bez problému vstoupit i komisař Berghamr. Slovanský půdorys zůstává, slovanské ohniště v rohu také zůstává, ale tři sta let stavebního pokroku je znát. Navíc z dosud neznámých pohnutek půdorys této chaty rozměrové převyšuje březenský průměr. Je to slovanská vila, píše se již století deváté, Slované vlastní nedobytná hradiště, společnost se začíná sociálně rozvrstvovat, Němci tu už nebydlí, zato se tu vzájemně začínají vyvražďovat Slované mezi sebou, to si již většinou říkají Čechové a do toho neustálé nájezdy ze západu. Útočníci sice nemohou dobýt nedobytná hradiště, zato pravidelně ničí úrodu. A dělají to tak dlouho, až slovanští velmožové musí vylézt ze svých hradeb a vydat se do Řezna za svátostí křtu. Píše se rok 845 a mladá česká feudální elita se na své zimní cestě k Dunaji zastavuje zde, na břehu Ohře. Ohřejí se u krbu v severozápadním rohu a dají se do rozpravy. Slyšíme jazyk, kterému již dost rozumíme.

Slovo závěrem

Kvůli skalním obrům a hřmícím vodopádům se zde člověk sice zastavoval, ale zůstával zde kvůli půdě. Zemědělství je největším vynálezem člověkovým a všechny pohyby vojsk a vůbec dějin se neodehrávaly pro naleziště zlata, ale pro lodě, vozy a pytle s obilím. My jsme skanzen navštívili ve vrcholném létě a tak se nám do záběru dostal i tento snímek. Skanzen staveb byl tehdy obohacen dokonalým skanzenem polním. S krásným, ale řídkým obilím a s červení vlčích máků.

Víme, že chata v pozadí je germánská, že část chaty vpravo je slovanské obydlí, že slovanská je jáma na uskladnění obilí. Tyto objekty mají své charakteristiky, mají své tvary a promyšlené funkce, jsou vybudovány pomocí důmyslných nástrojů z materiálů, které dávají epochám dějin jména. Ale ten nápad, nesežrat všechno najednou a něco vrátit zpět do země, to je nepřekonatelný nápad neznámého génia, jehož nepatentovaný objev patří dnes veškerému lidstvu. Patří však veškerému lidstvu i právo obdělávat svou zemi? Podívejme se na poslední obrázek. Stačilo se jen otočit, zaostřit a cvaknout. Stejné místo, ale úplně jiné pole. Bez plevelu, s mocnými klasy a velikým zrnem, a na to vše vyjede za několik dní plechová obluda, která během hodin vše přemění téměř beze ztrát na tuny a tuny obilí. Není to nádhera? Je i není. Úroda sice bude vydatná, ale někde jinde bude ještě vydatnější, obilí levnější a třeba i kvalitnější. A třeba i méně kvalitní a dražší, ale právě to a ne zdejší bude odkoupeno a odkupováno, se svou úrodou nepůjde rolník na trh nebo do nejbližšího mlýna, jeho úrodu v nejlepším případě odkoupí někdo, nebo spíš něco, něco, co budí hrůzu a strach, o čem málokdo ví co to je, co vlastně chce a co udělá s námi. Do skutečného pozadí makroekonomiky vidí jen málokdo, většina jen může čekat a doufat, že bude moct i nadále pracovat na své půdě, mluvit svým jazykem, zakládat vlastní rodiny s budoucností. Myslící Germán je stejně znepokojen jako myslící Slovan a myslící Germáni musí nalézat cestu k myslícím Slovanům, jako ji kdysi nalezli v Březně u Loun. A nesmí se nechat nikým proti sobě rozeštvávat. Vytvoření průhledné řemeslné a rolnické kultury musí být jejich společným zájmem. K jídlu je chleba a nikoli pochybné veličiny burzovní.

Page updated

Google Sites

Report abuse